Nebe je setkání

	Nebe je setkání	11:49
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.84 MB]

Bratři a sestry, už od těch nejstarších dob se lidé ptají: „A co se stane s tím člověkem, který odejde z této země?“ a teď se odpovídá třeba: „Půjde do nebe.“ Tak hned následuje další otázka: „A jak to v tom nebi vypadá?“

Někteří lidé mají obavu, že se tam budou nudit, že se jim bude stýskat po této zemi, že se třeba budou chtít vrátit. Stejně tak se ptali několikrát apoštolové Pána Ježíše. Ježíš nedal žádnou konkrétní odpověď, že by řekl: „Bude to tak a tak,“ jenom naznačil, ale naznačil důležité momenty. Říká: „Určitě se vám nebude stýskat, nebudete se chtít vrátit zpátky. Nebudete mít pocit, že tam něco chybí, ale naopak budete se tam cítit dobře.“ Jak dobře? Na to odpověděl Ježíš tím, že nebeské království, nebe přirovnal ke svatební hostině, ať už když mluví o družičkách, které jdou na svatbu nebo když mluví o svatbě králova syna. Ale Ježíš tady v tomto čerpal ze Starého zákona.

Ještě jsem měl zmínit to, že Ježíš tady tou svou vizí, že nebe se podobá svatební hostině, mnohé šokoval. Mnohým se to zdálo takové příliš obyčejné, ale Ježíš chtěl, aby ti, kteří ho poslouchali, aby to pochopili, a tak Ježíš často používal příklady, které byly z všedního života, příklady, které byly všem pochopitelné, a za pomocí těchto příkladů, my bychom dnes řekli z profánního života, vysvětloval a poučoval je o věcech, které se týkají života s Bohem a života náboženského.

Hlavní a zásadní myšlenka „co je to nebe, jak to v nebi vypadá“ je to, že nebe je setkání. Ne, že nebe je někde nahoře nebo dole nebo někde, ale že je to setkání – setkání člověka s Bohem v první řadě, a potom i setkání lidí mezi sebou. A to je to důležité. Tomu odpovídá obraz té svatby nebo obraz hostiny, jak jsme o tom slyšeli v prvním čtení z knihy proroka Izaiáše.

Ty obrazy Izaiášovy už jsou nám trošičku vzdáleny. Naše životní podmínky se změnily o dost od těch, kterým to bylo adresováno jako prvním. Žijeme jinak než Izaiášovi současníci. Jednak první věc, v čem je náš život jiný, je to, že my máme mnohem víc volného času. Oni většinu života, většinu dne strávili tím, že si zajišťovali obživu, takže když tady slyšeli: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody,“ to znamená ‚budete pozváni‘, ‚někdo se o vás postará‘, tak to bylo první, co pro ně bylo povzbuzující, dobře se to poslouchalo, protože pořád se setkáváme i my s tím, že se nám říká: „No, musíš se postarat sám o sebe. Nikdo za tebe nic neudělá.“ A tady se najednou říká: „Bůh se o tebe postará. Koneckonců, člověče, ty už nebudeš schopen se o sebe postarat. Když umřeš, všechno, cos tu měl, necháš tady, a dál se o tebe bude starat Bůh.“

„Vystrojí všem národům na této hoře tučné hody.“ Ne nějaké hody, ne nějakou svačinu, přesnídávku, ne něco obyčejného, ale hody, to znamená přebytek. Tam je velmi důležité to slovo, že ty hody budou tučné. My si říkáme: „Proč? O co tady jde?“ Každý z nás, kdo viděl nějaké obrázky ze Svaté země nebo film nebo jste tam třeba i byli, a na těch obrázcích je pastýř, který má kolem sebe nějaké ovečky nebo kůzlata – ten dobytek je neskutečně hubený, protože tam je taková bída o pastvu, že ten dobytek nachodí dlouhé kilometry, aby vůbec našel nějakou pastvu. Takže tam se nedá mluvit o tom, že by opravdu tam byl nějaký gram tuku navíc.

Tuk, tady tyto věci jsou ve Starém zákoně znamením Boží přízně, velkého požehnání. Toto je pro nás už dost cizí, protože my si svoji obživu někde koupíme, ale oni se o ni museli postarat. Pro toho pastýře, pro toho Izraelitu tenkrát v době Izaiášově to znamenalo chodit s těmi ovcemi nebo kůzlaty, a stejně jako ta kůzlata nachodila ty dlouhé kilometry, tak je nachodil ten pastýř s nimi. Tedy velká námaha.

Hostina je obrazem odpočinku. A navíc ta hostina je vylíčena jako hostina kde bude opravdu všeho dostatek, kde se nebude muset dívat, jestli ten druhý taky má a jestli nechybí. Ne. Bůh se postará, člověče, tak, že ti nebude vůbec nic chybět. Je to vylíčeno takovým tím obrazem z všedního života.

„Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi.“ Toto je už myšlenka, která je o něco dál, už je postavena o několik schůdku výš. Tady už se od toho obrazu nasycení tělesného dostáváme k otázkám, které se týkají toho, čemu říkáme duch, duchovno, duševno, právě náboženství.

Člověk po smrti uvidí Boha. Z tohoto se svatí velmi radovali a na toto se mnozí lidé velmi těší, že uvidí Boha tváří v tvář. Pro člověka nevěřícího je to něco, nad čím ten člověk pokrčí rameny a řekne: „A co z toho?“ ale pro člověka věřícího je toto nejvíc. Už nebude mezi mnou a mým Bohem nic. Moje víra se přemění v jistotu a já uvidím toho, který mi dal tento život, já uvidím toho, který mě vykoupil, já se setkám s tím, kdo mě na této zemi celou dobu provázel. Už tu nebude nic.

My bychom dneska možná řekli, že by se to dalo přirovnat k tomu, když si dva lidé píší, eventuelně telefonují. Tak se znají, trochu se znají. Ale uvidět se, stát vedle sebe, to je rozhodně něco jiného, než si psát nebo spolu mluvit přes telefon. Pro věřícího člověka je tady toto obrovská věc. Bůh by to mohl udělat i nějak jinak. I po smrti by mohla být nějaká bariéra, i po smrti by Bůh mohl říct: „Ne, nepustím vás k sobě,“ ale on říká: „Já vás pustím. Já vás pustím a nebude mezi náma už nic.“ Jak říkám, toto se dá pochopit jedině vírou a jedině člověk, který má v tomto světě a v tomto životě místo pro Boha, tak toto pochopí, tady tuto velikou Boží nabídku, že Bůh po smrti se s námi setká tváří v tvář.

„Zničí smrt navždy.“ Smrt je zde zosobněním právě všeho neštěstí, všeho hříchu, všech protivenství. Tedy jestliže bude zničena smrt, budou zničeny i všechny ostatní protivenství. Zkrátka a dobře, tam už nebude nic, co by člověku znepříjemňovalo život.

Bratři a sestry, my dnes vzpomínáme na ty, kteří už tu nejsou. Když přirovnáme křest, svátost křtu k otevření dveří, tak můžeme říct, že potom další takové dveře se otevírají člověku právě, když odchází z tohoto světa. Vždycky říkám rodičům: „Na křtu se tomu dítěti otevřou ty dveře a potom bude na vás, abyste s ním prošli těmi dveřmi.“ Dnes myslíme na ty, kterým se otevřely dveře do věčného života, ale něco ještě brání tomu, aby oni mohli projít. To něco můžeme my odstranit – svou modlitbou, tím, že pro ně získáme to, čemu se říká plnomocné odpustky. Ty odpustky, to není něco, co by se týkalo středověku nebo dob minulých, to je záležitost věčně platná. Ta definice říká, že odpustky zahlazují tresty za hříchy.

Každý hřích působí nějakou, řekněme, díru, asi jako když zlobivé dítě neposlechne svoje rodiče, kteří mu třeba říkají: „Nehrej si s balónem pod oknem.“ Ono si hraje a rozbije to okno. Pak přijde za rodiči a řekne: „Tatínku, maminko, odpusťte mi to. Já vím, že jsem to neměl dělat.“ Oni mu řeknou: „My ti odpouštíme.“ Tím je odpuštěna ta vina, ale to okno je pořád rozbité. To dítě potom dostane nějaký trest. Třeba mu řeknou: „Čtrnáct dnů si nebudeš hrát s tím míčem,“ anebo mu řeknou: „Vezmeš svoji pokladničku, půjdeme ke sklenáři a to okno necháme zasklít na tvoje náklady, z té pokladničky. To, co sis uspořil, tak na to musíš dát.“ To je ten trest a odpustky zahlazují tyto tresty za hříchy. Můžeme říci, nějakým způsobem zacelují ty díry, které hříchy naše nebo hříchy jiného způsobily.

Bratři a sestry, dnes myslíme na ty zemřelé a chceme jim pomoci projít těmi dveřmi do věčného života, do toho plného společenství s Bohem. Myslím si, že my všichni budeme rádi, až jednou, když nebudeme na této zemi, až se jednou za nás taky někdo pomodlí a někdo za nás obětuje tady tyto plnomocné odpustky.

Buďme tedy v tom velkorysí a mysleme ať už na svoje příbuzné nebo na ty, které máme rádi, anebo vůbec na duše v očistci, to je jedno, pán Bůh to vždycky použije, ale projevujme takhle tu svou lásku tím, že se za ty naše zemřelé budeme modlit a že taky třeba si uložíme nějakou námahu, abychom jim pomohli dojít do plného společenství s Bohem, k té hostině v Božím království.