Rubrika
HomilieMáme svou vlast v nebi
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, než začnu mluvit blíže k dnešnímu úryvku z listu Filipanům, tak bych chtěl připomenout aspoň v kostce okolnosti vzniku listu. Apoštol Pavel je ve vězení a Filipy byly první církevní obec, kterou Pavel založil na evropském kontinentu. V tomto listu Filipanům nacházíme ten známý úryvek „radujte se v Pánu, opakuji, radujte se, Pán je blízko“. Toto píše Pavel z vězení.
Takže Filipané mu byli zase velmi blízko, byli mu velmi milí, bylo to velké město a těch křesťanů tam byla malá část, malá skupinka, takže byli tou pověstnou kapkou v moři. A můžeme říct, že to neměli vůbec jednoduché a proto se je Pavel snaží povzbudit, utvrdit, upevnit ve víře.
Potom je tam ještě jeden takový asi dost důležitý moment. Abychom ho pochopili: my máme kříž v každé domácnosti, v každém bytě, na kostele. Kříž vidíme velmi často. Když vyjdeme ven, tak kříže jsou v polích. Je to časté zobrazení Pána Ježíše – na kříži. Ale tady v té době, kdy žil apoštol Pavel, když zobrazovali Krista, tak ho zobrazovali jako dobrého pastýře nebo jako beránka nebo jako učitele mezi apoštoly, ale nezobrazovali ho na kříži, vůbec. Ten zvyk zobrazovat Krista na kříži je pozdější, až ze středověku. Takže oni neměli tady ten okamžik Ježíšovy smrti tak zažitý jako my, a proto apoštol Pavel ho velmi zdůrazňuje.
Také známe od Pavla tu větu, že „my kážeme Krista ukřižovaného“. „Židy to uráží, pohané to považují za něco zvláštního, za něco nemožného, ale my kážeme Krista ukřižovaného (přímo je tam: židy to uráží, pohané tím pohrdají). Ale my se toho držíme.“
Apoštol Pavel zdůrazňuje to, že o Velikonocích, během těch tří dnů Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, do těchto tří dnů je shrnuto všechno to, co Ježíš učil těch tři, tři a půl roku, kdy chodil mezi apoštoly, a že to je takový skutečně ústřední bod našeho duchovního života, že si to máme připomínat, že tady v tom okamžiku jsme byli zachráněni.
Pavel říká: „Nemyslím si, že budu zachráněn od toho, co jsem vybudoval svýma rukama. Nemyslím si, že moje záchrana je v tom, že shromáždím velké množství finančních prostředků nebo že zabezpečím svoji rodinu, ale v tom, že věřím v Ježíše Krista.“ Dobrý Ježíšův učedník si připomíná, za jakou cenu byl zachráněn.
Bylo to pro Filipany důležité, protože, jak jsem říkal, byli obklopeni jinými názory, tím mořem pohanů. A vlastně s tím mořem pohanů každý den byli v jakési konfrontaci a i oni museli ukazovat, na co spoléhají, v čem vidí svoji záchranu.
Apoštol Pavel tam potom říká, že „máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Ježíše Krista“. Vlast, to je něco, co je člověku drahého, odkuď má své kořeny, odkuď vyšel, kam se rád vrací. Víme, že po devadesátém roce, kdy se otevřely hranice, tak se do naší vlasti vrátilo hodně lidí, kteří odešli, ať už v roce 48, 68 nebo kdykoliv jindy, a mnozí z těchto lidí se vrátili s tím, že řekli: „Já tady chci umřít. Já jsem se tady narodil a tady chci umřít.
Apoštol Pavel, když mluví o tomto, má na mysli ještě jednu věc, která byla v tehdejší době velmi důležitá a je důležitá i dnes, a sice to, čemu se říká „státní občanství“. Už v té době existovalo takzvané „římské občanství“. Ze začátku toto občanství měli skutečně jenom lidé, kteří byli svobodní a kteří se narodili v městě Římě. Ale postupně, jak se Římská říše zvětšovala, tak bylo možné toto občanství získat i jiným způsobem, například koupit ho. A to se stalo v Pavlově případě. Pavel byl Žid, narodil se v Tarsu, ale jeho otec pro celou jejich rodinu koupil toto římské občanství. Mělo to velký význam pro veškeré jednání na úřadech, pro veškeré kontroly, se kterými se Pavel mohl setkávat, nebo na těch soudech, a on díky svému křesťanství dost často se dostával před různé soudy. Jakmile on řekl a prokázal, že je římským občanem, už to mělo úplně jinou váhu.
A Pavel říká: „Nespoléhám ani na tohle, i když je to ‚něco‘ a něco to znamená tady to moje občanství, ale to je teď. To hlavní, na co spoléhám, je to, že věřím v Ježíše Krista, který za mě umřel na kříži a pro mě vstal z mrtvých.“
Apoštol Pavel by si přál, aby to Filipané měli v sobě vtisknuté, proto jim to nenařizuje, ale on je o to vlastně prosí. Na začátku říká, že „se slzami v očích“ sleduje, že mnoho lidí to nechce přijmout, že mnoho lidí chce odmítnout tenhle paradox, tuhle nepříjemnou stránku křesťanství, a končí tím, že o nich říká, že jsou jeho milovaní bratři, vytoužení, jeho radost a jeho koruna.
