Zvěstovat evangelium jako Ananiáš

	Zvěstovat evangelium jako Ananiáš	15:14
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.37 MB]

Bratři a sestry, my se vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. Je to úryvek ze skutků apoštolů, z 22. kapitoly, a je to Pavlova obhajoba před židy v Jeruzalémě. Abychom to dobře pochopili, budeme se muset vrátit na samotný začátek, jak vůbec tato obhajoba vznikla, proč k tomu došlo.

Pavel je před námi téměř na konci své apoštolské cesty, svého apoštolského působení, právě po všech velkých cestách. Vrací se do Jeruzaléma. Proč se vrací do Jeruzaléma? Je to velmi zvláštní – protože dostal zjevení od Pána, že bude o Ježíši svědčit v Římě. Postrádá to lidskou logiku. Toto zjevení měl Pavel tady v Evropě, řekli bychom v dnešním Řecku, přes Korint, Atény se vrací do Jeruzaléma a tam je zatčen. Je zatčen, protože židé, jeho spolukrajané, na něho žalují, že se proviňuje proti Mojžíšovu zákonu. Protože je Pavel římský občan, tak se odvolá k císaři a je poslán posléze do Říma, ale trvalo to několik roků, než se do toho Říma dostal.

Tady na této „oklice“, kdy se právě přes Jeruzalém dostává Pavel do Říma, vidíme, že Boží cesty a Boží plány se uskutečňují jiným způsobem, než třeba my bychom čekali. Po lidsku to byla oklika, po lidsku to bylo zdržení, ale tento plán měl své důvody a Bůh to tak chtěl.

Apoštol Pavel je tady před námi tedy v Jeruzalémě. Den předtím přišel do chrámu a tam ho poznali židé z Malé Asie (neříká se odkud přesně). Vrhli se na něho a začali na něho křičet, že znesvětil chrám, že pustil nebo že přivedl do chrámu nežidy, Řeky, což teda nebyla pravda. Pavel byl zatčen a na druhý den byl svolán soud.

Pavel stojí před veleradou a před těmi svými žalobci a začíná se hájit. My jsme slyšeli z této obhajoby tři části (celkem ta obhajoba má čtyři části). Pavel začíná, jak se říká, od Adama. Začíná tím, že se představuje, že říká, kdo je. Může nám to připadat trošku zbytečné takhle zeširoka, ale zase Pavel ví, proč to dělá. Začíná tím: „Já jsem žid.“ Nemá ani tak na mysli národnost, ale spíš náboženství. Všichni ti, kteří byli kolem něho, byli náboženstvím židé, horliví pro Mojžíšův zákon, a on si je chce aspoň trošičku naklonit a chce říct: „I já jsem byl horlivý pro Mojžíšův zákon, ale pak jsem poznal, že je tu něco víc: evangelium.“ Ale proto začíná: „Já jsem jeden z vás. Narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, tedy mimo území Izraele, mimo území Palestiny,“ stejně tak jako ti jeho žalobci. Chce jim říct: „Vždyť vy jste se taky nenarodili tady. Tak podívejte, proč se děláte tak horlivými? Ale vyrostl jsem tady v tomto městě, v Jeruzalémě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela.“

Kdo to byl Gamaliel? Byl to člověk, se kterým se setkáváme na začátku Skutků apoštolů, v 5. kapitole, kdy velerada nechá zatknout některé apoštoly a teď se radí, co s nimi. Jsou tak moc rozzlobeni, že někteří navrhují, aby je odsoudili k smrti. Vystoupí Gamaliel a říká: „Jestli je tady toto učení od člověka, jestli je to lidský výmysl, tak se to rozpadne samo a není potřeba, aby vy jste ty lidi nechávali pozabíjet. Ale jestli je to od Boha, tak i kdybyste je nechali zabít, tak to stejně neuhasíte, neudusíte a pak se navíc o vás bude říkat, že se stavíte proti Bohu.“ Velerada ho poslechla, udělali na apoštoly „ty, ty, ty“, zakázali jim učit o Ježíšovi, nechali je zbičovat, ale pustili je.

