Syn člověka

	Syn člověka	11:10
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.77 MB]

Bratři a sestry, my jsme dnes v prvním čtení slyšeli úryvek z jedné z nejmladších knih Starého zákona, z knihy proroka Daniela. Je to jedna z mála knih Starého zákona, o kterých víme, kdy vznikly. Víme, že tahle kniha vznikla na přelomu let 164 a 163 před narozením Pána Ježíše.

Ve druhém čtení jsme slyšeli zase úryvek z nejmladší knihy Nového zákona, ze Zjevení, z Apokalypsy, a v obou těch úryvcích byla formulace, že s nebeskými oblaky přicházel někdo. Ten někdo je označen jako Syn člověka. To je klíčový pojem pro dnešní slavnost, ale i vůbec pro náš život. Dojedeme k tomu.

Abychom dobře pochopili, co chce prorok Daniel říct, tak se musíme vrátit před ten úryvek, který jsme teď slyšeli. Ten úryvek, který jsme my slyšeli, působil tak docela slavnostně, pokojně a byl docela krátký, ale tomu předcházelo ještě něco jiného. Kdyby si to někdo chtěl doma přečíst, tak je to na začátku sedmé kapitoly knihy proroka Daniela. Ta sedmá kapitola je vůbec klíčová pro celý ten spis.

Prorok Daniel má sen, ale je to sen prorocký. Ne o tom, že by se mu zdálo něco, ale je to sen od Boha, a ten sen je docela strašidelný nebo takový strašný. Prorok taky sám potom říká, že když se vzbudil, tak že se cítil úplně bez síly.

Na začátku prorok vidí moře a z moře vystupují čtyři bytosti, čtyři zvířata. A tady už v tom začneme srovnávat. Moře pro Izraelity je symbolem nevyzpytatelnosti, chaosu, zmatku. O tom už jsme si několikrát říkali. Moře je symbolem místa, před jakým se musí mít na pozoru, protože neví, co odsud může čekat. A navíc je to symbolické místo, kde tady v tom vyprávění jsou nějakým způsobem ukryty síly, které se staví proti Bohu, proti dobru. Naopak nebeská oblaka, to je zase místo, kde jsou síly a bytosti, které nějakým způsobem spolupracují s Bohem, tedy ty síly, které jsou na straně dobra.

Takže z toho moře, z toho chaosu a zmatku vystupují čtyři zvířata. Mají různou podobu a symbolizují čtyři říše – říše, které v době proroka Daniela všichni znali. Jednak říši Babylónskou, Médskou, Perskou, a potom říši Makedonskou krále Filipa II. Makedonského a jeho syna Alexandra Velikého. A všechna tato zvířata mají něco společného, a sice kolem nich, kam se pohnou, jak se lidově říká, sedm let tráva neroste. Prostě ničí, boří, všechno zničí, podupou, rozšlapou, rozkoušou. Zkratka a dobře, je za nimi zkáza.

Prorok chce říct asi tolik: Mezi lidmi je mnoho zla a toto zlo nepůsobí nic. Zlo nic nevybuduje, ale zlo jenom rozboří. Zlo vede jenom k tomu, že se lidé rozhádají, že nespolupracují. A takhle to bylo vlastně mezi říšemi. Všichni ti panovníci těchto říší se předháněli v tom, kdo bude mít větší říši, kdo si porobí víc národů, kdo zotročí víc okolních obyvatel, a vlastně neustále se ty říše zvětšovaly.

Ale vidění pokračuje. Tyto čtyři šelmy byly přivedeny před starce velikého věku. To je postava, které my v Novém zákoně říkáme Bůh Otec. A on je soudí. On je soudí a jejich moc jim odebere při tom soudu.

A teď začíná ten úryvek, jak my jsme to slyšeli: „Díval jsem se a hle, s nebeskými oblaky přichází někdo jako Syn člověka.“ Tedy přichází někdo další, ale je tady změna. Přichází odjinud, přichází s jinými úmysly, přichází s jiným plánem, chce udělat něco jiného. A nepřichází, aby byl souzen, ale přichází, aby dostal, aby mu bylo dáno – moc, sláva, království. Tedy všechno to, o co lidé často zápasí. Lidé o to zápasí prostředky často nečestnými, nesprávnými a mají to na chvíli.

To je další důležitý moment, který nám chce říct dnešní svátek: Člověče, uvědom si, že to, co máš, je na chvíli, a tak se podle toho k tomu chovej. Nenech to, aby to tobě vládlo, ale ty vládni těm věcem, které vlastníš.

