Člověče, já ti půjdu naproti

	Člověče, já ti půjdu naproti	8:03
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.24 MB]

Dnešní svátek nás má přivést trošku do klidu, i když známe všichni ještě tu dobu, kdy se slavil s různými procesími a takhle, a byla to taková spíš veřejná manifestace víry v eucharistii. Ale hlavní ta myšlenka je soustředit se, zamyslet se.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme celou řadu různých události a, řečeno slovy dnešní doby, to je všechno takové akční, ať už Ježíš umývá apoštolům nohy, cesta do Getseman, potom ta prosba, aby neusínali, aby s ním bděli, Ježíšovo zatčení, výslech u velekněze, výslech u velerady a takhle. Pořád se tam něco děje, skutečně je to nabité. A církev si přeje, aby se ten nejdůležitější okamžik Zeleného čtvrtku, to proměnění chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše, aby se to neztratilo, aby se na to nezapomnělo, a proto vlastně vznikl tenhle svátek, tato slavnost – slavnost, která nám připomíná, že k té proměně došlo vevnitř.

S tím chlebem, s tím vínem se navenek nic nemění – vypadá to pořád stejně, chutná to pořád stejně. Vlastně děti, vždycky, než jdou k prvnímu svatému přijímání, tak je teď taková praxe, aby ochutnaly neproměněnou hostii, aby věděly, jak to chutná. A jaký je ten první dojem z toho? Zklamání, protože je to obyčejné, protože proti všem bonbónům, proti všem dobrotám, které nacházíme doma, je to obyčejné. A přesto je to jiné, přesto si toho máme vážit.

Proč? Protože Ježíš udělal něco velmi podobného, když bychom hledali nějaké přirovnání, tak je to asi tak, jako když maminka kojí své dítě. Dává mu ze sebe to nejlepší a to dítě z ní roste. A takhle Bůh říká: „Já vám dám své nejlepší, já vám dám svého syna a vy z něho porostete. Budete z něho brát sílu, budete z něho brát energii.“

Tenhle svátek vznikl vlastně z pochybnosti. Myslím, že před dvěma lety jsem o tom mluvil docela obšírně, takže dnes aspoň v kostce. Byl nějaký (prameny říkají) český kněz Petr, byl z Prahy (ale on to byl asi Něměc :) ), ale měl pochybnosti. Měl pochybnosti o tom, jestli, když říká ta proměňovací slova ve mši, jestli se tam něco mění, jestli se tam něco děje, a rozhodl se, že si ty pochybnosti utříbí, vyjasní, a rozhodl se, že půjde na pouť do Říma. Ale ještě, než do toho Říma došel, když došel do blízkosti města, které se jmenuje Orvieto (asi 400 km od Říma), tak tam v jednom klášteře slavil mši svatou a k jeho překvapení a snad až i zděšení po proměňování v kalichu se mu objevila krev, místo vína skutečná krev. On byl z toho tak vykolejený, že ten kalich rozbil a ta krev se vylila na ta plátna, která byla na oltáři, a ta plátna se dneska právě uchovávají v Orvietu v katedrále, která byla pro toto vlastně postavena.

Bratři a sestry, když si to domyslíme, když si to uvědomíme, že Bůh od nás nečeká, že budeme suverénní, že Bůh od nás nečeká, že budeme říkat: „Ano, nám je to všechno jasný,“ ale že Bůh říká: „Já ti člověče přicházím na pomoc v tvých pochybnostech. Ty musíš udělat jednu věc: musíš je chtít nějakým způsobem vyjasnit, nesmíš být lhostejný.“

Kdyby si ten kněz Petr řekl: „Ale vždyť je to přece jedno. Ono na tom nesejde a já to budu před těma lidma dobře předvádět,“ tak bychom neměli třeba tenhle svátek. Ale on si to neřekl, on nebyl lhostejný. Jemu to nebylo jedno, on hledal to vysvětlení. A Bůh říká: „Člověče, když ho budeš hledat, tak ti půjdu naproti.“ Tam je krásné i to, že on ani nedošel do toho Říma, že vlastně Bůh ještě předtím, než on očekával, tak mu zjednal jasno, tak mu ukázal, jak to je.

Eucharistie tedy je něco, jako když se maminka stará o své dítě, je to posila v našich různých pochybnostech a je to ještě taky víra v spolehnutí se. Když ve Starém zákoně Izraelité odešli z Egypta a šli přes poušť, tak sbírali manu, ale je tam jeden zajímavý moment: mana padala každý den, a oni si směli nasbírat jenom tolik, kolik snědli každý den. Když se někdo „ulakotil“, když nasbíral víc, když si nahamounil, tak se mu to zkazilo do druhého dne a říká Druhá kniha Mojžíšova, že z toho vycházel velký zápach a že to bylo nepoživatelné.

Tam byl ten moment toho spolehnutí: Bůh se o vás každý den postará. Ti lidé, kteří šli za Ježíšem na to opuštěné místo, tak se taky spolehli, že on se o ně postará, že on je nenechá na holičkách, takže to je další myšlenka, kterou můžeme nalézt v eucharistii.

Jaký má být náš postoj k eucharistii? Musíme vycházet z toho, co Ježíš řekl. Ježíš primárně řekl: „Vezměte a jezte.“ Ne, že bychom neměli eucharistii uctívat, ano, ale první je ‚vezměte a jezte‘ a potom ‚važte si toho, co jíte‘. My v češtině říkáme, že jdeme k svatému přijímání. Latina používá jiný termín – communio. To přijímání říká: „Vyjadřuje to moji úctu k Ježíšovi. Já ho s úctou přijímám, On přichází ke mně,“ ale to communio znamená pohyb ze dvou stran, sjednocení, vzájemné odevzdání se. Je tam naznačeno obojí – že Ježíš říká: „Ano, člověče. Já vím o tvých chybách, o tvých pochybnostech a já k tobě přicházím. Já k tobě přicházím, abych tě posílil, abys ze mě rostl.“

Takže bychom klidně mohli říct: nebojme se ve svatém přijímání Ježíšovi odevzdat sami sebe se svými radostmi, se svými bolestmi, se svým strachem, se svými obavami, s tím, co nás tíží, s tím, s čím si třeba nevíme rady. On právě proto přišel a proto s námi zůstává.

Eucharistie tak, jak ji Ježíš zamýšlel, je jídlo. Jídlo nemáme za odměnu, jídlo jíme, protože musíme, protože ho potřebujeme. A tak to má být i s eucharistií. Máme přicházet vždycky, když jsme na mši svaté, vždycky máme být připraveni, protože tu eucharistii potřebujeme. Jako potřebujeme tělesné jídlo pro náš tělesný růst, eucharistii potřebujeme pro náš duchovní růst.

Takže děkujme za to, mějme eucharistii v úctě, važme si jí, ale hlavně ji přijímejme.