Gamaliel tedy byl velmi moudrý člověk, řekli bychom, stál na špici. Jeho hlas měl velkou váhu a když něco řekl Gamaliel, tak se tím většina lidí řídila, jak se říká, brali ho. I my to známe. I v dnešní době jsou země, kde se velmi dbá na to, jaké školy určitý člověk absolvoval. A když řekne: „Já mám za sebou ...“ a teď vyjmenuje školy, tak všichni řeknou: „Aha, tak ten bude asi mít dobré vzdělání.“ A zase, když řekne jiné školy, tak se říká: „Ten asi nic neumí. Tato škola nemá dobrý zvuk, nemá dobré jméno.“

Takže Pavel říká: „Já jsem absolvoval u Gamaliela,“ tedy to bylo to nejvyšší, to byla špička. Už nic lepšího nemohlo být. Říká to schválně, zase těm svým žalobcům, jako by jim chtěl říct: „A ke komu jste chodili do školy vy, u koho jste se učili vy, že mě tady teďka takhle soudíte, že na mě tady křičíte?“

Pavel se dostává k tomu ústřednímu momentu, k momentu, kdy přichází před Damašek. Pavel vidí veliké světlo a slyší hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ „Kdo jsi pane?“ „Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.“

Tady je zajímavá jedna myšlenka, která Pavla potom provází celý jeho život: Ježíš a církev je pro něho jedno a totéž. Ježíš a ti, kteří se hlásí k Ježíšovi, u něho splývají. On tím chce říct: „Ti, kteří se hlásí k Ježíšovi, mají tak velkou důstojnost, jak Ježíš sám.“ To je něco naprosto překvapivého a toto si máme uvědomit, když čteme Pavlovy listy, protože tato myšlenka prochází téměř všemi listy.

Ale nás tady může zajímat ještě něco jiného: ten samotný fakt těch událostí před Damaškem. Můžeme je najít i na jiném místě Skutků apoštolských, v 9. kapitole, a když srovnáme devátou a dvaadvacátou kapitolu, tak zjistíme, že to není totožné, že v maličkostech se to odchyluje, v drobnostech se to liší. Někdo by mohl říct: „Ale to je divné, ne? To je zvláštní. Vždyť to by se přece mělo shodovat.“

Když se něco vyšetřuje, sepisuje se protokol a naráz se to neshoduje, neshodují se výpovědi, tak je to přece nevěrohodné. Tady naopak by to bylo nevěrohodné, kdyby se to shodovalo. Proč? Protože vidíme, že svatý Lukáš, který je autorem Skutků apoštolských, pracuje s výpověďmi jednotlivých lidí. Tady v té dvaadvacáté kapitole, jak jsme to teď četli, Pavel na to vzpomíná a je to úplně stejné jako s námi. Když my na něco vzpomínáme, co se stalo před deseti, patnácti lety, tak je jasné, že si nepamatujeme úplně všechno, detaily už nám třeba splývají, ale pamatujeme si to důležité, to jádro. A potom každý z nás tam klade důraz po těch letech třeba i na něco jiného než v ten samotný okamžik.

Takže tedy, zkrátka a dobře, vidíme tady, že Kniha skutků apoštolských byla napsána na základě svědectví lidí, kteří se zúčastnili těch událostí a že svatý Lukáš věrohodně zaznamenal, jak mu to tito lidé podali, tito očití svědkové.

Co si máme uvědomit na tomto setkání Ježíše a Šavla před Damaškem? Šavel přestává vidět. Vidí Ježíše a přestává vidět okolní svět. My často si myslíme, že můžeme dobře vidět a dobře posoudit úplně všechno, všechno, co se děje kolem nás a často pronášíme taky ty soudy. Šavel je zbaven toho, aby viděl okolní svět, ale je toho zbaven proto, aby uviděl Pána, aby viděl jiné světlo, aby pochopil to, co dělal špatně, co by měl dělat lépe.

