Nebe je otevřené

	Nebe je otevřené	10:00
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.04 MB]

Bratři a sestry, slavíme dnes poslední svátek vánoční a zítra začíná liturgické mezidobí. Trošku nám to už připadá, že ten dnešní svátek Křtu Páně nepatří k těm Vánocům. Vždyť mezi tím, co se stalo v Betlémě, mezi Ježíšovým narozením a okamžikem křtu v Jordáně, v Ježíšově životě uplynulo třicet let. Je to hodně dlouho. Vánoce, to je skutečně svátek, a tu dnešní neděli už trošičku bereme jako takovou všední neděli, jestli se to tak dá říct (je to určitý protimluv).

Ale skutečně, ten dnešní svátek Křtu Páně nám chce připomenout, nabídnout několik myšlenek, které by nás měly provázet naším každodenním všedním životem. Ještě jednou nám chce připomenout to, co jsme slavili o Vánocích, a sice, že Bůh přišel mezi nás, že se nebe otevřelo. Tam pro to byly obrazy, kdy andělé přicházejí na zem a zvěstují pastýřům, že se narodil Spasitel, mudrci vidí hvězdu, která je vede k narozenému Vykupiteli a tak dále.

Ten dnešní obraz je také velmi silný. Ježíš začíná svoje veřejné působení tím, že se staví do jedné řady s chybujícími lidmi. Dřív, než Ježíš něco řekne, tak se postaví do té řady. Víte, my jsme mnohdy svědky toho, že lidé mluví, mluví, a jak se říká, skutek utek. Ježíš dřív, než něco řekne, vykoná skutek – udělá to přesně naopak. Než řekne: „Lidi, já jsem vás přišel zachránit,“ tak se tam mezi ně postaví. Než jim začne říkat o tom, že je má rád, tak je s nimi solidární. Je jasné, že je potom snazší Ježíšovi uvěřit. Když vidíme, že někdo jenom mluví a nekoná, tak takovému člověku zpravidla přestáváme věřit.

Křest. Co to je křest? S tím máme všichni, kteří jsme byli pokřtěni jako malé děti, trochu problém, protože si to nepamatujeme. Je to něco, co šlo nějak mimo nás. Proto taky církev tady na západě udělala to, že oddělila od křtu svátost biřmování, aby všichni ti, kteří byli pokřtěni jako děti, mohli znovu prožít okamžik přijetí toho otevřeného nebe, aby to mohli vědomě zažít, aby je to potom provázelo celým jejich dalším životem, aby z toho mohli žít.

Nebe je otevřené. Už jsme to slyšeli mockrát, a co to s námi dělá? Celkem nic moc. Nějak nám nedochází, nějak z toho nedokážeme žít.

Vzpomínám si na jednu příhodu, která se mi stala na prvním samostatném místě, které bylo asi šest kilometrů od rakouských hranic. Já jsem tam nastoupil v roce 1991, tedy řeklo by se těsně po tom, co se změnil režim a co se otevřely hranice. Před tím do roku devadesát tam byl drátěný plot, v podstatě hned za vesnicí, a celkem se tam nedalo nikam jít. Nikam se nesmělo, všude byl samý zákaz a v těch lidech to bylo velmi zakořeněno.

Když já jsem tam nastoupil, tak za pár měsíců mně přijela návštěva, a tak jsme přemýšleli, kam půjdeme na procházku. A tak jsme vyrazili směrem k těm hranicím. Tam jsme míjeli vinohrady. Ve vinohradech pracovaly místní ženy, a okamžitě na nás začaly volat: „Kam tam jdete? Tam se nesmí! Co tam děláte?“

Ony věděly, že ty dráty už tam nejsou, že ten zákaz, ty cedule, že už je to zrušeno, ale za těch čtyřicet let to v nich bylo tak zakořeněné, že ony jednaly naprosto mechanicky.

Bratři a sestry, my často máme taky takhle v sobě zakořeněné nějaké postupy, nějaké situace, které prožíváme, a ztrácíme, moc tím ztrácíme – právě proto, že je to mechanické, že to není s plným vědomím. Ježíš se s plným vědomím staví mezi ty kajícníky.

To, co se stalo v Betlémě, kdy přišli tři králové, kdy přišli za Ježíšem pastýři, na to všechno můžeme jenom vzpomínat. To se stalo, my si to můžeme všelijak barvitě líčit, malovat, hrát o tom divadlo, ale křest, to je něco, co se týká každého z nás. Každý z nás zažil to stejné, co Ježíš, anebo naopak, Ježíš zažil to stejné, co my. V tomto jsme si velmi blízko. Ten křest, to je slavnostní okamžik v životě člověka, ale tím to nemá skončit, nesmí skončit. To, že jsme pokřtěni, nás má provázet právě do našeho každodenního života.

V dnešní době jsou lidé, kteří říkají: „No, já počkám, až ty děti vyrostou, a pak ať se rozhodnou, jestli chtějí být pokřtěni. Dám jim svobodu.“ Zní to hezky, tak svobodomyslně, demokraticky, ale tenhle názor není správný. Troufám si doslova říct, že je to hloupost.

Těch důvodů, proč ten názor není správný, je několik. Třeba hned jeden, který stojí na začátku, je ten, že tito lidé, kteří chtějí dávat svobodu, kteří vystupují jako zastánci svobody, tito lidé se nezeptali svých dětí, jestli chtějí přijít na svět. Nikdo z nás nebyl v situaci, že by si mohl vybrat, jestli se chceme narodit nebo nechceme, jestli se chceme narodit v Evropě nebo Africe, jestli chceme být bílí nebo černí, jestli chceme být křesťany nebo vyznávat nějaké jiné náboženství nebo třeba vůbec žádné, tuto volbu jsme neměli. Ale v tom okamžiku narození už volbu máme.

Každý narozený člověk, to je naděje. Rodiče to také vyjadřují a říkají: „Ať to moje dítě třeba vystuduje ty školy, které já jsem vystudovat nemohl, ať se má v životě lépe.“ Toto jsou dobré naděje, ale také se může stát, že ten člověk tyto naděje nesplní. Otočí se a řekne: „Já si vyberu něco úplně jiného.“

Volit to dobré, volit to správné, to není jednoduché, a právě proto je tu křest, kdy Bůh říká: „Člověče, máš možnost volby. Já jsem ti otevřel nebe, já jsem ti otevřel dveře, já ti podávám ruku a chci být s tebou v ty všední dny, kdy ty musíš bojovat, kdy ty se musíš rozhodovat. Chci ti být na blízku.“

Nikomu Bůh nestraní, jak říká svatý Petr. Nebo naopak můžeme říct, že Bůh nadržuje všem. Nadržuje všem a otvírá všem. Záleží jenom a jenom na nás, jestli my si to uvědomíme, jestli to prožijeme vědomě anebo mechanicky, jestli to přijmeme jako fakt, který nám byl tady řečen z kazatelny anebo jestli to vezmeme jako skutečnost, která může ovlivnit náš život, která nám pomůže v našich každodenních volbách.

Nebe je otevřené. Jak to bylo v tom komentáři, s každým křtem je na zemi víc místa, ve kterém má Bůh zalíbení. Má ho i v nás. Nezapomeňme na to a ať nás tato myšlenka provází celý letošní rok – v okamžicích radosti, ale i v okamžicích třeba starosti.