Každý den se se mnou potřebujete setkat

	Každý den se se mnou potřebujete setkat	4:14
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.66 MB]

Bratři a sestry, chléb je něco, co nás provází každým dnem. V minulých staletích chléb byl naprosto nejobyčejnější potravinou, kterou lidé jedli každý den. Dnes už tomu třeba tak není u nás, ale jsou země, kde pořád, skutečně, když je chleba, tak je co jíst.

Mít chleba je v mnoha zemích synonymum pro „existovat“, mít zajištěnou budoucnost, žít, jíst. A toto chtěl říct Ježíš. Záměrně nezvolil pro svoji přítomnost něco jiného, nějaký jiný způsob. Někdo říká: „Proč? Vždyť je to příliš obyčejné.“

Protože Ježíš tou přítomností ve chlebě chce říct: „Jako ten chléb potřebujete každý den, tak mě potřebujete každý den. Každý den se se mnou potřebujete setkat. A já s vámi budu každý den, já vám nabízím, že vás tento dar bude provázet vaším všedním životem.“

Když máme hlad, tak se najíme. Nejíme „za odměnu“, to bychom asi nepřežili, ale jíme proto, že to potřebujeme, že to potřebuje naše tělo. A tak eucharistie není něco za odměnu, ale je to pokrm pro naši duši, pro naše spojení, a každý křesťan by měl udělat všechno pro to, co je v jeho silách, to znamená přijmout svátost smíření a další věci, aby splnil ty podmínky, aby mohl přistupovat k eucharistii co nejčastěji. Nechci říct každý den, ale opravdu co nejčastěji, ne jenom na Vánoce a Velikonoce, protože eucharistii potřebujeme.

Nabízí se nám jako dar. Sami to známe: když někomu dáme nějaký dárek a vidíme, že tomu dotyčnému se rozzáří oči, ten dárek rozbalí a je nadšený, tak i my z toho máme velkou radost.

Na druhou stranu, když dáme nějaký dárek a ten, komu ho dáme, ho tak nějak přijme, někde ho položí a řekne: „No, tak ti děkuji. Seš hodnej…,“ ale cítíme, že je to jenom z povinnosti, že jsou to jenom fráze, tak jsme nešťastni. A tak určitě, troufám si říct, že i Ježíš je spokojený z toho, když my jeho dar přijímáme, a naopak ho rmoutí, když ten jeho dar odkládáme, když ho bereme jenom jako nějakou formalitu.

Před nějakými pěti, šesti lety, jsem byl svědkem takového příběhu, ono se to opravdu stalo. Chlapec dal své milé zásnubní prsten, ale taky ji upozornil a říká: „Ale jestli se rozejdeme, tak mi ho musíš vrátit.“ Tak to je takový opravdu dar nedar. Já, když jsem to slyšel, tak na jednu stranu se tomu člověk směje, na druhou stranu to je k pláči.

Ale Ježíš není takový, že by dával takový nějaký dar nedar, nebo jenom „jako“. Ježíš to, co dává, skutečně dává ze sebe a dává nám to bezpodmínečně a jediné to, o co on stojí, je to, abychom my ten jeho dar přijali.

Přijímejme ho dnes a každý den.