A tak to bývá, že když se člověk má setkat s Ježíšem, musí v sobě udělat ticho, musí se aspoň na chvíli „odpojit“ od toho, co ho obklopuje. Musí se jakýmsi způsobem uzavřít, aby viděl, aby viděl ty další věci, ty věci vnitřní. A slyší hlas. Toto všechno proběhlo asi tak rychle, jak jsme o tom četli. Trvalo to třeba nějakou minutu. A potom je tady proces, který pokračuje tři dni. Ananiáš, je to židokřesťan, zase Pavel zdůrazňuje jeho, řekli bychom, náboženství, to, že Ananiášovi není možné nic vytknout, pokud jde o zachovávání Mojžíšova zákona. Ananiáš je poslán k Šavlovi. Nechce se mu tam (to jsme nečetli, už by to bylo moc dlouhé).

Ananiáš, když ho tam Ježíš posílá ve zjevení, tak taky namítá a říká: „Vždyť on má ty papíry. On nás má nechat zavřít tady všechny. Proč tam mám jit?“ A Ježíš mu říká: „Já jsem si vyvolil Šavla jako nástroj.“ Ananiáš tam jde tedy a začíná s Šavlem mluvit.

A tento proces, toto celé trvalo několik hodin. Co tím chci říct? Celé to Pavlovo obrácení začíná tím okamžikem zjevení u Damašku, nadpřirozeným zásahem ze strany Ježíše, ze strany Boha. Tento zásah trval nějakou minutu, ale potom to pokračuje skrze člověka, skrze Ananiáše, a to už trvalo hodiny a dny.

Jinými slovy, ten zázrak, ten prvotní impuls je tady proto, aby Bůh člověka postrčil, požduchnul, nastartoval. A potom říká Ježíš: „Pak už to musí jít skrze lidi.“ My si často říkáme: „Proč to nejde skrze zázraky?“ Bůh to tak nechce. Bůh chce, aby ta obnova a zvěstování evangelia, aby to šlo skrze nás, skrze lidi, i když nám se nechce jako Ananiášovi, i když vidíme ty překážky proč ne, tak Ježíš říká každému z nás tak jako Ananiášovi: „Jdi tam. Jdi tam a zvěstuj evangelium, i když s tím budou problémy, i když s tím budeš mít problémy, i když budeš riskovat, že nebudeš přijat.“

Možná by to bylo pro nás jednodušší, kdyby to všechno šlo skrze zázraky, skrze to nadpřirozeno, ale to, že to má jít skrze nás, tak nám má dodat důvěru a říci: „Bůh se mnou počítá. On to nechce dělat všechno sám, ale on chce zapojit každého z nás.“ A Šavel je zapojen.

Ananiáš tady cituje začátek skutků apoštolů a je to v podstatě to stejné, co jsme slyšeli v evangeliu, kdy Ježíš posílá apoštoly a říká: „Budete mými svědky – v Jeruzalémě, v Judsku, až na konec světa. Půjdete ke všem lidem, není z toho nikdo vyňat.“ A Pavel jde a začíná svoje působení. A říká nakonec: „Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.“ Pavel taky zažil to, že ho odmítly, že ho nechtěli poslouchat, že mu řekli: „Poslechneme si tě někdy jindy.“ Mnohokrát zažil to, že zvedli kameny a házeli je po něm, že řekli: „Nic, nezajímá nás to.“

Pavel to přesto nevzdal a celý svůj život na tomto pracoval. Můžeme dokonce říct, že Pavel byl natolik radikální, že hlásání evangelia se pro něho stalo motivem jeho života. On vlastně nedělal pak nic jiného. Tomuto úsilí, této své misi podřídil úplně všechno.

Po nás nikdo nežádá takový radikalismus, ale měli bychom si z toho dnešního svátku třeba odnést to: „Jestli nejsem jako Pavel, jestli si netroufám být jako Pavel, měl bych být aspoň jako Ananiáš, protože Ananiáš je ten, který zvěstoval Pavlovi Krista.“ O této postavě se mnoho nemluví, ale tato postava je velmi důležitá. My nikdy nevíme, jaké naše slovo, jaké naše gesto chce Bůh použít a neměli bychom to podceňovat. Že i slovo, které nám se může zdát obyčejné a samozřejmé, Bůh může použít a chce ho použít k tomu, aby k sobě přivedl, přitáhl další lidi. Nezapomínejme na to.