Žádná magie, ale tohle dítě nám dává naději

	Žádná magie, ale tohle dítě nám dává naději	7:03
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.14 MB]

Bratři a sestry, celá ta scéna o mudrcích, jejich příchod do Jeruzaléma, potom do Betléma, vypovídá o tehdejším světě, o tom, jaká tam byla atmosféra a jak to tam vypadalo, jak to vypadalo po náboženské stránce.

Začnu ze široka. V době mezi první a druhou světovou válkou v Sovětském svazu chtěli přijít na to, že určitě ty primitivní národy, jako jsou Křováci, Eskymáci a podobně, nevěří v žádné bohy, a tak poslali expedici – úplně na jih Ameriky, do Ohňové země. Úkolem expedice bylo přijít se zjištěním, že tam ty národy nevěří v žádného boha. K jejich velkému zděšení právě zjistili, že všechny ty kmeny věří v jednoho jediného boha a říkají mu Dobrý otče. To stejné se opakovalo u Eskymáků, to stejné se opakovalo u národů v jihoamerických pralesích nebo v Africe u těch, kterým říkáme Křováci.

Mnoho lidí si myslí, že to bylo na začátku tak, že lidé nevěřili v žádné bohy. Potom, že nerozuměli mnoha věcem a začli uctívat hromy, blesky, hvězdy a podobně. Potom že vytvořili mnoho bohů a nakonec jednoho boha. Ale právě příklad tady těchto národů, kterým my říkáme primitivní, i když je to otázka, v mnohých věcech oni jsou dál než my, tak příklad těchto, řekli bychom spíš, národů žijícím jiným způsobem života než my, nám ukazuje, že lidstvo na začátku věřilo v jednoho jediného boha, potom začlo věřit v mnoho bohů, potom začlo uctívat přírodní síly a nakonec, když už nevěděli kudy kam, tak řekli, že žádný bůh není. Čili je to teorie, která mluví o tom vlastně, že to náboženství postupně upadalo.

Okamžik zjevení tří králů je bod zlomu, kdy ti mudrci od východu jsou obrazem lidí, kteří uctívali hvězdy, lidí, kteří předpovídali budoucnost z hvězd, lidí, kteří někdy jsou také označováni jako mágové. Magie, to je vlastně celá soustava pravidel, které říkají: „Když uděláš tohle a tohle, budeš mít štěstí. Když ráno vstaneš pravou nohou, budeš mít štěstí. Když vstaneš levou, budeš mít neštěstí,“ a člověk se stává otrokem takovýchto pravidel. Tito mudrci opustili svoje hvězdy, svoje dalekohledy, svoji filosofii a šli hledat nově narozeného krále.

Jak to vypadalo na druhé straně tehdejšího světa? Celá tehdejší známá Evropa a Afrika v podstatě byly součástí Římské říše. V Římské říši už platilo to, že císař je bohem, a kdo to nevyznává, ten mohl být za to trestán, dokonce i smrtí. Náboženství v římské říši v té době bylo velmi prázdné. Bylo to takzvané státní náboženství, museli. Museli všichni jít obětovat. Nezáleželo, jestli tomu věří, jestli to tak cítí, ale „musíš jít a musíš vykonat ten určitý skutek“. Čili bylo to takzvaně prázdné, ale na druhou stranu rigorózní a rigidní, to znamená dbalo se tam na to, jestli ty úkony byly přesně splněny, přesně stanoveny.

Co se týče tehdejších filosofů, tak nastupovali filosofové takzvané pesimistické školy, kteří pochybovali o všem, že vůbec to má nějaký význam. A do tohoto světa kdesi v maličkém Betlémě přicházejí mudrci, aby se poklonili narozenému dítěti. Je to bod zlomu, který přináší naději, protože oni tímto svým úkonem, touto svou cestou říkají: „Žádné hvězdy, žádná magie, žádné státní náboženství nás nespasí, ale tohle dítě nám dává naději.“

Proč přichází Ježíš jako dítě? Aby bylo možné s ním navázat vztah, kontakt. Pokud jde o magii, tak se člověk bojí, aby neudělal něco špatně. Pokud jde o státní náboženství, tak je otrávený z toho, že někam musí. Vzpomeňme na to, kdy jsme museli do různých průvodů, a říkali jsme si: „To bude pěkná šaškárna.“ A takhle bychom mohli pokračovat.

Ti mudrci nikam nemuseli, oni chtěli. Šli na cestu, o níž nevěděli, kam je zavede. Nevěděli, koho uvidí, s kým se setkají, ale věděli, že to setkání bude mít zásadní význam pro jejich život. Že to bude „životní setkání“, které jim dá naději do jejich dalšího života.

Bratři a sestry, mějme toto na paměti. I my se setkáváme na svých životních cestách s různými postoji a dostáváme se do různých slepých uliček. Mudrci byli taky v jedné – v Jeruzalémě, ale nevzdali to. Otočili se a hledali dál. Vezměme si skutečně příklad z jejich života, z jejich životní cesty, a tu se snažme následovat.

Když si napíšeme nad dveře jejich jména a ty znamení kříže, právě tam je to spojení, že se střídá jméno člověka a znamení Božího Syna, kříž. To spojení, že to patří k sobě, že jeden přichází k druhému. Když si to takhle necháme napsat na dveře od tříkrálových koledníků, ať to není jenom formalita. Ať to není jenom tak, že oni to píší, že je to lidový zvyk, ale ať nám to skutečně připomíná na našich životních cestách to, kam směřujeme a s kým se chceme v životě setkat.