Hledat Boha vyžaduje aktivitu

	Hledat Boha vyžaduje aktivitu	12:19
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.85 MB]

Bratři a sestry, vrátili jsme se k vyprávění o Ježíšově zmrtvýchvstání, jak nám je zaznamenal svatý Marek. Kdo jste tu byli včera v noci, tak jsme četli to stejné evangelium, schválně, abychom měli možnost dvakrát se u toho zastavit. Jak říká jedno staré moudré přísloví, opakování je matka moudrosti.

Co nám tedy toto vyprávění, jak se začíná šířit zvěst o tom, že Ježíš žije, chce říct, co nám chce připomenout? Nejdříve začíná tak nějak klidně, tak jaksi to plyne, ale potom tam dochází k nečekanému zvratu. Bylo by chybou, abychom pominuli tady tu klidnou pasáž, která mluví o tom, že tři ženy – Marie Magdalská, Jakubova matka Marie a Salome nakoupili vonné oleje a šly Ježíše pomazat. Říká se tam důležitý údaj: „Záhy, zrána první den v týdnu přišly k hrobu, když právě vycházelo slunce.“ Hledají Ježíše, hledají Boha, hledají Božího Syna.

Bratři a sestry, hledat Boha, to vyžaduje aktivitu. To znamená ptát se, hledat, být aktivní, nezůstat v pasivitě, nezůstat jenom v očekávání, že „to ke mně přijde“. Víte, uvědomme si, že často slýcháme v evangeliu větu, že za Ježíšem přišli – lidé, nemocní, učedníci, celníci – „za Ježíšem přišli!“

Tyto ženy jdou k Ježíši. A proč tam jdou? Aby mu prokázaly službu, třebas už mrtvému Ježíši, ale aby podle svých možností, podle svých schopností, podle svých sil udělaly, na co stačí. Ty ženy v tomto příběhu vyjadřují jakousi kontinuitu, protože tyto ženy stály pod křížem, tyto ženy z povzdálí viděly, jak byl Ježíš pohřben a ony přicházejí, aby dokončily to, co se v pátek nestihlo.

Tyto ženy tam jsou proto, že jde o věc Ježíše. Jak je to s námi, bratři a sestry? Často známe Ježíše tenkrát, když po něm něco chceme, když nám jde o naši věc, o moji věc, o to, abych já před Bohem prosadil něco svého. Jsem také tenkrát na místě, když jde o věc Boží?

Byly tam tři ženy pod křížem. Mělo tam být těch lidí daleko víc, nebylo, ale tyto ženy pokračují v tom, co začaly právě na Velký pátek pod křížem. A proto také tyto ženy se dozvídají tu úžasnou věc, úžasnou novinu. Ony na to vůbec nepomyslely. Cestou k hrobu ony žijí těmi, řekli bychom, starostmi, které předpokládají: „Kdo odvalí kámen? Jak se tam vlastně dostaneme?“

Na jednu stranu, když si uvědomíme tuto větu, tak můžeme říct: „To je divná logika. Sice nakoupily masti, ale nepostaraly se o to, aby si zajistily přístup do hrobu.“ Je to nějaké zmatené, to jejich jednání. Podle rozumu je to jednání zmatené, ale podle citu, podle lásky, podle vůle je to jednání naprosto v pořádku.

Bratři a sestry, ty ženy mají dobrou vůli – udělat, co udělat mohou, na co budou stačit. A to je další důležité poselství Velikonoc: Máme my vždycky dobrou vůli udělat to, na co stačíme? Anebo říkáme, ať to udělá někdo jiný?

Bůh nechce po nás, abychom odložili svoje starosti, svůj způsob myšlení, ale chce, abychom ho očistili, abychom to, co děláme, dělali nezištně, abychom to dělali s dobrým úmyslem. A potom do toho Bůh vstupuje.

Přicházejí, kámen je pryč. Hrob je otevřený, ale není zcela prázdný, jak my bychom čekali. Dobře to zaznělo totiž v komentáři: Víra ve zmrtvýchvstání nepramení z toho, že hrob byl prázdný. Ta víra pramení ze zjevení, že jim to někdo řekl.

Když viděla prázdný hrob Marie Magdaléna, tak se domnívá: „Ukradli mého Pána,“ a teď tam opravdu běhá, můžeme říci, trošku i zmateně, a koho potká, toho se ptá a říká: „Kams ho položil? Řekni mi to, já si ho odnesu,“ a v té touze, v tom zápalu najít Ježíšovu mrtvolu si neuvědomuje Máří Magdaléna, že mluví s živým Ježíšem. Ty ženy to vůbec nenapadlo, že by mohl být živý, ale hledají ho. Ženy vidí a ženy slyší, a z tohoto, bratři a sestry, plyne velikonoční zvěst, jak už jsme o tom mluvili: Ježíš umřel, Ježíš vstal z mrtvých, Ježíš je Pán. Tři základní pilíře zvěsti, která se začala šířit po Velikonocích.