Je to takové zvolání, které je jednak plné citu, ale jednak je zase plné pojmů, které oni znali. Vlastně korunu si dával každý panovník, když vcházel do města, při slavnostních příležitostech, aby ukázal, jakou má moc a že něco znamená, že se nějak odlišuje od těch ostatních. A Pavel, když mluví o Filipanech, že jsou jeho korunou, tak jim dává takové pohlazení a říká vlastně: „Já jsem se mezi vámi namáhal a mám z toho radost, že to tam zapustilo kořeny. Mám z vás radost a chci se chlubit vámi.“
Apoštol Pavel si je velmi dobře vědom toho, že křesťan, každý křesťan žije v jakémsi napětí. Toto napětí vychází z přikázání lásky k Bohu a z přikázání lásky k bližnímu. Láska k bližnímu nás vede k tomu, že se snažíme na této zemi ledacos vybudovat, že se snažíme budovat svoje vztahy, ale i to hmotné: zázemí pro rodinu, všechno to, co rodina potřebuje. Snažíme se, aby to na této zemi bylo co nejkrásnější, ale přitom nezapomínáme, že tu zemi jsme dostali od Boha a že naše vlast, naše kořeny jsou u Otce.
Bratři a sestry, hledat tuto rovnováhu mezi tím „snažením pozemským“ a „snažením se pro věčnost“, to není vůbec jednoduché, ale je to zase jeden z takových aspektů života křesťana. Je to něco, na co bychom neměli zapomenout. Církev nám to připomíná teď v době postní, ale to je živé a bude to živé vždycky – hledat, kde je ta hranice, kde napřít síly víc nebo kde se snažit víc, co udělat a jak to udělat. Tady neexistuje nějaký jednoduchý recept. Nelze říct: „Tohle ještě ano, tohle už ne,“ nebo: „Teď je třeba odložit ty věci, které se týkají tohoto světa, a je potřeba dělat támhle to, co se týká věčnosti.“ Není takové jednoduché a rychlé řešení, naopak, jak to Pavel připomíná Filipanům: „Hledejte tu hranici. Hledejte to ve svém životě, každý pro sebe, každý to má trošku jinak. Ale nezapomínejte na to. Snažte se, budujte tuhle zemi, ale nezapomínejte na to, že domov, kořeny máte u Otce.“
Takže, bratři a sestry, přijměme i my tenhle úkol a snažme se žít podlé té výzvy, kterou Pavel adresoval Filipanům.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
13.03.2022
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Naše farnosti již pomáhaly obětem války. V době 1. světové války žili na území našich farností Italové násilně vystěhovaní z okolí Tridentu, aby "snad" nepomáhali italské armádě. V matrikách jsou vedeni jako uprchlíci, ale byli nuceně přesídleni. Narodili se zde jejich děti, jsou zde pohřbeni jejich zemřelí. Bylo jim zde zima a trpěli depresemi. Podle jejich svědectví byli šťastni, že s nimi byl jejich farář a udržoval jejich společenství.
V pátek jsem mluvil s ředitelem Diecézní charity, nabídnuté ubytovací kapacity v diecézi byly vyčerpány. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak už jsem zmiňoval, hlavní myšlenkou textů, které letos čteme, je smíření, řekli bychom znovusmíření, obnovení vztahů – především mezi člověkem a Bohem. A z tohoto pohledu se máme také dívat, ať už na evangelium, anebo na čtení ze Starého zákona, vůbec na všechny ty texty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, chtěl bych se společně s vámi zamyslet nad dnešním prvním čtením. Vystupuje v něm člověk, kterého my známe pod jménem Abrahám, ale tam bylo ještě jméno Abrám. Je to ten stejný člověk, ta stejná osoba, ale zatím v tom vyprávění má jméno, které mu dali jeho rodiče.
Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech dnešních textů je víra. Jak vypadá moje víra? Je slabá, je silná, je ryzí nebo je něčím zatížená, je nějak pokroucená, anebo je opravdová, skutečná? Tady tuto otázku si zpravidla klademe při nějakých význačných příležitostech, a tuto otázku si položil taky žalmista. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Když se člověk podívá na hvězdy, tak má v sobě takový majestátní pocit. Někdy ho přepadne bázeň. Mnozí básníci tvořili básně, když se dívali na hvězdnou oblohu. Je velmi známý výrok filosofa Kanta. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Já začnu takovou poznámkou. Pokud jste dobře poslouchali první čtení, tak jste si říkali: „To je nějaký divný s tím Abrahámem, že se tam říká Abrám.“ Jedná se skutečně o jednoho a téhož člověka, který se svým původním jménem jmenoval Abrám, a když s ním Bůh uzavřel smlouvu, ve které mu řekl, že mu dá zemi a že ho učiní praotcem velkého národa, tak na znamení té smlouvy mu také změnil jméno na Abrahám. Více...