Aby náš život měl ducha

	Aby náš život měl ducha	11:27
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.74 MB]

Bratři a sestry, vrátíme se zase k prvnímu čtení, které jsme dnes slyšeli. Je z knihy proroka Izaiáše, je to z té druhé části, jak se říká, z druhého Izaiáše, a je to úryvek, který se nazývá Píseň o Božím služebníkovi. Celkem jsou v knize proroka Izaiáše tři tyto písně a tyto písně celkem přesně líčí povolání, působení, ale především utrpení Pána Ježíše. Třetí píseň o Božím služebníkovi budeme číst na Květnou neděli. Dnes jsme slyšeli o povolání Božího služebníka. Někdy proroci říkají, že Božím služebníkem je celý Izrael, ale v tomto úryvku je tím míněna jedna konkrétní osoba a církev to vztahuje na Ježíše Krista.

Je zajímavé, kdy toto proroctví vzniklo. Bylo to v době, kdy Izraelité byli v Babylóně. Jak víme, byli tam plus mínus sedmdesát let a toto proroctví vzniklo někdy v polovině. Sedmdesát let je hodně dlouhá doba. Když něco trvá rok, dva, tak si člověk říká: „To přežiju,“ ale sedmdesát let? Co to znamenalo? To znamenalo, že ti, kteří tam byli deportování z Palestiny, z Jeruzaléma, tak tam umřeli. Ti, co se tam narodili, myslím už v Babylóně, velká většina z nich tam taky umřela. Tenkrát se nedožívali tolika let. Takže až třetí generace měla šanci se vrátit zpět. A oni si říkali: „Nezapomněl Bůh na nás? Co tady s námi bude?“ Byli z toho vykolejení, byli bezradní, byli velmi smutní. A do toho přichází prorok a říká: „Nebojte se! Nebojte se, Bůh na vás nezapomněl. On o vás ví, a i když jaksi zdánlivě plyne rok za rokem a nic se neděje, Bůh to má pevně v rukou a jeho plán se zdaří. Pošle svého služebníka.“

Obrat „Hle, můj služebník“ je vzat ze staré dvorské etikety, kdy v té době, kdy to bylo napsáno, takovýmto způsobem králové uváděli do úřadu své ministry. Jinými slovy ten král říkal: „Tomuto člověku můžete věřit. Já mu plně důvěřuji. Pokud budete mít vy nějakou prosbu, nějakou žádost, něco budete chtít projednat, přijďte a můžete to říct tomuto služebníkovi, tomuto ministrovi. Je to stejné, jako byste to říkal mně. Plně mu důvěřuji.“

Pro nás, co je důležitější, je ten titul Ježíše: Služebník. Nechci vás unavovat nějakými jazykovými rozbory, ale bude dobré a bude užitečné trošičku se podívat na ty výrazy, které tady byly použity. Úplně v originále je použito slovíčko ebet. Ebet znamená syn, chlapec anebo taky služebník. Hebrejština, ta stará, byl velmi chudý jazyk, chudý na výrazové prostředky, proto jedno slovo zpravidla označovalo několik pojmů.

Takže tedy ještě jednou: chlapec, syn, ale taky služebník. Aby to bylo ještě trošku komplikovanější, v době, kdy vystoupil Pán Ježíš, tak už se tam nemluvilo hebrejsky, ale aramejsky. Koneckonců čeština před tisíci lety byla úplně jiná než čeština, kterou mluvíme my dnes. A v té aramejštině, tam bylo použito jiné slovíčko, a to slovíčko ještě k těmto třem výrazům přidává čtvrtý, a sice beránek. Někdo může říct: „To je zajímavé,“ někdo může říct: „To je pěkný zmatek,“ ale vzpomeňme si, jak Ježíš sám o sobě mluví v evangeliích. Používá pro sebe tady tyto tituly, eventuelně to, že je beránek, to o něm říká Jan Křtitel.

Co mají všechny tyto tituly, tyto pojmy společného? Označují člověka (beránek, zvíře), označují někoho, kdo nikdy nejde první, kdo je až na druhém místě. První nejde syn, první jde otec. První nejde chlapec, ale zase jeho rodiče. První nejde služebník, ale jeho pán. A první nejde beránek, ale ten, kdo ho k té oběti vede. Prorok tím chce říct, jak bude Ježíš působit a chce už tady dopředu oznámit, co Ježíš potom potvrdil. Ježíš říká: „Já tady nejsem sám od sebe. Já jsem tady proto, že mě Otec poslal. Všechno, co dělám, všechno, co říkám, říkám z pověření Otcova.“

Ježíš nechce být na špici. I když má velmi důležitý úkol, nezastupitelný, on pořád říká: „Já jsem ten druhý. Otec! Otec vás chce zachránit, a proto mě poslal.“

