Pane, u Tebe má každý své místo

	Pane, u Tebe má každý své místo	13:31
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.01 MB]

Bratři a sestry, vraťme se teď trošičku do minulosti a zapřemýšlejme o tom, jak se naši předkové připravovali na Vánoce, jak prožívali advent.

Většinou naši předkové stavěli betlém, jesličky, ale stavěli ho jinak, než ho stavíme my. Jak to děláme my? No, tak den, dva před Vánocemi začneme přemýšlet, v které skříni ty jesličky máme, v které krabici. Pak tam s větším nebo menším úspěchem začneme hledat, vybalíme a za hodinku, za dvě to máme hotové.

Naši předkové to dělali úplně jinak. Oni začali už na začátku adventu. Napřed postavili celou tu krajinu, a potom umístili první figurku. Jak vypadala? No tak, jak odpovídalo té situaci. Na první figurce byl vyřezaný Josef s Marií, jak jdou do Betléma. A postupně, jak advent šel, tak vlastně přibývalo figurek v tomto betlému.

Oni dost intenzivně prožívali tu situaci, kdy Josef s Marií jdou do Betléma, protože ta situace se velmi podobá našemu životu. Josef s Marií jdou do nejistoty. Co bude? Kde budou bydlet? Co tam budou dělat? Do jakých poměrů se to dítě narodí? Hodně otázek, méně odpovědí, ale mají jednu jistotu – Ježíš je s nimi, protože ho Maria očekává.

Naši předkové si uvědomovali, že náš život je takovým putováním do Betléma. I my máme hodně otázek, méně odpovědí, ale máme mít jednu jistotu, že Ježíš je s námi, a proto slavíme Vánoce, proto je slavíme každý rok, abychom toto v sobě utvrdili, upevnili, protože se může stát, že na to třeba během roku zapomeneme.

Celé ty jesličky, celý ten betlém, to je takový ideál. Je tam nějaká ta chýše, chlév a v centru je dítě. Všichni, kteří tam přicházejí, jsou otočeni k tomu dítěti, všichni tam mají své místo. Víme dobře, že často lidoví umělci těm různým postavičkám dávali tváře konkrétních lidí, konkrétních spoluobčanů, svých sousedů a podobně. Ne, že by měli tak malou fantazii, že by si nedokázali vymyslet nějaké anonymní obličeje, to ne, ale byl to záměr – záměr, který vyjadřuje hlubokou myšlenku: „Pane, u Tebe má každý své místo. My všichni k Tobě přicházíme, všichni chceme být s Tebou.“

V tom betlému se nikdo netlačí, nikdo nespěchá, může tam přijít každý, a jak už jsem říkal, všichni jsou otočeni k tomu dítěti. Tady se nám naskýtá další prostor pro naše uvažování. Někdy obrazně, někdy doslova se ve svém životě postavíme k Bohu zády a z toho potom vznikají různé zádrhele, různé těžkosti, různé problémy, že se odvrátíme od toho dítěte. A Vánoce jsou tady od toho, abychom si to uvědomili, abychom obrátili svou tvář tím pravým směrem, abychom si uvědomili skutečné hodnoty, abychom si uvědomili, co nám toto dítě přináší.

Betlém je ideál, je to vlastně určitým způsobem obraz nebe, kde jsou v souladu všichni kolem Boha, ale my jsme na zemi. My k tomu Betlému, k tomu ideálu jdeme, ale máme tuto noc se nechat tímto ideálem dotknout, máme ho v sobě oživit, máme se nechat tím naplnit a nadchnout, a říci: „Ano, to je to pravé. To je to, co chci. Tohle chci uvádět do svého života.“

Všechny ty texty, jak jsme je slyšeli, mluví způsobem takovým velmi útěšným. V prvním čtení Izaiáš říká: „Řekněte siónské dceři: ‚Pán přichází.‘“ Je to označení velmi laskavé, chápající. V té konkrétní situaci to byla velká útěcha, protože Izraelité byli v babylónském zajetí.

Proč je tam řečeno: „Řekněte siónské dceři ...“? Ve třetí třídě, když se probírá v náboženství vysvobození Izraelitů z Egypta, tak se tam poprvé v osnovách objevuje to, že Egypťané říkali Izraelitům Hebrejové, a těm děckám se to velmi líbí. Proč? Protože to znamená „bezdomovci“. Bylo to vlastně takové pohrdlivé označení, kdy Egypťané říkají: „Vždyť je to národ, který nemá ani zemi. Nemají, kam by šli.“ My častěji říkáme Židé. To je taky zkomolenina od Juda, od jednoho právě z Jákobových synů. Oni sami se nazývají Izraelité. Izrael znamená „Bůh bojuje“, „Bůh je bojovník“. Ale tady v tom proroctví se neříká „Bůh za vás bude bojovat“, ale říká se tam „Bůh vás zachrání“. Už je tam naznačeno, že to nebude silou, protože když se bojuje, tak vždycky někdo někomu ublíží, a Bůh rozhodně nechce nikomu ublížit. On právě přišel, aby ukázal jiný způsob záchrany, jiný způsob řešení situací a problémů – jak neublížit. A proto přichází dítě.

