Betlém je maják, který je možné přehlédnout

	Betlém je maják, který je možné přehlédnout	12:57
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.01 MB]

Bratři a sestry, slavíme narození Božího Syna. Začali jsme v noci a teď pokračujeme. V noci jsme se zamýšleli nad těmi událostmi, jak to šlo. Vyšlo nařízení od císaře Augusta a všechno se to dává do pohybu. Lidé, ať chtějí nebo nechtějí, musí jít. Zamýšleli jsme se nad těmi, kteří jdou do Betléma, nad těmi, kteří zůstávají doma a nechtějí se pohnout, nad těmi, kteří se radují z narození, ale taky nad těmi, kterým se to nějak nelíbí a jak se lidově říká, nejde jim to pod fousy.

Oslava teď dopoledne už má trošku jiný ráz. Také už tam není žádné evangelium, které by mluvilo o nějakých událostech v čase, ale je tam evangelium, které promítá tyto události do věčnosti. O Vánocích teď uslyšíme hodně proslovů a možná si pak nakonec řekneme: „A o čem to bylo? Co vlastně chtěl říci?“ Když čteme úvod Janova evangelia, tak se nám to líbí, je to opravdu takové vzletné. Jan se tam vznáší jako pták, proto má také Jan evangelista ve znaku orla, ale trošku nás to přesahuje a nevíme, na co se soustředit, co z toho uchopit a co si z toho odnést.

Ta klíčová věta zazněla skoro až na konci: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tedy oslava už teď v tuto chvíli je zaměřena, můžeme říci, trošku pasivně v tom smyslu přijmout to, co se mi nabízí, to, co ke mně přichází. Neztratit ze zřetele to dítě, které přichází. Především tomu dítěti je potřeba dát prostor.

My jsme dnes v noci taky rozjímali o zavřených a otevřených dveřích. Troufám si říct, že jednadvacáté století na to jde trošičku mazaněji. Jednadvacáté století otevře ty dveře, lidé jednadvacátého století otevřou dveře, ale potom neposlouchají. Neposlouchají toho, kdo přišel, neposlouchají, co jim říká, neptají se, co by chtěl a zavalí ho. Zavalí ho věcmi.

Bratři a sestry, uvědomme si, Vánoce, to jsou svátky v roce, kdy my vytáhneme spousty věcí, chystáme spousty věcí a ztrácí se nám osoby. Jaké byly ty první Vánoce? Tam byly důležité osoby. Věci tam nebyly skoro žádné. Neměli vlastní střechu nad hlavou, skutečně tam asi přišli s oslem, co si dovezli na tom oslovi, měli. Moc toho nebylo. Ale o těch prvních Vánocích je vidět krásně zájem o člověka. Josef pečuje o Marii, Maria pečuje o dítě, to dítě se narodilo, aby pečovalo o nás.

Teď se dostáváme k prvnímu čtení. První čtení je vzato z takzvaného druhého Izaiáše a bylo proneseno někdy kolem roku 550 před narozením Krista v Babylóně, v místě zajetí, kdy Izraelité se dívali, jak Babylóňané slaví Nový rok. Babylóňané uctívali boha Marduka a jaksi s velkou okázalostí každý rok na začátku roku k němu konali bohoslužby, průvody a podobné věci. Izraelité vzpomínali na to, jak to dělali oni v Jeruzalémském chrámu, a říkali si: „Vždyť toto není žádný Bůh. To je jenom nějaká socha, modla. Toto je všechno jenom divadlo. My jsme uctívali pravého Boha. A proč jsme v zajetí? Proč jsme ve vyhnanství? Proč je náš chrám rozbořený?“ Vzpomínali na to, jak oni zpívali a slavili Hospodina.

Také jsme slyšeli v tom prvním čtení slova o poslovi, který přináší radostnou zprávu. Řecky se to řekne euangelion – evangelium. Poprvé už pět set let před narozením Krista zaznívá v Bibli toto slovo. A prorok říká: „Nebojte se, budete se radovat. Bůh změní běh světa. Bůh přijde, aby svět obnovil.“

Bratři a sestry, a to je další takové hluboké poselství Vánoc: Boží Syn přichází, aby svět obnovil. K tomu potřebuje naši spolupráci. K tomu je potřeba se zastavit, zamyslet se a s pokorou přijmout, co on nabízí. Být trošičku pasivní. Vyslechnout, co On nabízí, co žádá, co chce, a pak jít a udělat to.

A sem do tohoto místa patří ten první příběh. Vystupují v něm tentokrát samí muži, ale mohl by ten příběh proběhnout i úplně jinak. V té podobě, jak vám ho budu povídat, se asi nestal, ale, jak by se řeklo, v bleděmodrém nebo v různých odstínech se to bohužel mezi námi lidmi děje.

