Duchovní dospělost

	Duchovní dospělost	10:34
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.70 MB]

Bratři a sestry, když čteme texty Nanebevstoupení Pána Ježíše, tak se tam mísí dva momenty: jednak apoštolové jsou smutní z toho, že odchází jejich Mistr a Pán, na druhou stranu se radují. Radují se z toho, že on svůj úkol dokončil a že oni mohli být u toho.

Víte, není to zcela jednoznačné. Je to asi tak, jako když člověk, který dospěje, se na jednu stranu těší, že začne svůj vlastní život, nezávislý život na rodičích, na těch, kteří ho do té doby vychovávali, ale na druhou stranu, když ten člověk bude upřímný, tak zase přizná a řekne, že má určitou nejistotu, jak to všechno bude, jak to všechno zvládne. A tak nějak podobně vlastně to bylo i v apoštolech.

O tom všem mluví všechny ty texty, které jsme teď četli a mluví o tom i druhé čtení z listu apoštola Pavla Efezanům. V listě Efezanům Pavel shrnuje svoje kázání o Kristu a o církvi. Ten úryvek, který jsme před chvílí slyšeli, je úryvek, který se čte poměrně často. Snažil jsem se podle obsahu lekcionářů zjistit kolikrát, a došel jsem k číslu osm. Během tří let, po kterých se lekcionáře opakují, tak se ten úryvek čte osmkrát. To je často. Některé úryvky se čtou jednou a dost.

I pro ten dnešní den platí to, co jsme slyšeli hned na začátku: „Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec Slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat.“ Jaký je tedy smysl toho, že Ježíš odešel? Proč nezůstal? Kdybychom to brali po lidsku, tak, jak by to brali lidé a jak to lidé často berou, tak lidé si řeknou: „Tak jsem tady něco vybudoval/vybudovala, jak se říká, vypiplal jsem to od malička, od základů, a teď, když to teda roste, když se to rozvíjí a má to přinést nějaké plody, tak si u toho budu. Nepustím k tomu nikoho jiného, aby to nějakým způsobem nepokazil, aby to, nedej Bože, nezkazil teď nakonec, kdy to má přinést ovoce. A Ježíš? Ježíš celé své dílo odevzdává apoštolům a říká: „Teď to bude na vás. Já odcházím. Já jsem vám řekl, co jste potřebovali vědět. Já jsem vás provázel ve vašem ‚duchovním dětství‘ a teď už jste dospělí i duchovně a teď to vezmete do svých rukou.“

Je to velká důvěra, protože víme, že tam, kde jsou lidé, tam jsou chyby. My, jako lidé, se těch chyb dopouštíme a jsou ty chyby i v církvi, ale Ježíš se toho nebojí a říká: „Já budu s vámi. Já vám budu pomáhat, ale tak z povzdálí. Dám vám svobodu, tu svobodu, po které touží právě třeba každý ten dospívající člověk, těší se na to a říká si: ‚Až já budu velký, až budu dospělý a budu moct sám se rozhodovat.‘“ A často ten člověk, který po tom touží, neví, jak to bude těžké se rozhodnout.

Apoštolové už to věděli, jak bude těžké se rozhodnout, protože zažili Velikonoce, zažili strach, zažili obavy, a tak by na jednu stranu byli rádi, aby Ježíš zůstal, ale on jim říká: „To není možné, protože to byste pořád byli duchovně nedospělí. Je potřeba, abyste to vy vzali do rukou.“ Takhle uvažuje Boží Syn a takhle nám to dává do rukou. On odchází. To, co Ježíš začal, v tom církev pokračuje a jakýmsi způsobem tam, můžeme říct, dojde zase k zpětnému předání. To, co Ježíš svěřil apoštolům před nanebevstoupením, tak zase církev vrátí Ježíšovi zpět při jeho druhém příchodu. Teď ale jediná tvář Krista, která je nějakým způsobem zjevná, je tvář církve.

Bratři a sestry, mysleme na to. Krista není možné dnes nějak vidět, není možné, aby se s ním setkali zástupy lidí tváří v tvář, ale tváří v tvář se setkávají s námi, s křesťany. Záleží na nás, jakou Kristovu tvář my jim zprostředkujeme, co jim nabídneme.

Apoštol Pavel v tom úryvku, který jsme četli, se vlastně modlí. Je to jeho modlitba za Efezany, ale je to i jeho modlitba za nás. „On, ať osvítí (má na mysli Boha Otce) vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jako dědictví, a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti.“ Je to děkovná modlitba, je tam čtvero poděkování a chválení Boha za to, jaký on je a jak se projevuje vůči nám, za to, jak se projevuje jeho moc na nás.

Dost často se můžeme setkat s tím, že lidé mluví o tom, že Boží moc se bude projevovat trestáním. Mluví o tom hlavně lidé, kteří shánějí nějaké senzace a mluví o tom lidé, kteří mají dál k evangeliu, kteří nepochopili dobře evangelium, protože Boží moc tak, jak ji uplatňoval Ježíš a jak ji uplatňoval i Bůh předtím a uplatňuje ji pořád, tato Boží moc je nasměrovaná k uzdravování – k uzdravování a k proměňování, k proměňování k lepšímu. Ne k trestání.

Jak je to s tím člověkem, který se postaví proti Bohu? No, ten se potrestá sám. Říká nám to, koneckonců i lidové přísloví: Pýcha předchází pád. Ne Bůh, ale tedy člověk ve své pýše v sám sebe.

Ježíš začal svoje veřejné působení tím, že proměnil vodu ve víno na svatbě v Káni, a potom pokračoval v různých těch proměnách a vyvrcholilo to na Zelený čtvrtek. Když vstal z mrtvých, má oslavené, proměněné tělo. Ježíš svoji moc používá k tomu, aby nás a tento svět proměňoval k lepšímu, abychom my a tento svět v sobě lépe zobrazovali, lépe nesli obraz Boha Otce – tak, jak si to Bůh přál na začátku při stvoření, jak to bylo před pádem do prvního hříchu, kdy Adam a Eva řekli: „Bože, my tě nepotřebujeme, my tě nechceme.“

Takhle působí Boží moc a takhle je potřeba, abychom toto my zvěstovali dnešnímu světu. Abychom mu zvěstovali tu naději, ke které jsme povoláni, protože ten dnešní svátek, bratři a sestry, ačkoliv se to tak nezdá, on mluví o smyslu lidského života, o tom, že náš život má vyvrcholit setkáním s Otcem tváří v tvář.

Dnes je velmi málo lidí, kteří přemýšlí o těchto věcech, kteří si vůbec nenechají přijít na mysl, že by náš život měla být nějaká cesta k Otci, a my jsme těmi, kteří to mají zvěstovat. Že tak, jako Ježíš vlastně co všechno dělal, tak to dělal právě proto, abychom my se s Otcem mohli setkat, aby nám tu cestičku „prošlápl“, aby ji prošel před námi, tak od toho okamžiku Ježíšova nanebevstoupení to předal nám a řekl: „Tak, a teďka už půjdete každý po svých. Budu s vámi, budu vás podporovat, ale půjdete po svých.“

Bratři a sestry, dnešní svátek nám připomíná Otce, který na nás čeká. Jako čekal na Ježíše, čeká i na nás. Na jednu stranu se z toho dnešního svátku taky radujeme, že nám to Ježíš dal do rukou, na druhou stranu musíme přijmout odpovědnost, která z toho pramení. Ale za deset dnů budeme slavit slavnost seslání Ducha svatého, který přišel na apoštoly a přichází i k nám, aby nám pomáhal, aby nás posiloval, když jdeme na této cestě za Otcem.