Podporovat život v celé jeho kráse

	Podporovat život v celé jeho kráse	12:57
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.19 MB]

Ono je důležité, aby člověk měl pro svůj život nějaký směr. Vlastně o tom jsme se bavili už dnes v noci a teď bych na to chtěl navázat.

Zpráva o narození Ježíše Krista, jak jsme ji teď slyšeli z úst nebo z pera svatého Jana, je na první pohled úplně jiná než ta zpráva, kterou jsme slyšeli v noci od svatého Lukáše. Ale jsou to obě zprávy o narození Pána Ježíše, a jak se říká, záleží na úhlu pohledu.

Svatý Lukáš postupuje směrem, který je pro nás přijatelnější. Začíná tím, že popisuje historické události, co se stalo, co bylo vidět, co dělají lidé, jak na to reagují, a dostává se k tomu, co Bůh zamýšlel.

Svatý Jan to bere přesně z opačného konce. Začíná tím, co Bůh zamýšlel, co měl v úmyslu – zachránit nás lidi - a končí tím, jak se to projevilo: „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Můžeme říct, že toto je pohled od Boha k dějinám. Jsou to dva sloupy, dvě zprávy o narození Božího Syna. Obě se doplňují a obě nás obohacují. Obohacují naše myšlenky a dávají nám látku k přemýšlení.

Bylo to napsáno řecky. Ve staré řečtině logos, česky se překládá jako slovo, je možné taky přeložit jako smysl. Tedy smysl se stal tělem a přebýval mezi námi, smysl našeho života. Právě proto, abychom nebloudili, abychom se netočili v kruhu, ale abychom měli směr.

Mnoho lidí si stýská a říká: „Už se to nedá tady na tom světě vydržet. Pane Bože, dělej s tím něco!“ Chtěli by změnu, ale chtěli by tu změnu vlastně za cenu zázraku: „Ano, Pane Bože, ty! Ty to musíš udělat, ty to zařiď. Já ne, já se budu dívat.“ A přichází Boží Syn, aby řekl: „Ano, člověče. Bůh chce změnit svět, ale s tvou spoluprací, s tvou pomocí. I ty máš udělat ten kousek práce, který je na tobě, ten svůj dílek.“

Svatý Jan říká, že mnozí Božího Syna nepřijali: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“

Přijmout – přijmout živou bytost do svého života je náročné. Když se mluví o naší západní kultuře, tak různé průzkumy říkají, že naše západní kultura nebo mnozí z ní se obávají nového života, dětí. Proč? Protože dítě, každé dítě má nároky, je nepředvídatelné, a mnozí říkají: „Budu se muset uskromnit, ono mě omezí. Už nebudu mít tolik času, nebudu mít tolik peněz, bude to ochuzení mého života.“ A tak se mnoho lidí domnívá, že když pustí Boha do svého života, že je to nějakým způsobem ohrozí, ochudí. A tak jak to končí? Mnoho lidí tady u nás řekne: „Tak raději nějaké zvířátko, křečka nebo pejska, protože ten je na šňůře.“ Ale dítě na šňůře přece být nemůže. A tak Vánoce nám připomínají, že jsou svátky života - života, kterému je potřeba dát svobodu, volnost.

„Těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ O Ježíšovi říkáme, že je Pravdou. Proč máme tyto svátky tak rádi? Protože slavíme Pravdu – Pravdu, která je krásná, Pravdu, která je dokonalá. My lidé máme s pravdou jednu takovou špatnou zkušenost. Velmi často, když se dobereme pravdy, tak zjistíme, že je ta pravda nepohodlná anebo dokonce, že je špinavá – jak se říká : „To byla špína.“ Jesličky, Vánoce nám připomínají pravdu, která je krásná, skutečně bez vady. My se u ní máme zastavit, máme ji do sebe nějakým způsobem nasát a nést dál.

„Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Co to znamená? Našel jsem dneska v noci, musím říct o půl třetí ráno, jeden příběh. V té knize, ve které byl napsaný, se píše, že se to snad dokonce stalo. Tento příběh vypráví o jednom jihoitalském městečku, které se jmenuje Banzano, a jak se v tom městečku ztratil Ježíšek.

Jak všichni dobře víme, Italové rádi slaví, a tak začali už před Vánocemi všechno chystat. Na náměstí postavili strom, osvětlili ho, doma uklidili, začali nakupovat ty nejlepší dobroty a v kostele začali taky chystat – no přece jesličky. Měli krásné, voskové figury, téměř v životní velikosti. Tak je kostelník se svými pomocníky začal opatrně vybalovat z beden, aby se nic nerozbilo, aby to nedošlo k nějaké úhoně. Vybalili Marii, Josefa, našli pastýře, ovečky, selku, ale Ježíška nemohli najít. Kostelník otočil kostel vzhůru nohama, všechno naruby – jesličky a Ježíšek nebyli.

