Dům dětí Božích

	Dům dětí Božích	4:54
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 0.93 MB]

Bratři a sestry, možná vás to překvapí, ale já nemám rád slavnostní projevy a kázání, protože je tam takové dvojí nebezpečí: buď, že to sklouzne do frází, které nic neříkají, anebo že to skončí v takovém jakémsi vzájemném poplácávání se po ramenou a říkání, jak jsme všichni dobří. Pak to vypadá, že svět se točí kolem nás a že jsme prostě úplně ti nejlepší. Ono to tak není a bylo by škoda, abychom sklouzli do něčeho takového.

Evangelium, které jsme teď četli, jsem vybral právě proto, že se tam mluví o radosti. Chtěl bych, abychom zažili radost – radost z toho, že tady stojí něco tak pěkného. Můžeme skutečně říct, jak je to napsáno v Pamětech panství veverského, že farář Wolf začal se stavbou impozantního chrámu ve Veverské Bítýšce, radost z toho, že se našel člověk, který byl hodně starý, už mu bylo sedmdesát, a začal. Věděl, že se toho nedožije, že nebude u toho, když se ten kostel bude otvírat, že tam nebude to, že by ho poplácali po ramenou a řekli mu: „Pane faráři, vy jste dobrej a my vám děkujem.“ Věděl, že tu nebude a začal. Radost z jeho odvahy, z jeho víry, radost z toho, že byl ochotný takhle myslet na ty, kteří přijdou po něm.

Chtěl bych, abychom zažili (zase je to napsáno v Pamětech panství veverského) něco z té radosti faráře Kubečky, který ráno 6. října tady slavil první mši svatou před 225-ti lety. Nevím, na co myslel, ale troufám si odhadovat, že měl radost.

Pak tam bylo, že tu slavnou mši svatou sloužil místní děkan, že ji zpíval. Tak jsem si říkal: „No, kdybych já začal zpívat, tak je po oslavách a všichni utečou. :) Ale skutečně já si to pokládám za velkou čest, že tady mohu po těch 225-ti letech stát, mluvit k vám a děkovat za to, že něco takového tady stojí. Stojí tady dům Boží a žije tady dům dětí Božích. Kdyby ten kostel byl prázdný, byla by to půlka. Vždycky to bude dům Boží, ale k tomu, aby ten dům žil, jsou tady potřeba lidé, kvůli kterým tady je. A já se s vámi raduji z toho, že tato farnost žije.

Bratři a sestry, nechci, aby to právě vyznělo tak, jak jsem říkal na začátku, že se teď poplácáme po ramenou a řekneme si, jak jsme všichni dobří, ale připomínám si takové ty, možná prosté, okamžiky, kdy jsme tenhle kostel opravovali a já jsem třeba vyhlásil, že je potřeba posunout lavice a sešlo se tady pětadvacet chlapů, myslím, že to bylo úterý v pět odpoledne, a vlastně bylo to hotové raz dva.

Toto všechno bych chtěl připomenout, co jsme tady v tom kostele už udělali, a chtěl bych poděkovat – Bohu třeba za to, že se při tom nikomu nic zlého nestalo, že tu nebyl žádný úraz, že se to skutečně tak nějak vylouplo do krásy, a vám za to, že jste přišli, že jste obětovali ten čas, energii. Chtěl bych poděkovat všem, kteří jakýmkoliv způsobem na tenhle kostel pamatují – ve svých modlitbách, svou prací, svými dary finančními i hmotnými, květinami, které sem dáváte každý týden. Chtěl bych poděkovat úplně vám všem. Kdybych to měl vyjmenovávat, tak tady budeme hodně dlouho, protože každý z vás se nějak podílí na chodu této farnosti.

Takže díky vám všem a prožijme tu radost, kterou měli naši předkové z toho, když viděli, jak ten kostel roste, jak se staví. Prožijme ji i my a nenechme si nikým a ničím tu radost vzít.