Víra beze skutků je mrtvá

	Víra beze skutků je mrtvá	7:22
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.68 MB]

Budeme si povídat něco málo o svatém Jakubovi a chtěl bych k tomu přidat něco, co jsem já zažil v uplynulém týdnu. Jak víte, byl jsem v Itálii, přesněji řečeno na hranici mezi Francií a Itálií, v horách, a shodou okolností ta vesnička, kde jsme byli, se jmenovala Sant Jacobo, tedy Svatý Jakub. A v týdnu jsme tam slavili svátek svatého Jakuba, místní taková kaplička tam byla zasvěcena svatému Jakubovi. Chodili jsme tam celý ten týden po horách, bylo to takové setkání hlavně rodin, bylo nás tam asi pětačtyřicet (tři Češi, zbytek Italů), hodně jsme si povídali, hodně jsme zpívali a bylo to takové pěkné, bylo nám spolu dobře.

Vedli jsme rozhovory na různá třeba i vážná témata, ale i hodně jsme se nasmáli a vůbec jsme si povídali o tom, jak to vypadá u nás, jak to vypadá v Itálii a takhle.

A teď, když bych to měl teda nějakým způsobem spojit s tím evangeliem, které jsme slyšeli teď před chvílí.

Matka Zebedeových synů je ochotná udělat v podstatě cokoliv pro to, aby její dva synové dostali nějaké „dobré místo“. Dokonce je ochotná udělat něco, co nám dneska připadá úplně divné a my bychom to neudělali, vlastně si před Ježíšem lehnout na zem. V tehdejší době to nebylo zas až tak zvláštní, právě před těmi velmoži, králi se to dělalo běžně. Běžně vlastně člověk si před ním lehnul na zem, aby ukázal svoji úctu, aby ukázal, jak moc si váží toho velmože. Dneska my bychom řekli: „Proč? Je to zbytečné, je to člověk tak jako já,“ ale tenkrát to brali jinak.

A ona tedy nepošle své dva syny, ale jde sama. Znáte to, rodiče jsou ochotni pro svoje děti, aby jim pomohli, udělat spoustu věcí, i se ponížit, i se pokořit, jenom proto, aby ty děti se měly dobře.

My nevíme, co na to ti dva synové, jestli s tím souhlasili nebo nesouhlasili, ale asi ano. Asi ano, protože je tam, že těch deset se rozmrzelo na ně. To znamená, že ti dva to věděli, že věděli, že se tady chystá jakási „intrika“. Svým způsobem můžeme říct, že oni chtěli Ježíše si nějakým způsobem si podplatit, „zkorumpovat“, aby získali nějakou výhodu.

Často narážíme na to, že slyšíme „on tam měl známé, tak se tam dostal“ nebo „on tam měl někoho svého blízkého“. A my si někdy říkáme: „A co teda ten Pán Bůh? Nedá se taky podplatit takhle tím, že někdo udělá takové velké gesto?“ Ale to gesto bylo prázdné. „Nedá se Pán Bůh takhle nějakým způsobem zlomit, zviklat?“ A to dnešní evangelium nám říká: „Takhle ne! Takhle si Pána Boha nikdo nenakloní, takovýmhle něčím prázdným, navíc zbytečným. Boha si lze získat úplně jinak, naopak tím, že člověk je upřímný.“

Takže On je nepodplatitelný v tomhle směru, v tomto slova smyslu. Na druhou stranu se nestalo to, co by se stalo třeba v těch zemích, kterým říkáme, že už jsou trošku vyspělejší. Tam, když se zjistí, že někdo chtěl někoho podplatit, tak ho „vyšoupnou“, skončil, už s ním nikdo nepočítá.

Ale Ježíš je nevyšoupnul, Ježíš je nevyhodil a neříká: „Tak, teda vy už jste tady skončili a já si najdu nějaký dva jiný apoštoly,“ ale učí je a říká jim: „Už to neopakujte, už to nedělejte. Tudy ne, tudy cesta nevede. Cesta vede jinudy, cesta vede tudy, že budete ukazovat, jak žít.“

Když odhlédneme od toho, že teda oni nešli sami, že poslali mámu, že to bylo vymyšlené, aby získali nějakou výhodu, tak jim nelze upřít jednu důležitou věc, a sice že ti dva nechtěli „sedět za pecí“, nechtěli čekat, jak to dopadne, nechtěli se z povzdálí dívat, jak to bude, ale že byli „ochotni se angažovat“, udělat něco, nasadit se.

Často se setkáváme v dnešní době s tím, že člověk řekne: „Ne, ať tam jde někdo jinej. Proč já? Proč bych tam měl jít já, proč já bych se měl o to starat? To jsou starosti, to je navíc, to jsou těžkosti a mě to nebaví. Vždyť se každej má starat jenom sám o sebe.“

Takže když odhlédneme o těch negativních věci, tak na těchto dvou bratrech, na Jakubovi a jeho bratru, nacházíme takovou opravdu hezkou vlastnost – ochotu nasadit se, ochotu dělat pro druhé, ochotu angažovat se.

Potom vlastně svatý Jakub se stal prvním biskupem v Jeruzalémě a byl tam až do své smrti, což nebylo dlouho, protože židé ho rádi neměli a král Herodes, který se chtěl židům zavděčit, tak ho nechal popravit mečem, nechal ho stít.

Můžeme teda říct, že svatý Jakub se z té lekce, z té „hodiny“, kterou mu dal Pán Ježíš, kdy mu řekl, co dělat má a co dělat nemá, že se z toho poučil. Ale neřekl si: „No tak, dostal jsem kartáč, tak už se nebudu starat, už se nebudu snažit,“ naopak mu to pomohlo v tom, že se stal ještě víc aktivní, ale tím správným směrem.

Bratři a sestry, zkusme si od toho svatého Jakuba vzít tady toto ponaučení: nebýt pasivní, nečekat za bukem, jak to dopadne, nebát se angažovat se, ale taky se angažovat a ptát se, jestli je to tím správným směrem. Když to doplním jednou větou, která je z listu svatého Jakuba (ten nenapsal on, ale jeho jmenovec), tak tam je nejznámější a můžeme říct snad i nejdůležitější věta: „Víra beze skutků je mrtvá.“

Je to výrok z listu Jakuba, naše farnost je zasvěcena svatému Jakubovi, uctíváme ho, prosíme ho jako svého ochránce, přímluvce u Boha, vzpomeňme na toto. Jestliže tuhle myšlenku, tuhle větu, že naše víra má být vidět, má být patrná z našich skutků, převedeme do svého života, pak naplníme správným způsobem dnešní evangelium.