V jedné rodině měli starého dědečka. Dědeček měl v obýváku křeslo, svého ušáka. Křeslo stálo trošku bokem, aby dědeček nezavazel, a on tam většinu dne proseděl. Rodina ho ani víceméně už nevnímala. Nevnímala, jestli tam je nebo není. Život běžel, jako by tam nebyl. Ani se tam moc nedívali. Byl to dost nepříjemný pohled, jak dědeček chátrá, jak mu ubývají tělesné síly, a tak lepší se s tím nijak nezneklidňovat.

Jediný, kdo se nebál podívat na dědečka, jak sedí ve svém křesle, byl nejstarší vnuk. Ten vzpomínal na to, jak když byl menší a dědeček ještě byl při síle, jak spolu chodili ven, jak se mu dědeček věnoval, učil ho, vysvětloval spoustu věcí, jak, zkrátka a dobře, děda doplňoval to, na co rodiče nestačili. A teď se vnuk podíval a vidí, že se dědeček třese zimou. A tak říká svému otci: „Dědovi je zima. Nemáme tady ještě nějakou deku?“

Otec právě četl noviny. Ani je neodložil a jenom přes ty noviny povídá: „No, ještě jedna by měla být nějaká stará v garáži. Jinak už tady nic není.“

Syn šel, vzal z garáže deku, vyprášil ji a když se vrátil zpátky do pokoje, tak ji rozprostřel na podlahu na koberec, vytáhl nůžky a v polovině ji začal stříhat. Všichni se zastavili, podívali se na něho, otec odložil noviny a říká: „Co to děláš?“ A ten vnuk říká: „No, stříhám. Stříhám tu deku na dvě půlky. Jednou polovinou teď zakryju dědečka a druhou polovinu dám tobě. Však ty ji budeš za nějaký rok taky potřebovat.“

Toto nám, bratři a sestry, připomínají Vánoce. Připomínají nám, že potřebujeme péči, že potřebujeme pomoc. V tom prvním čtení byla klíčová tři slova: Hospodin utěšil, Hospodin vykoupil, a pak je takový archaický obraz: Hospodin obnažil své rámě.

Co to znamená „obnažit rámě“? My bychom řekli: „Vyhrnul si rukávy.“ Rukávy si vyhrnujeme, když jdeme do práce. Když nechceme, aby se nám umazala košile, oblečení, tak si vyhrneme rukávy a jdeme něco dělat.

Babylóňané říkali: „Náš bůh, náš Marduk je nejsilnější. On vás porazil, on porazil vašeho Boha, on je největší.“ A prorok přichází a říká: „Ale náš Bůh je pravý Bůh a náš Bůh o nás pečuje.“

Pečující Bůh. Josef se stará o Marii, Maria se stará o dítě a dítě se stará o nás o všechny. Bratři a sestry, toto máme přijmout. Abychom dobře oslavili Vánoce, je potřeba se vracet k těm prvním Vánocům. Je potřeba si uvědomit, že jsou to svátky, ve kterých se toho hodně děje. Svátky, ve který si lidé kladou hodně otázek. Jsou to svátky, které jsou svým způsobem namáhavé. To dítě je v klidu, ale ti ostatní pořád někam chodí. Něco se od nich žádá. A žádá se od nich především také to, aby přemýšleli, aby uvažovali, a to je velmi důležité.

A teď ten druhý příběh. To se asi nestalo, je to takové trošku úsměvné, ale o mnohém to vypovídá. Příběh má nadpis Změnit kurs. Je to o lodi, o tom, jak jedna velká vojenská loď pluje po moři, má úkol, a tak jedou, jak se říká, plnou parou. Nedívají se doleva doprava. Na moři je mlha, a tak znenadání se naráz před nimi objeví světlo.

Kapitán nechá signalizovat: „Uhněte, jste v našem směru, hrozí srážka. Uhněte o dvacet stupňů doleva.“ Za chvíli zase se objeví tím telegrafem zpátky: „Ano, hrozí srážka. Ve vlastním zájmu uhněte o dvacet stupňů doprava.“

Kapitána to rozčílí: „My jsme největší loď, my jsme největší válečná loď!“ A znovu signalizuje: „Tady válečná loď. Uhněte o dvacet stupňů doleva. Je to ve vašem zájmu. Kdo jste vy?“

Přijde odpověď: „Uhněte o dvacet stupňů doprava. Je to ve vašem zájmu. Tady je maják.“

Takže, bratři a sestry, ten Betlém je skutečné maják. Je to maják, který je možné přehlédnout – pod kupou věcí, pod kupou dárků, pod tím, že svítí vedle i jiná světla. Ale byla by to veliká škoda. Poděkujme za to, že známe toto světlo, poděkujme za to, že známe Ježíše, že máme víru a že k Němu můžeme přicházet.

Uvědomme si, Vánocemi nic neskončilo, ale Vánocemi to začalo. A tak také, i když my teď odejdeme za nějaký krátký čas tady odsud z kostela a vánoční svátky skončí, tak v našem životě to, co jsme tady nabrali, to, co jsme tady slyšeli, by rozhodně nemělo končit, ale mělo by to jít s námi dál.

S Boží pomocí ať se tak stane.