Ženám toto zvěstoval Boží posel, anděl, ale dnešnímu světu to zvěstuje kdo? My si říkáme: „No, mohl by Bůh zasáhnout, mohl by to udělat.“ Mohl a On to chce udělat, ale ne skrze nadpřirozené posly, ale skrze nás, protože i k nám došla tato zvěst. Jenže už první křesťané říkali: „Ale my si to nezasloužíme. My toho nejsme hodni. My jsme chybovali, my jsme lidé hříšní, lidé, kteří mají své chyby, své nedostatky.“

V tom dnešním úryvku je krásná věta, kdy ten anděl říká ženám: „Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje. Tam ho uvidíte, jak vám řekl.‘“ Proč je tam řečeno „i Petrovi“? Tak jednak Markovo evangelium s největší pravděpodobností vzniklo podle kázání apoštola Petra. Marek zaznamenal Petrova kázání a Petr vícekrát se nebojí přiznat svoje chyby. Z Markova evangelia vidíme Petrovo nadšení, Petrovu kuráž, ale taky tam vidíme Petrovy nedostatky. On je nezastírá, ale přiznává si je. A Petr si byl moc dobře vědom toho, že řekl: „Neznám toho člověka. Nevím, o kom to mluvíš. Vůbec k nim nepatřím, k učedníkům toho Ježíše.“ A tak Petr tyto dny prožíval ve veliké pochybnosti: „Co bude dál? Vždyť já jsem ho zklamal. Já jsem řekl, že ho neznám. Odpustí mi to? Bude se znát ke mně?“ Pro Petra to bylo velikou radostí, novým začátkem, velikým impulsem.

„Řekněte jeho učedníkům, i Petrovi.“ Bratři a sestry, tady by si každý z nás měl dosadit svoje jméno. „Řekněte i mně: ‚Jde před vámi do Galileje.‘“ Každému z nás říká: „Chci ti dát nový impuls do života, přes tvoje chyby, přes tvoje nedostatky.“

Proč zrovna do Galileje? Víte, o Velikonocích se v evangeliích vůbec často utíká. Opravdu, že se běží anebo mám na mysli útěk, že někdo se chce, jak se říká, spasit útěkem. První utíkají učedníci z Getsemanské zahrady, když Ježíše zatknou. Potom, můžeme říci, další takový, ne snad ani útěk, ale spěch je to, kdy ty ženy ve velkém spěchu opustily to místo a běží to zvěstovat učedníkům. Ale než tam dojdou, tak už utíkají do Emauz dva učedníci. Ne, že by ti učedníci běželi do Emauz, ale chtějí zmizet, v tomto smyslu chtějí utéct. A ti ostatní chtějí také zmizet z Jeruzaléma. Proč? Jednak se bojí, že i je tam zavřou, že i oni by mohli být obžalováni tak, jako Ježíš, ale tak jim tam všechno právě připomíná to, že měli zůstat, že opustili, že nevydrželi se svým Pánem.

A tady je další krásný velikonoční paradox: Oni utíkají do Galileje, protože se bojí podívat to očí svému Pánu, bojí se přijít na to místo – to Getseman, na Kalvárii, do chrámu. Bojí se tam přijít a říci: „Aha, tak to jsme zkazili. My jsme tu měli být a my jsme utekli.“ A oni vůbec neví o tom, že Ježíš jde před nimi do Galileje a že Ježíš už na ně v Galileji čeká, aby jim toto všechno odpustil, aby se jich ujal v jejich strachu, v jejich beznaději, v jejich malomyslnosti.

Bratři a sestry, toto všechno jsou Velikonoce, toto všechno jsou události, které se nějakým způsobem obrážejí v životě každého z nás. Naše chyby, naše pochybnosti, naše hledání, naše útěchy, ale taky naše radost ze setkání s Ježíšem.

Než odejdeme dnes z tohoto kostela, poděkujme za to, že můžeme slavit Velikonoce, a mysleme na to, že opravdu může slavit Velikonoce ten, kdo Pána hledá, tak, jako ty ženy. Ony si dali tu práci, že časně ráno vstaly a šly. A odměnou jim bylo to, že mohly zvěstovat apoštolům, že Ježíš žije.

Bratři a sestry, poděkujme za to, že můžeme slavit Velikonoce, že Velikonoce nám mohou být posilou do dalších dnů našeho života. A hlavně řekněme: „Pane, děkuji ti za to, že se mě ujímáš, a děkuji ti za to, že už ke mně přicházíš, i když já se ti třeba chci schovat nebo před tebou utéct. Ty jsi ten, kdo na mě čeká a kdo mně vždycky odpouští.

A z toho mám radost.