Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme!

	Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme!	9:43
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.60 MB]

Bratři a sestry, ve všech textech dnešního svátku Zjevení Páně nebo, jak se lidově říká, Tří králů, tak všechno je to nabito pohybem. Zase pořád tam někdo chodí odněkud někam. Máme si uvědomit, že myšlenky dnešní slavnosti nás mají provázet, i když skončí doba vánoční. Ty myšlenky jsou směřovány kupředu k tomu, co budeme prožívat celý nadcházející rok, a máme se k této slavnosti vracet a z té slavnosti máme brát sílu do našeho dalšího života.

Ve Starém zákoně jsme slyšeli čtení, které se velmi podobalo tomu, které jsme slyšeli v noci z 24. na 25. prosince. Možná, když jste ho slyšeli, tak jste si říkali: „To jsem slyšel. To jsem slyšela.“ Bylo to tak. Byly tam ty stejné myšlenky o světle, o pokoji, o nalezení jakési rovnováhy, o nalezení radosti a podobně. Ale mezi dobou vzniku toho prvního a druhého textu je asi dvě stě let. To, co jsme slyšeli dneska, pochází od takzvaného třetího Izaiáše, a prorok to řekl po návratu z babylónského zajetí kolem roku 530 před Kristem.

Vrátili se do Jeruzaléma, našli zbořeniště, na kterém stálo pár chatrčí, a začali to město obnovovat a dalo jim to hodně práce. Ze začátku vlastně ani vůbec nevěřili. Říkali si: „Jako tohle bylo hlavní město?“ Hlavní město, to má být výkvět – po stránce stavební, ale i po té stránce společenské, mravní, po stránce výchovy. Prostě hlavní město má být na výši, a teď to bylo zbořeniště. Tak si říkali: „Je vůbec možné toto obnovit? Je vůbec možné zase to dostat do nějakého stavu, aby sem chodili lidé se na to dívat a obdivovali to?“ A prorok říká: „Ano. Ta obnova bude dílo vašeho snažení a Boží pomoci.“

V druhém čtení jsme slyšeli o jiné cestě, o cestě, kterou podnikají kazatelé, hlasatelé mluvící pod vlivem Ducha svatého a zvěstující, že Kristus přišel pro všechny lidi.

Dnešní slavnost do reformy, kterou provedl II. vatikánský koncil, slavnost Zjevení Páně, se slavila s ještě větší okázalostí než slavnost Narození Páně, protože dnešní slavnost připomíná, že ti mudrci od východu, to jsou pohané, a Kristus, který přijal jejich dary, jejich poklonu, tím dal najevo, že přišel pro všechny lidi, nejenom pro židy.

No, a v evangeliu jsme slyšeli docela známý příběh o lidech, kteří se vydávají na cestu, kteří jdou, aby našli, aby našli nového krále. V evangeliu tu cestu líčí svatý Matouš dvěma směry. Je to opravdu cesta, jejich putování, to, že se hýbe ta karavana, hýbou se jejich nohy, ale potom je to také putování vnitřní, cesta, kterou oni musí urazit uvnitř, každý sám v sobě, protože na té cestě je Bůh jakýmsi způsobem vychovává. První, co je asi důležité si uvědomit, je to, že i my na své cestě životem jdeme těmito dvěma směry. Někam jdeme, někam se pohybujeme, ale je důležité, abychom se také pohybovali vnitřně, abychom nestagnovali, abychom neustrnuli, abychom si neřekli: „To stačí. Něco už jsme tady vybudovali, někam jsem se dostal, i myšlenkově. To stačí.“

Když Izraelité viděli to spáleniště a ty chatrče na místě toho starého Jeruzaléma, tak si řekli: „To nestačí. Tady je potřeba nějakou zásadní obnovu. Musíme se opřít do toho a znovu to vybudovat.“ Izaiáš nelíčí to, jak to město stavěli fyzicky, to si můžeme přečíst v knihách Nehemiáš a Ezdráš, ale on líčí právě tu vnitřní cestu a říká: „To musí jít ruku v ruce a je důležité, aby se člověk nezastavil v půlce.“

