Tvoříme jedno společenství

	Tvoříme jedno společenství	7:24
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.60 MB]

Bratři a sestry, dnešní památku slaví zase téměř celý svět. Slaví ji i lidé, kteří v Boha vůbec nevěří. Ti ji slaví jako vzpomínku čistě na něco, co bylo. Často je to vzpomínka bolestná, protože si tito lidé říkají: „Měl jsem někoho, koho jsem měl rád, s kým jsem prožil spoustu krásných věcí, spoustu příjemných chvil, a teď je to všechno pryč a nikdy se to už nevrátí.

Lidé, kteří věří v Boha, také vzpomínají – vzpomínají a děkují. Myslím si, že to motto, které je letos na naší nástěnce v chodbičce, kde jsou vyvěšena všechna smuteční oznámení za uplynulý rok, že je velmi krásné a velmi příhodné: „netruchleme, že jsme je ztratili, ale děkujme, že jsme je měli“, ty naše drahé. My, jako křesťané, ještě bychom k tomu měli přidat a říct: „.. a že je máme. Že je máme u Boha v nebi, kde se za nás přimlouvají, kde na nás čekají, kam i my putujeme.“

Když dnes vzpomínáme na naše drahé zemřelé, tak si je nechceme nějakým způsobem idealizovat, nechceme říkat a tvrdit, že byli bez chyby, že vždycky všechno udělali dobře. To vůbec ne. Každý člověk má nějaké slabosti, měli je ti, kteří zemřeli, máme je my a budou je mít ti, kteří sem teprve přijdou po nás. Ale my si připomínáme Božího Syna, který se nás ujímá v našich slabostech.

Schválně jsem vybral úryvek o tom, jak Ježíš se připojuje k učedníkům, kteří jdou do Emauz. Ti učedníci vlastně z Jeruzaléma utíkají. Mají strach, nevědí, co a jak, a tak utíkají. A on se k nim připojuje a nic jim nevyčítá, ale naopak ujímá se jich, posiluje je, podporuje. A to jim dává potom odvahu žít dál a ta jejich odvaha se ukáže v tom, že se otočí a ještě ten večer se vracejí do Jeruzaléma.

Tam je ještě jeden takový krásný moment, a sice když se blížili k Emauzům, tak Ježíš dělá, jako by chtěl jít dál, protože se nevnucuje. On nabízí svoji pomoc, posilu, ale v žádném případě ji nevnucuje. Jim bylo dobře s Ježíšem, a oni chtěli, aby to pokračovalo, a tak mu říkají: „Zůstaň! Zůstaň Pane, buď s námi.“

Víte, do toho dnešního svátku, do té dnešní vzpomínky na naše zemřelé se vkrádá mnoho různých myšlenek, které nemají nic společného s křesťanstvím. Takový jeden příklad: Když svatý Karel Boromejský (mimochodem jeho svátek budeme zanedlouho slavit) se jednou rozhodl, že do jednoho kostela nechá namalovat obraz smrti. Tak to zadal jednomu malíři, malíř mu to přišel ukázat po nějaké době a namaloval to tak, jak je to „zvykem“. Vyvedl to v takových těch opravdu podzimních barvách – šedá, tmavá - a namaloval smrt jako kostlivce. Karel se na to podíval a říká: „To by nešlo. To budeš muset předělat.“
A on mu teda říká: „Tak pane kardinále, jak to mám předělat? Jak byste si to představoval?“
„Ty barvy jednak budeš muset vyměnit a jednak úplně budeš muset vyměnit tu postavu, protože tak, jak jsi to namaloval, to přímo odporuje křesťanské víře, to s tím nemá co společného.“
„Tak jak teda? Jak to mám namalovat?“
Karel se zamyslel a říká: „Tak zkus namalovat anděla – anděla, který drží v ruce klíč. A namaluj ten klíč zlatý, aby bylo jasné, že ten anděl odmyká něco důležitého, něco krásného.“

Anebo to můžeme říct ještě jinak. Znají to všichni rodičové, všichni, kteří někdy někoho vychovávali. Když třeba rodič pošle dítě, aby něco udělalo, tak si říká: „Musím! Musím je vychovávat k samostatnosti, tak ať jde a třeba něco tam udělá, něco donese.“ A pak si řekne: „A udělá to dobře? Neměl jsem jít sám? Měl bych to rychlejc a bylo by to určitě v pořádku. Takhle nevím.“

Podobáme se takovému rodiči, který si říká: „A postará se ten Pán Bůh o ty naše zemřelé dobře? Neměli bychom si to udělat sami?“ Strašně bychom chtěli, ale nemůžeme. Nemůžeme, nejde nám to. A nemůžeme se přesvědčit, jak je o ně postaráno, a proto je to takový, řekli bychom, těžký moment. Ale zase Ježíš nás ujišťuje o tom, že o naše drahé zemřelé je postaráno dobře. Ježíš se staral vždycky o své učedníky velmi dobře a nikdy jim nic nechybělo. A On říká: „Tak, jako jsem se staral o svoje učedníky když jsem byl na této zemi, tak se postarám o vaše drahé zemřelé, kteří ve mě věřili.“

Často dnes slyšíme taková slova beznaděje, kdy ti lidé říkají: „Tak už to mám všechno za sebou, už se blíží konec.“ My, jako křesťané bychom měli v tuhle chvíli zareagovat a říct: „Ale kdepak, člověče. Máš za sebou jednu etapu svého života a máš mnoho před sebou.“ Dnešní svátek nám právě připomíná to spojení, připomíná nám, že církev je jedna. Všichni patříme do církve – my, na této zemi, i ti, kteří už odešli z tohoto světa, i ti, kteří už jsou u Boha. Ale tvoříme jedno společenství, které Ježíš Kristus zachránil a o které se stará.

Bratři a sestry, dnešní svátek je takovou příležitostí, abychom poděkovali Pánu Bohu za to, že nám dal naše drahé, že jsem s nimi moli být, a má být zase takovým ujištěním, že jednou zase spolu budeme.