Začínáme být znovu hrdí na znamení

(hodová mše svatá se žehnáním nového obecního praporu)

	Začínáme být znovu hrdí na znamení	6:20
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.16 MB]

Každý prapor je znamení. Před nějakými dvaceti lety jsme měli odpor ke každému znamení. Vlastně jsme se snažili těm znamením vyhnout.

Já si pamatuju na to, když jsme povinně chodili do prvomájového průvodu, tak hlavní snaha byla nedostat nějaký transparent nebo něco podobného. Proč? Protože pak člověk nemohl utéct, musel tam vydržet až do konce.

Mám takovou docela úsměvnou vzpomínku, kdy s jedním spolužákem jsme se teda hodně snažili, abychom nic nevyfasovali. Podařilo se. Podařilo se nám utéct. Museli jsme Brno celkem dost oběhnout, protože nejezdily tramvaje, až jsme našli tramvaj, která jela. Tramvaj přijela, my jsme do ní nastoupili a tam seděl náš třídní, který utekl asi tak možná dvě minuty po nás. Bylo to krásné. On neviděl nás, my jsme neviděli jeho, nic z toho nebylo. :)

Naopak teď začínáme být znovu hrdí na znamení, která nějakým způsobem odkazují na to, odkud jsme. Všechna tato znamení byla vymyšlena v době války. Je to smutné, ale je to tak. Aby na dálku ti vojáci viděli, kdo je přítel a kdo je nepřítel, jestli se mají těšit na setkání s někým ze spřátelené armády nebo jestli se mají připravit na boj.

Tato znamení, která používáme my, připomínají přátelství, odkazují na přátelství. Připomínají kořeny.

Proč v historickém znaku Veverské Bítýšky je ta polovina orlice, těžko říct, ale je to moravská orlice. Tedy naši předkové tím vyjádřili, chtěli říct: „My jsme z této části země. My sem patříme.“ Může to odkazovat na to, že Veveří byl takzvaně zeměpanský hrad a že měl podobnou úlohu jako v Čechách Karlštejn, tedy vysokou hodnotu, vysokou úlohu, velké postavení.

Ta modrá? Modrá je barva samozřejmě oblohy, vody, která je tady blízko, která našim předkům poskytovala obživu, ale v heraldice je modrá barva královny. Červená je barva krále a modrá je barva královny. Může nám to připomínat krásu celého okolí, té krajiny, kde žijeme.

To znamení nám má připomenout, že někam patříme, že patříme k sobě. To znamení nás má spojovat. Znamení třeba kříže, kterým začíná každá mše, je znamení náboženské. Prapor je znamení, řekli bychom, občanské, takové přirozené. Ten prapor má být něco, když se někde objeví, aby všichni, kteří jsou z té vesnice, městečka, aby věděli: „Ano, to je náš prapor, to je naše znamení a my se k němu hlásíme. My jsme na to místo hrdí.“

Tady není potřeba zdůrazňovat nějaký nacionalismus nebo něco podobného, ale je potřeba naučit se mít rád to místo, odkud jsem vyšel, kam patřím. Mít rád to místo a mít rád lidi. Ten prapor je krásný a chce nám připomenout, chce nás vybídnout k tomu, abychom my kolem sebe ochraňovali všechno krásné, abychom kolem sebe šířili krásu. Víte, těch věcí škaredých, špatných, s těmi se setkáváme každý den a je jich spousta, ale my máme ve svém životě ukazovat na ty věci, které jsou pěkné.

V prvním čtení jsme slyšeli o takovém gestu. Nějaký člověk bydlel v městě, které se jmenovalo Bál Šališ, a šel k Elizeovi a jeho žákům, aby jim donesl chleba. Chleba je základní potravina, to, co potřebujeme pro svůj život. Někdo by řekl „obyčejný chleba“, ale on jim přinesl to, co oni potřebovali. A Elizeus v tu chvíli nemyslel jenom na sebe, ale myslel na další, kteří taky měli hlad, a rozdělil se.

Tady tento, řekli bychom, obyčejný skutek nám chce připomenout hlubokou pravdu: Vždycky, když se rozdělíme o něco dobrého, o něco pěkného, třeba i potřebného, nikdy na tom nebudeme mít takzvaně škodu, ale vždycky na tom získáme. Dnešní konzumní společnost říká: „Člověče, nikomu nic nedávej. Starej se o sebe.“ Tak, jak to bylo na začátku evangelia, matka Zebedeových synů, aby získali ty nejlepší posty. A Ježíš říká: „Ne. Nedívejte se takhle na sebe, nebuďte takhle sobečtí, ale dívejte se na ty, kteří jsou kolem vás. Patříte k sobě a mějte zájem jeden o druhého.“ Mějte zájem o to krásné a snažte se být jeden druhému nablízku – v těch věcech velkých, v těch věcech třeba, kdy bude při slavnostních příležitostech vyvěšen tento prapor, ale mějme k sobě takhle blízko i ve dnech obyčejných, ve dnech všedních.

(Následovalo žehnání praporu.)