A teď co k tomu Syn člověka? Jak jsme slyšeli v komentáři, je to titul, který používal Pán Ježíš, to všichni víme. Je to titul takový pěkný, milý. Je to titul, ve kterém se ten člověk nijak nevyvyšuje. Je to titul, který nám zní hezky.

Pán Ježíš by mohl používat i jiné tituly. Mohl by používat ten titul Mesiáš. Proč ho Ježíš nepoužíval, když byl Mesiáš, to znamená „od Boha pomazaný“? Protože v jeho době se z toho stalo takové politické prohlášení, politická proklamace. Mnozí říkali: „Přijde Mesiáš, postaví armádu, bude povstání, vyžene Římany, budeme kralovat, otočí se to.“ A Ježíš na to říká: „Ne. To není moje práce, to není můj plán, s tímhle já jsem nepřišel.“ A proto Ježíš nepoužívá nebo používá ten titul velmi minimálně a sám se označuje jako Syn člověka.

A teď se dostáváme k něčemu, co je pro nás Evropany dost těžko pochopitelné. Ve starých semitských jazycích, které jsou chudé na výrazy, na slova, mají málo slov, se stává to, že jedno slovo označuje víc nějakých skutečností, víc pojmů. A tak ten pojem „syn člověka“ znamená buď konkrétní osobu, která stojí v čele národa, nějaké skupiny, a nebo také, a to je to velké překvapení pro nás, označuje celý ten národ.

Jestliže tedy to vztáhneme tak, že to označuje Pána Ježíše, to celkem chápeme a je nám to jasné. Ale jestliže to překlopíme do té druhé roviny a uvědomíme si, že to může označovat celý národ, vyvolený národ. Uvědomme si, že všichni pokřtění jsou novým vyvoleným lidem Božím. Tedy to označuje nás, každého z nás to může označovat. Člověku se téměř rozklepou kolena, protože člověk nechce být pyšný. Říká si: „Že by to mohlo platit o mně?“ Ano, může to platit o tobě člověče, může to platit o každém z nás.

Ten dnešní svátek nám chce připomenout, že tak, jak běží naše dny, týdny, roky, tak že to nespěje do nějakého vytracena, ale že jdeme k Bohu, k Ježíši. A teď záleží na nás, jaké bude to setkání. Určitě by si nikdo z nás nepřál, aby to bylo setkání, jaké zažily ty říše, ty šelmy, kdy byly odsouzeny, kdy jim bylo vzato to, co měly. Ale všichni bychom byli rádi, aby to setkání bylo takové, jak jsme to slyšeli právě v tom dnešním úryvku: „Bylo mu dáno.“

Bratři a sestry, dnešní svátek nás vede k vděčnosti, abychom si uvědomili, že dostáváme. Že dostáváme už teď a že jednou máme dostat ještě mnohem víc. Ale co máme udělat nebo jak my se k tomu máme postavit? Máme mít na paměti, že směřujeme k Ježíši. Každý den svého života jsme mu zase o něco blíž.

Vypráví se jeden takový příběh. Nevím jestli je to pravda nebo jestli je to jenom takový obraz. Každopádně je to takové pěkné a myslím, že i poučné. Vypráví se o tom, že v devatenáctém století v nějakém státě zasedal místní parlament a teď se rozšířila zpráva, že bude konec světa. Mezi těmi senátory začala propukat panika. Jeden vystoupil a říká: „Přátelé, jsou dvě možnosti: Buď bude konec světa anebo nebude. Buď je teda ta zpráva falešná a nic se nestane, pak není důvod, abychom přerušovali naši práci, není důvod, abychom se vzrušovali. A jestliže je ta zpráva pravdivá a bude konec světa, no tak to znamená, že přijde Ježíš Kristus, na kterého se těšíme, na kterého čekáme. Tak ať nás Ježíš a Ježíšův příchod zastihne v pilné práci.“ A pracovali dál.

Bratři a sestry, takhle bychom se k tomu měli postavit my všichni. Jednou ten den přijde, jednou se setkám. Jednou se setkám s Bohem, s Otcem, jednou se setkám s Ježíšem. Už teď si vlastně svým životem připravujeme to setkání, připravujeme to, jak to bude jednou probíhat. Ať tedy nás to setkání s Bohem zastihne v pilné práci.