Bůh pomáhá prostřednictvím nás

	Bůh pomáhá prostřednictvím nás	11:11
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.16 MB]

Bratři a sestry, každé svátky, o kterých se ví dopředu, mají jedno nebezpečí, a sice, že někdo si je poněkud přivlastní, využije je ve svůj nějaký prospěch. Na co narážím? Na snahu před Vánocemi nebo během Vánoc toho co nejvíc prodat. A my musíme dát při oslavách pozor, aby se nám neztratilo z těch svátků, z těch oslav to hlavní, ta základní myšlenka, základní pravda, která někdy bývá hodně silná.

Dnes jsme slyšeli v evangeliu větu, která mnohé překvapí: Boží Syn musel utíkat. A ještě je to navíc stanoveno na svátek Svaté rodiny. Jak to, že musel Boží Syn utíkat? Všichni to známe, každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a snaží se, aby to dítě bylo uchráněno různých trampot, různých peripetií, a tak se rodič stará.

Bůh se nepostaral, že jeho syn musel utíkat? Že byl skutečně určitou dobu jakýmsi bezdomovcem, a my bychom dnes řekli emigrantem kvůli svému přesvědčení, utečencem? Ale staral se, Bůh se staral, jenže se staral jinak, než my bychom to čekali. Tenhle moment o tomto útěku je pro nás moc a moc poučný. Když se totiž v našem životě stane něco nepříjemného, my se ptáme a říkáme: „Bože, proč ses nepostaral? Bože, proč to nezmizelo?“ Dnešní evangelium je odpověď na toto. Dokonce ani před Božím Synem to nezmizelo, nestal se zázrak, Herodes se náhle nezměnil, náhle nepadl na kolena a nelitoval. Taky nepřišel z nebe blesk, který by Herodesa srazil a zastavil, aby už dál nemohl pokračovat v tom svém mučení a v tom díle jak žil. Běželo to tak nějak přirozeně dál, ale to neznamená, že by to Bůh neměl ve svých rukou.

Dnešní evangelium nám chce připomenout, že Bůh dokáže řídit svět i bez pomoci zázraků. My máme takový obraz, že Bůh, když chce něčeho dosáhnout, udělá zázrak, vybočí z toho běžného běhu přírody, běhu společnosti a stane se něco mimořádného, něco, co všichni vidí, něco, co všichni obdivují. A dnešní evangelium nám říká: Ne, Bůh mnohem častěji jedná úplně jinak. On používá lidi a chce, aby tito lidé s ním spolupracovali. Používá jejich obětavosti, jejich dobroty, jejich ochoty pomoct.

A tak Josef bere Marii, bere to dítě a odchází do Egypta a je tam zhruba 6 let, a pak se zase vrací. Tady je ještě jedna velmi pozoruhodná myšlenka. Je to označeno jako útěk do Egypta. Utíkali, protože odcházeli tajně, nikdo to nesměl vidět, odcházeli, řekli bychom, překotně. Ale není útěk jako útěk. Oni neutíkají, protože by něco provedli, oni neutíkají proto, že mají někde nějaké dluhy, oni neutíkají před povinnostmi. Oni odcházejí proto, že jim chce někdo ublížit.

Bratři a sestry, v naší době mnoho lidí utíká od problémů, od odpovědnosti, od vztahů. Toto evangelium nám má připomenout takový bezhlavý útěk od odpovědnosti, od vztahů, od druhého člověka, takový útěk se nikdy nevyplácí, takový útěk v sobě skrývá mnohá úskalí. Člověk, který řeší takto nějakou situaci, nic nevyřeší. On uteče. Když uteče od problému, problém tu zůstane, není vyřešený. Já jsem utekl, já jsem to oddálil, já jsem si myslel, že jsem se toho zbavil, ale pak zjistím, že ono to jde se mnou. Takže nemohu utíkat, protože když člověk utíká, otázka je, kdy se zastaví, kdy a kde se zastaví.

Oni odešli, myslím Josefa, Marii, Ježíše, odešli za hranice do Egypta. Ale nešli nikam daleko, zůstali u těch hranic a čekali na možnost vrátit se. Oni věděli, že toto je jenom jakási epizoda v jejich životě a že je potřeba se vrátit. Mohli si říct: „Tak, tady v tom Egyptě, tam byla početná židovská komunita, tak se tu usadíme a zůstaneme tady navždycky. Tady je to všechno klidnější, ta země je úrodnější, má to všechna plus, všechny výhody, zůstaneme.“ Ale oni věděli, že to není jejich cesta, není jejich místo, že jejich místo je v Palestině, a proto hned, jak to bylo možné, se vrátili.

Bratři a sestry, dnešní svátek Svaté rodiny nám chce připomenout, že Ježíš byl zachráněn před zlými lidmi ne za cenu zázraku, ale za cenu nasazení, obětavosti dobrých lidí – Josefa a Marie. Dnešní svátek nám chce připomenout, že Bůh nás volá k tomu, abychom budovali svoje mezilidské vztahy. Nejtěsnější vztahy jsou v rodině. Dnešní svátek nám chce připomenou a říct: Na jedné straně, člověče, Bůh ti žehná, to znamená, pomáhá, dává ti své dary. Manželství je svátost, Boží dar, Bůh ti pomáhá. Na druhou stranu Bůh od tebe čeká, že od toho nebudeš utíkat. Bůh ti dává svou důvěru a čeká, že ty ji nezklameš.

Slyšeli jsme ve všech těch čteních různé pohledy na rovinu, jak žít naše vztahy, především ty rodinné. To bylo v komentáři, v prvním čtení z knihy Sirachovcovy už se nemluvilo o malých dětech a velkých rodičích, ale, řekněme, o stárnoucích rodičích a o dětech v plném rozletu – aby tyto děti v plném rozletu a rozmachu života nezapomínaly, co dostaly od svých rodičů a aby oplatili jejich vztah.

Dnešní druhé čtení z listu Kolosanům je skutečně důležité číst celé. Všimněme si, ono to začínalo tím, že nám bylo připomenuto, že jsme od Boha vyvolení a milovaní. Potom se to teprve zúžilo na návod, jak žít v rodině. A zase je to potřeba to žít celé, protože jestliže se z toho vezme jenom kousek, tak se z toho něco vytrhne. Něčí právo a něčí povinnost. Je potřeba to přečíst celé pozorně, aby člověk pochopil, že se tam pomyslně uzavře kruh těch práv a povinností. Práva a povinnosti mají v rodině všichni, potom je to fungující rodina, a v dnešním evangeliu jsme slyšeli o tom, jak fungovala nazaretská rodina, řekli bychom, ve velmi vypjaté situaci.

Bratři a sestry, my, díky Bohu, nemusíme nikam utíkat, ale často jsou i v našem životě situace všelijak vypjaté. Vzpomeňme si na to především, když se objeví nějaká nesnáz, nějaká těžkost a my si řekneme: „Pane Bože, proč to neodstraníš, proč neuděláš zázrak?“ Vzpomeňme na Ježíše, i Ježíš byl zachráněn za cenu nasazení a obětavosti, velkorysosti a dobroty, jedním slovem lásky Josefa a Marie. To stejné se čeká i od nás.