Bratři a sestry, a teď to srovnejme se světem, ve kterém žijeme. Bylo to stejné za proroka Izaiáše, je to stejné dnes. Co lidí se tlačí na špici a chtějí být vidět, chtějí být slyšet, a co přinášejí? No, celkem nic, k tomu ještě dojdeme. A říkají: „A proč já mám respektovat nějakou autoritu? Proč já mám někoho poslouchat? A proč? A vůbec, já chcu bejt ten první!“. To se potom podobáme těm malým dětem, které si umějí dupnout a řeknou: „A já chci!“

Prorok dál říká, že Hospodin na něj vloží svého Ducha. Myslí se tím stejného ducha, jakého měli proroci. Proroci nemluvil sami ze sebe, ale říkali to, co od nich Hospodin žádal. Znovu je tady tedy zopakováno to, že Ježíš působí, řekli bychom, v zájmu nás a v tom úkolu, který mu dal Otec.

Ale můžeme se na to celé podívat ještě jinak - mít ducha. Říkáme: „To je duchaplné,“ anebo říkáme: „To je prázdné. To je bezduché.“ Setkáváme se často s takovými bezduchými projevy. Jsou toho plné noviny, plná televize, plné rádio, a člověk to slyší a říká si: „A o čem to bylo? Vždyť tam není nic.“ Máme pro to takový ten výraz: Mlácení prázdné slámy.

Když to vidíme nebo slyšíme u druhých, tak se tomu třeba pousmějeme, zakroutíme hlavou a říkáme si: „Jak je to možné?“ Ale prorok nás chce upozornit, že se to může stát každému z nás. Prorok nás chce upozornit na to, že nejde jenom o to, abychom měli ducha, když mluvíme, ale aby náš život měl ducha, vizi, aby celý náš život byl prodchnut nějakou myšlenkou.

Můžeme to teď v tento moment vztáhnout k Ježíšovu křtu: Ježíš má myšlenku, chce zachránit hříšníky, a proto se staví mezi ně do fronty před Jana Křtitele a čeká, až na něho přijde řada, aby byl pokřtěn v řece Jordánu.

Teď to celé pokračuje. Prorok říká, že Boží služebník nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Proroci často museli křičet. Vzpomeňme, ať už třeba jsme někde ve filmu viděli, jak vypadá taková ulice v Orientě, anebo pokud jsme měli i tu zkušenost, že jsme tam byli a viděli, tak všichni víme, že tam je opravdu velký rachot, velký ruch. A když tedy přicházel nějaký král, tak se snažil, aby si ho všimli. Tak před sebou poslal trubače, nějakou kapelu, někoho, kdo udělal ještě větší rachot, ještě větší hluk, aby ti hlučící se zastavili, zaposlouchali a řekli si: „Aha! A kdo to přichází?“ A takhle někdy doslova museli křičet i proroci, aby na sebe upozornili.

Izaiáš říká: „Boží služebník, Vykupitel, nebude takhle fungovat, nebude tohle dělat. On tu bude, on bude hlásat, on bude šířit svoji zvěst, ale bude záležet na posluchačích, jestli budou pozorní a jestli tu zvěst přijmou.“

Kousek teďka přeskočíme. Mluví se tam o dalekých krajích, mluví se tam o ostrovech. V Izraeli žádné ostrovy nejsou. Izraelité nebyli mořeplavci, nikdy vlastně nikam neplavali. Ostrov je obrazné vyjádření jednak vzdálené krajiny, ale jednak je to také obrazné vyjádření určitého omezení. Ten, kdo bydlí na ostrově, nemůže jít, kam by chtěl, je limitován tím ostrovem. Izraelité rádi kočovali, rádi cestovali, ale ten, kdo je na ostrově, nemůže. Ten, kdo je na ostrově, je také omezen, co se týče, řekli bychom, zpráv, novinek, protože je odkázán na to, když někdo přijede, když přijede loď a oznámí, co je nového ve zbytku světa.

Když prorok mluví o tom, že Ježíš je poslán tady k těm dalekým zemím, k těm obyvatelům ostrovů, tak prorok tím chce říct: „Ježíš přináší všem, ať jsou ti lidé kdekoliv, přináší zásadní novinku, zásadní zprávu: Bůh se nad vámi chce smilovat, Bůh vám chce odpustit. Přijměte to.“

Bratři a sestry, Ježíš přišel jako dítě, aby ho všichni přijali. Svoje veřejné působení začal tím, že se postavil mezi hříšníky. Udělal to proto, aby to nevypadalo, že „já jsem přišel z vrchu a já vám tu budu něco povídat“, ale „já jsem jako jeden z vás, jeden mezi vámi“. Takhle začal a skončil tím, že na Velký pátek zemřel na kříži. Toto všechno udělal proto, aby řekl: „Já stojím uprostřed vás, já vám přináším zásadní novinu, zásadní zprávu o tom, že máte možnost se zachránit. Přijměte to.“