Jak by to vypadalo, kdyby se mudrci od východu zastavili v Jeruzalémě a řekli si: „Už jsme tomu obětovali nějakou dobu, už jsme ušli takovou cestu a on tu není.“ Nevím, jak by to pokračovalo, rozhodně by nebyli nijak pochváleni. Spíše by pro nás byli jakýmsi varováním, že takhle ne. Varováním, že člověk se nesmí zastavit při prvních obtížích.

Další myšlenka, která by nás měla provázet v našem dalším životě, je to, že budeme muset často měnit směr své cesty. Často, že ho budeme muset měnit, korigovat. Ne úplně (někdy třeba taky se budeme muset otočit a jít jinam, zjistíme, že jdeme špatně), ale korigovat, ptát se ve smyslu, známe myšlenky a věty Františka s Assisi: „Pane, co chceš, abych dnes udělal? Co mám dnes činit?“

Je jasné, že máme teď nějaké plány, ale musíme být připraveni na to ty plány jakýmsi způsobem, jak se dnes říká, aktualizovat a přizpůsobovat realitě, ve které žijeme. Ale takhle by se to mělo týkat i těch našich plánů duchovních, v duchovním životě.

Když teď stojíme na začátku nového roku, tak si říkáme, co ten rok přinese, a možná se i bojíme a máme obavy. Říkáme si: „To zas bude!“ Když člověk chce něco dělat, tak často vidí právě ty překážky a říká si: „Jé, to bude nepříjemné. To bude dřina. Když se má něco doma budovat fyzicky, to zas tady bude nepořádek Kdo tady v tom má bydlet? Kdo tady v tom má žít?“

Uvědomme si, že nás ale čekají i krásné zážitky. Mudrci, když uviděli hvězdu, zaradovali se „nevýslovnou radostí“. Nejde jenom o to, že každý den nám přináší starosti, povinnosti, námahy, ale každý den nám taky přináší radost. Jenom jde o to, abychom tam tu radost viděli.

Bratři a sestry, nějak bych chtěl zakončit celé to povídání zase u proroka Izaiáše. Slyšeli jsme tam hned na začátku vlastně dva příkazy: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme!“ Jeruzalém pro nás, to město, je v českém jazyce rodu mužského, je ten Jeruzalém. Ale v hebrejštině je Jeruzalém rodu ženského, je ta Jeruzalém. Proto je líčen Jeruzalém jako dívka, jako žena, která má někdy zármutek, je smutná, ale jindy je veselá a raduje se jako nevěsta. Když si toto uvědomíme, tak nám budou ty jednotlivé příměry, jednotlivé výroky prorokovy trošku bližší a srozumitelnější.

Na začátku jsme slyšeli dva příkazy: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme!“ Bratři a sestry, jestli chceme nějakým způsobem se v letošním roce posunout v našem životě, hlavně na té cestě duchovní, potom si musíme uvědomit, že je třeba poslechnout Ježíše, poslechnout Boží Slovo. Boží Slovo je nám na jedné straně průvodcem a rádcem, ale když na to přijde, tak je nám také Boží Slovo jakýmsi imperativem a přikazuje nám, co máme dělat.

Boží Slovo nám ještě připomíná jednu velmi důležitou věc: Bůh pro nás chce, abychom ho hledali, abychom si dali tu práci. Ale na druhé straně Boží Slovo se zavazuje a slibuje nám, že ho najdeme, že se nemůže stát, že bychom minuli. Že tak, jako ti mudrci nakonec došli k cíli své cesty, tak že i my dojdeme k cíli cesty, že se budeme setkávat, pokud možno každý den, s Ježíšem.

Kéž tedy se radujeme v tomto roce tak, jako se radovali mudrci, když uviděli hvězdu, která je dovedla k tomu králi, kterého hledali.