Nešlo by to bez církve?

	Nešlo by to bez církve?	7:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.12 MB]

Bratři a sestry, v prvním čtení i v evangeliu jsme slyšeli o Ježíšově nanebevstoupení, ale byly to dvě různé zprávy. Byly to zprávy, které byly napsány s odstupem času. Nejdřív ta, kterou jsme slyšeli v evangeliu, a za několik let po ní ta ve Skutcích apoštolů. I když to zapsal stejný člověk, tak on u toho nebyl. Lukáš nebyl v té době učedníkem Ježíše Krista, znal to tedy z doslechu, a proto se ty zprávy liší.

V té první, té evangelní, jde Lukášovi o to, aby vylíčil radost učedníků z toho, že Ježíš jim říká: „Já s vámi budu pořád, i když už mě neuvidíte, i když už se mě nebudete moci dotknout tak, jako Tomáš, já vás budu stále provázet.“ Nevadilo jim, že Ježíš odchází. Když se loučíme my, lidé, tak nám to vadí, jsme smutní. „S velikou radostí odcházeli do Jeruzaléma.“

Ve Skutcích jde Lukášovi už trošku o něco jiného. Tam už jde o to šíření evangelia, šíření víry. A samozřejmě už v době první církve byli lidé, kteří se ptali: „A kdo je ten, řekněme, dědic Ježíše Krista? Kdo je jeho nástupce, pokračovatel?“ A Skutky na to odpovídají: „To je dvanáct apoštolů.“

Už v té době byli lidé, kteří se ptali: „A nešlo by to bez církve?“ Věřit v Boha, ano, ale proč církev? K čemu tady je? S církví jsou jenom problémy. V církvi jsou lidé, hříšní lidé, na druhou stranu svatí, ale těch je méně, hříšní jsou všichni, a z toho pramení problémy. Nešlo by to bez církve?

A jak to evangelium, tak Skutky říkají: „Ale Ježíš chtěl, abychom k němu šli společně, se svými chybami, se svými přednostmi, s tím, co umíme, ale i s tím, co neumíme, co nám nejde, ale společně.“ A proto Ježíš ustanovil církev a církvi svěřil svoje dary. V církvi se totiž realizuje spása, protože církev dostala svátosti. Svátosti se realizují v církvi. Mimo církev nelze slavit svátosti. A to je ten velký poklad, který neseme. My ty svátosti přijímáme, jsme na nich účastni, my je prožíváme.

Bratři a sestry, na nás na všech by mělo něco spočinout z té radosti apoštolů, kteří se vracejí z Betánie, a čekají na příchod Pomocníka. Proč bychom se měli radovat? No, že i nás Ježíš uznal za dospělé, protože i o nás platí to, co platilo o apoštolech: „Už není potřeba, abych vás vedl za ruku. Do slova a do písmene: Vy už jste schopní jít sami, vy už to zvládnete.“

Když řeknou rodiče svému dítěti: „Běž něco vyřídit, třeba zajdi na nákup. To zvládneš,“ tak to dítě má radost. Já si pamatuju na to, když jsme jako malý jel poprvé domů tramvají. Tam nebylo zbytí a já jsem z města musel dojet domů tramvají. Na jednu stranu jsem měl strach, ale na druhou stranu jsem měl radost, že mi moje matka věří a říká: „Ty to zvládneš. Ty dojedeš.“ A toto říká Ježíš apoštolům a to platí i pro nás: „Už jsem vám řekl, co potřebujete vědět, a teď to bude na vás. Zvětší se prostor vaší svobody, zvětší se také prostor vaší odpovědnosti, ale vy to zvládnete. Nenechám vás samotné, nebude to v tom smyslu, jak se říká: „Hodím tě do rybníka a teď plav!“ Pošlu vám Pomocníka.

Co dělá Pomocník? Ježíš používá slova „budete pokřtěni Duchem svatým“. Někteří lidé se domnívají, že jde skutečně o nějaký nový obřad. Ne, to není pravda, ale jde o to, co popisoval apoštol Pavel v listě Efezanům: „Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete mít o něm správné poznání. Ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal.“ Toto všechno, bratři a sestry, dělá Duch svatý, působí Duch svatý. Potřebujeme to. Bez něho bychom se nedokázali dobře orientovat. Bez něho bychom nepochopili celou tu hloubku té nabídky, která tu je.

Bratři a sestry, Ježíš Kristus odchází, ale nenechává nás samotné. Dává nám velký úkol a říká: „Budete mými svědky.“ Patřilo to apoštolům, patří to i nám. Říká: „Z Jeruzaléma po celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země.“ Tím se myslela země, kterou oni znali. Pro ně to bylo Středomoří, pro ně to nebyla celá zeměkoule a stejně tak ani pro nás se tím nemyslí celá zeměkoule, ale myslí se tím: „Budete mými svědky tam, kam příjdete, tam, kde budete. S těmi lidmi, se kterými se setkáte, máte o mně svědčit“.

Je to úkol velmi těžký, velmi odpovědný, ale na druhou stranu radostný. Ta radost by měla převážit nad tou odpovědností, nad tou závažností toho úkolu. Odnesme si z toho to, co jsme slyšeli na konci evangelia: „S velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha.“ Scházejme se tedy v radosti v tomto kostele, ve všech kostelích, scházejme se s radostí v modlitbě k tomu, abychom chválili a velebili Boha, a abychom se ujišťovali o tom, že nejsme sami a že Ježíš odešel proto, aby nám u Otce připravil místo a zase se s námi setkal.