Jak z toho byl celý špatný, tak vyběhl z kostela a začal křičet: „Ukradli Ježíška! Ukradli nám Ježíška!“ Celá ta vánoční atmosféra byla naráz ta tam. Lidé se začali dohadovat, kdo že to asi vzal. Začali se obviňovat. Jeden říkal: „To byl můj soused.“ Druhý říkal: „Ne, to byl můj nájemník.“ Ten nájemník říkal: „Kdepak, to byl můj domácí.“ A jiný říkal: „To byla naše tchýně,“ a tchýně zas říkala: „Kdepak, to byl zeť nebo snacha.“

Byla z toho tak velká ostuda, že se to rozneslo i po celém okolí a lidé z okolí se chodili do Banzana dívat, co se tam děje. A tak přišel taky jeden klučina, který byl pasáčkem. Nevěděl, co tam bude dělat, ale říkal si: „Tak půjdu se tam podívat.“ A jak tak chodil a chtěl si to všechno prohlédnout a díval se taky do kostela, kde že ten Ježíšek měl být, tak na něho padlo podezření: „Ten kluk tu očumuje. Ten kluk tady slídí. A vůbec, my jsme ho tady viděli už předtím. To byl určitě on. Chyťte zloděje!‘, a začali ho honit.

Kluk na nic nečekal, říkal si: „Tady je zbytečné cokoliv vysvětlovat,“ a utíkal. Utíkal za město. Byli vytrvalí a dost dlouho ho pronásledovali, ale protože on to tam znal lépe než oni, tak se jim ztratil.

Po téhle špatné zkušenosti chtěl být sám, a tak šel, šel pryč. Nevěděl kam, jen tak šel. Šel až do večera. Večer si sednul pod jednu mez k takové kamenné zídce a tam usnul. Když se ráno probudil a podíval se na tu zídku, uviděl v ní prasklinu – několik milimetrů, ale také místy několik centimetrů - a ta prasklina pokračovala i v zemi. Bylo to zemětřesení, spíš jeho následky (v Itálii to není nic neobvyklého, já sám jsem tam zemětřesení zažil dvakrát). A tak se vydal za touhle prasklinou, sledoval ji. Sledoval ji několik hodin, až došel do takové maličké horské osady, kde už to byla prasklina dost velká a následky zemětřesení byly tragické. Většina domů z té osady se hroutila, lidé zachraňovali, co se zachránit dalo, ošetřovali nemocné, pohřbívali mrtvé. A pasáček se dal do práce, začal jim pomáhat. A jak tak postupoval tou osadou, tak na jejím konci narazil na dřevěný domeček, který byl trošku vedle, vedle té praskliny, a tak zůstal stát. A když vstoupil do toho domečku, nestačil se divit. V něm byla maminka a dítě – novorozené, sotva několik hodin na světě. Když to uviděl, měl z toho obrovskou radost, protože si řekl: „To dítě, to je nový život. To je nová naděje pro tuhle zničenou osadu.“ A jak byl celý unavený, tak zase usnul.

Když se druhý den probudil, znovu se radoval z toho narozeného dítěte a vzpomněl si na Banzano, kde hledají Ježíška, a tak si řekl: „Já bych jim mohl dovést někoho jiného, někoho živého místo voskové figuríny. A tak přesvědčil maminku, přesvědčil tatínka toho dítěte (maminka se shodou okolností jmenovala Maria) a oni se s ním a s tím dítětem vydali do Banzana.

Přišli tam, když začínala na Štědrý večer půlnoční mše. Pasáček si vzal od maminky dítě a šel s ním středem kostela. Když ho poznali, uviděli ho, zase začla ta šeptanda: „To je on! Určitě se v něm hnulo svědomí, tak to nese zpátky. My jsme to říkali.“

Prošel až do betléma, rozbalil peřinky a položil tam dítě. A teď uviděli, že je to někdo jiný, že to není vosková figurína. „Co to je za podvod? Co to tady na nás šije?“ Málem skončila bohoslužba a málem začali na sebe křičet, ale pasáček začal vyprávět, jak to bylo – jak ho vyhnali, jak šel, jak se setkal s následky katastrofy a jak uviděl tenhle nový život a jak si řekl, že se s nimi chce o to rozdělit.

A obyvatelé Banzana pochopili a poznali, že slavit Vánoce, že to je něco mnohem víc, než uctívat voskové figuríny, že v centru těch Vánoc vždycky musí být živý člověk, protože Ježíš přišel, aby nám řekl: „Já jsem s vámi. Já chci být s vámi a chci podporovat život ve všech jeho projevech, ve všech aspektech, v celé jeho kráse.“

A tak, bratři a sestry, slavme Vánoce taky tak – že budeme vidět člověka, že budeme podporovat život všude tam, kde se s ním setkáme, ve všech odvětvích, ve všech aspektech, v celé jeho kráse.