Na cestě s …

	Na cestě s …	7:50
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.49 MB]

Já jsem něco dostal na cestách (chodeckou hůl). To není na vás :). Já jsem se ptal, když mi to dali (doufám že to vezmete jako vtip), jestli je to na zlobivé farníky. A oni říkali, že ne.

Abyste věděli, co jsem dělal celý ten týden, kdy jsem byl pryč. Byl jsem v Itálii v horách. Bylo to vlastně jednak takové setkání, abychom si všichni odpočinuli, kdo jsme tam byli, ale abychom i nějak načerpali dál. Motto toho setkání bylo „Na cestě s …“ a hlavně to teda bylo myšleno, že jsme na cestě s Ježíšem.

Církev si teďka od přelomu června a července začala připomínat svatého Pavla. Bude kulaté výročí jeho úmrtí a celý rok si ho budeme připomínat. Svatý Pavel byl taky jeden z těch velkých, který byl „na cestě s …“ Dojdeme k tomu, že svatý Pavel byl člověk, který měl velkou úctu k Jakubovi. Ono to spolu souvisí.

Víte, každý člověk v životě ten život prožívá s někým, s nějakým člověkem, nikdo nechce být sám. A každý z nás ten život prožíváme s nějakými myšlenkami, s něčím, co nosíme v hlavě, na co myslíme. Někoho zajímá to, jestli je plná lednička a, já nevím, aby třeba měl ten nejlepší procesor v počítači, a někdo jde dál. Někdo se dívá kolem sebe, dívá se na lidi kolem sebe a ptá se: „Co můžu pro ně udělat? Co můžeme společně udělat?“ a podobně.

„Na cestě s …“ Když se ještě chvilečku zdržím u toho svatého Pavla, byl to člověk, který velmi cestoval. V podstatě jeho obrácení se k Ježíšovi se stalo na cestě do Damašku. Potom je známé, když se zeptáte mnoha lidí, čím se Pavel proslavil, čím je známý, tak řeknou: „Jeho dopisy a jeho cesty.“

A právě na konec toho setkání, každý, kdo tam byl, tak dostal takovouhle „baldu“, aby nám to jednak připomínalo to, co jsme si tam povídali, a aby nám to připomínalo vlastně taky to, že jsme na cestě s Ježíšem. Ta hůl pomůže člověku, když jde po nějaké horší cestě nebo když ho bolí nohy, ale hlavně to mělo být takové připomenutí myšlenkové.

Když jsem zmínil tady ten vztah Pavla a Jakuba: svatý Pavel na jedné té své cestě šel do Jeruzaléma, právě za svatým Petrem, za svatým Jakubem. Proč? Pavel udělal velké dílo. Mezi pohany zvěstoval Pána Ježíše, mluvil o něm a ti pohané se z toho radovali, že přišel někdo, kdo jim chce pomoci. Ale svatý Pavel chtěl mít jistotu (on o tom mluví v listě Galaťanům), „jestli jsem neběžel nadarmo“, „jestli jsem něco nedělal špatně“. Pavel nebyl takzvaný solitér, i když často to vedl, často byl na špici, ale nechtěl být jenom on sám. A proto šel do Jeruzaléma, a v tom listě Galaťanům on o tom říká: „Šel jsem za těmi, kteří něco znamenají.“ On je nazývá sloupy a mluví právě o Petrovi, Janovi a Jakubovi, o těchto třech lidech.

Svatý Jakub měl velkou autoritu, byl ve velké vážnosti. Na druhou stranu zase víme, že to byl člověk přísný, byl to člověk nekompromisní. Jak my často třeba děláme, když něco, tak řekneme: „A to je jedno. Já nevím, nějak to udělej.“ On nebyl takový. On přesně věděl, co chce a co nechce. Takže s takovými lidmi vyjít je někdy těžké, protože jsou nekompromisní i ve vztazích k druhým lidem. Ale přesto tedy ten Jakub měl velkou autoritu, byl ve velké vážnosti.

V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak jeho matka vlastně se snaží získat pro něho a jeho bratra nějaké výhody, nezasloužené výhody. A je to takové, jak to známe často. Když se někdo dostane na tu špici, tak si chce takzvaně užít, něco z toho vytřískat. Nevíme, jestli Jakub s tím souhlasil, co tenkrát dělala jeho maminka, ale tenkrát nedokázal říct: „Nedělej to. To není dobře.“ Ale evangelium nám chce ukázat, že on se v životě taky vyvíjel. Rostl, nejenom tělesně, ale i duchovně. Že až za nějakou dobu došel k tomu, že přestal dělat ty kompromisy, že se na ty věci díval jinak.

Nemáme zachovaná nějaká jeho dlouhá kázání nebo neznáme jeho nějaké dlouhé řeči, ale právě je tam zachovaný ten fakt ze Skutků apoštolů, že on byl první, kdo tady z těch apoštolů vlastně položil pro Ježíše život. Čili s ním se pak stala velká změna. Z toho kariéristy, který trošku tam vykukuje z té žádosti jeho matky, aby byli teda na špici, aby se měli dobře, z toho kariéristy se stal člověk, který dokázal kvůli tomu, co zastával (on byl biskupem v Jeruzalémě), kvůli tomu vlastně dokázal položit život, ztratit to nejcennější na této zemi, protože věděl, že pro něho je ještě něco cennějšího – být s Ježíšem.

Svatý Jakub - pořád, celou dobu, těch šest let, co jsem tady, přemýšlím o tom, proč naši předkové vybrali svatého Jakuba za ochránce této farnosti. Všechno jsou to samozřejmě moje dohady, ale myslím si, že to právě ta blízkost, blízkost Ježíšovi. Ta blízkost po té stránce příbuzenské, ale i po té stránce myšlenkové. Ta blízkost toho Ježíšova kříže – on umřel vlastně o Velikonocích a svatý Jakub umřel v podstatě do několika málo let, tak do dvou, do tři let po něm. Byl prostě první. Tady tato blízkost fascinovala naše předky, ty, kteří žili v této farnosti před námi, a že oni chtěli vtělit do této stavby tady tu myšlenku: „Chceme si být blízko. Chceme být blízko jeden druhému, chceme žít spolu a chceme být blízko našemu Ježíši, našemu Bohu, který přišel, aby nás zachránil.

Takže ať něco tady z tohoto, z těch myšlenek, co jsem tady říkal, taky se dostane do našeho života, do našeho svátečního dne, ale i potom do těch dnů všedních, které přijdou, až tyhle hody skončí.