Ve druhém čtení z listu Titovi byla věta: „Projevila se Boží dobrota,“ právě tím, že přišlo dítě. Ve Starém zákoně se o Boží dobrotě, velkorysosti, odpuštění a takhle, moc nemluví. Proč? Protože my lidé máme takovou vlastnost, že když se o někom řekne, že je to dobrák, tak je to skoro jako hlupák: „K němu si můžu dovolit všechno, on mi to odpustí, on nad tím mávne rukou.“ Ale Bůh je dobrý, Bůh je velkorysý a Bůh se smilovává, On odpouští. A my toto máme objevit v tuto noc, máme si to uvědomit a proto se Bůh stává dítětem.

Co to znamená stát se dítětem? To znamená stát se závislým. Dítě je závislé – především na své matce, ale na obou rodičích. Potřebuje vlastně neustálou péči. Dítě od svých rodičů dostává podobu, řeč, ale také přijímá své předky. Může to být darem, ale může to být i zátěží pro to dítě.

Vyvrcholením dnešní bohoslužby slova bude modlitba Vyznání víry, jak my říkáme Věřím v Boha, a tam budeme říkat slova „skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“. To dnes slavíme, toto prožíváme - stal se člověkem, přišel na tenhle svět. Z úcty právě k narozenému Ježíši teď v noci a zítra ráno poklekneme při těchto slovech. Můžeme říct, že Bůh od toho okamžiku, kdy se Ježíš narodil, už není jenom tvůrce světa, vesmíru, ale je taky jeho součástí. Už není nad ním, ale je v něm. Není ten, kdo by se na nás díval odněkud, jak my si myslíme často, z vrchu, ale je ten, který je mezi námi. On pracuje, trpí, raduje se mezi námi, On je mezi námi, žije mezi námi.

Vánoce jsou svátky, kdy my si připomínáme tohle slovíčko „být“, „být s někým“, „být pro někoho“. Mnoho lidí bere Vánoce jako svátky, kdy je toho potřeba hodně nashromáždit, hodně toho mít kolem sebe, ale to nejdůležitější je být, být spolu. Máme se radovat tak, jako se radovali Josef s Marií z narození Ježíše. Máme takhle být spolu jeden s druhým a je jedno kolik je nám roků a jak dlouho už jsme na této zemi. Máme se radovat z toho, že jsme spolu a máme se taky radovat z toho, že je s námi Bůh.

„Být dítětem, prožívat dětství.“ My lidé to chápeme jako takovou přechodnou etapu, přípravu na to, až budu dospělý. Malé děti často říkají: „Jé, až já budu dospělý! Jé, já si to zařídím, já se budu mít, já nebudu muset poslouchat.“ A my dospělí si říkáme: „Jé, jaký to bylo hezký, když jsem byl dítětem! Neměl jsem žádný starosti.“ Ježíš to takhle nebere jako jenom nějakou etapu, která odezní v jeho životě. Pro něho je dětství postojem.

Dítě nemá majetek, nemá moc a nemá slávu. Dítě je skutečně svobodné. Dítě se spoléhá na své rodiče, od nich očekává všechno. Když má strach, tak se utíká schovat. Chytne se za nohu a říká si: „Však oni to rodiče vyřeší.“

Ježíš, když se ho ptají, jaké je jeho jméno, co o sobě říká, tak sám sobě dává titul Syn člověka. Neříká: „Já jsem Zachránce, já jsem Mesiáš, já jsem Pán,“ ale říká: „Já jsem syn člověka.“ A když se ho apoštolové ptají: „Jak se máme modlit?“, tak jim řekne modlitbu „Otče náš“.

Vánoce jsou svátky všech těchto vztahů. Vánoce nám připomínají, že je důležité být – jeden s druhým, být s Bohem. Vánoce nám připomínají, že ten, kdo by se chtěl izolovat, kdo by si myslel, že si stačí sám, že ten se moc a moc plete.

Bratři a sestry, když budeme stát u jesliček, najděme si tam svoje místo, svou postavičku, a řekněme si: „Tady bych chtěl stát. Pane, prosím tě, dej mi svůj pokoj, svou radost. A nejenom teď, třeba těch osm dnů, kdy budeme v církvi slavit vánoční oktávu, ale po celý další rok. Pane, pomoz mi, ať si pořád uvědomuji, že jsem na cestě do Betléma. I když mám spoustu otázek a třeba málo odpovědí, mám jednu jistotu – že ty jdeš se mnou.