Štěstí člověka nespočívá v seberealizaci, ale ve službě

	Štěstí člověka nespočívá v seberealizaci, ale ve službě	18:59
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 4.25 MB]

Možná někde v domku u babičky, u dědečka najdete ještě obrázek Svaté rodiny – takový ten barvotisk z 19. století, kde je taková ta idylka vykreslená, jak svatý Josef řeže nějakej ten trám, andělé mu pomáhají táhnout pilu, Pán Ježíš tam někde pomáhá a Panna Maria u toho přede len nebo dělá něco u kolovrátku. Taková idylka, která se do našeho světa ani nehodí. My jsme spíš na každým kroku konfrontováni s něčím jiným, nejenom s tím, co nám servíruje televize a sdělovací prostředky, ale i s tím, co kolikrát bolestně prožíváme – nedorozumění v rodinách, generační problémy, kdy si staří nerozumí s mladými a mladí se starými a často si mezi sebou nerozumí vrstevníci a rozcházejí se manželé. A není to záležitost jenom lidí kolem nás, těch třeba nevěřících pohanů, kteří neuzavřeli církevní manželství, ale je to bohužel smutná záležitost, která se dotýká i nás, i našich rodin, i těch manželství, která byla svátostně stvrzena před Bohem, před knězem.

Čím tomu je? Můžeme se ptát po všech možných důvodech a my vždycky hledáme chybu kolem sebe a ne u sebe. Proto třeba, když posuzujeme stav naší společnosti, tak říkáme: „Za to může těch čtyřicet let totality, komunisti a to, co do nás servírovali a k čemu nás vedli.“ A zrovna tak, když se díváme po příčinách rozpadu rodin, tak se díváme spíš kolem sebe než do svého nitra a budeme hledat důvody prostě v tom všem, co nás dneska svádí (někdy ty důvody jsou skutečně třeba alkohol, automaty a já nevím co dalšího), ale ve skutečnosti ta příčina jednoho i druhého stavu společnosti a rozvodovosti, která s tím souvisí, je asi někde jinde.

Já se domnívám, že hlavní příčina toho negativního, co prožíváme a co se nám nelíbí – ať už je to rozvodovost nebo zmíněný alkohol, závislosti na automatech, na drogách, kriminalita, já nevím co dalšího negativního ve společnosti – tak je to vždycky buď kolaps, selhání víry nebo absence víry. Můžete se mnou souhlasit nebo ne, ale ono to jde spolu ruku v ruce a taková ta sekularizace, zesvětštění společnosti, kterou prožíváme už dlouhou dobu - za to nemůžou jenom komunisti, ale to je vlastně trend, který už tady bezmála dvě stě let intenzivně pracuje v naší společnosti. Evropa se stává zpátky misijním územím, opustili jsme tradiční hodnoty, které nám věrozvěstové přinesli, ve které jsme uvěřili a které nás dlouhou dobu ovlivňovaly, tak zpátky se dostáváme někam jinam a tady ty jevy, které jsou ve společnosti, ať už je to ta rozvodovost anebo kriminalita nebo všelijaké další negativní jevy, tak jsou jenom takový varovný signál, že jdeme špatnou cestou.

A ono se to bohužel netýká jenom těch lidí kolem nás, kteří nechodí do kostela, ale ta sekularizace společnosti se týká i nás, i těch, kteří vytváříme církev a farnost a kteří jsme pokřtěni a tvrdíme o sobě, že jsme křesťané. Chtě nechtě, společnost, ve které žijeme, nás ovlivňuje a my se nedíváme jenom na ty vzory, třeba jako dneska na Svatou rodinu, a domníváme se, že třeba tady ten ideál patří někde dávno zpátky, ale díváme se na svoje sousedy, na svoje přátele a říkáme si: „Přece musíme žít životem dnešní doby. Musím mít to, co mají moji sousedé, musím se chovat tak, jak se chovají moji pohanští sousedé,“ a přestáváme se odlišovat od těch lidí, kteří se na hony Pánu Bohu vzdálili. A takže žijeme takovou jakousi duchovní schizofrenii – na jedné straně bychom něco chtěli, ale na druhé straně pro to strašně málo děláme.

Víte, mně někdy připadá taková trošku krátkozraká snaha mladých párů, snoubenců, kteří spolu chodí a chtějí se vzít a na jedné straně chtějí od Pána Boha požehnání a chtějí, aby církev potvrdila jejich sňatek, a na druhé straně pro to nechtějí nic udělat. Vysvětlím: Nemyslím tím, že třeba nechtějí chodit na nějakou přípravu a tak dál. Proč by se připravovali? Přitom svátost manželství je něco strašně důležitýho. Vemte si, když budete chtít řídit automobil, tak já nevím, kolik měsíců chodíte do autoškoly a připravujete se, abyste neohrozili ty ostatní a sami sebe, a ve svátosti manželství, tam jde o víc. Tam nejde jenom o ohrožení sebe sama a toho druhýho v tom životě časným, ale tam jde o ohrožení spásy duše – sebe, partnera, partnerky, dětí. A ta příprava je skutečně velice důležitá. A tím nemyslím, že to je jenom příprava, kde farář nebo katecheta něco jim poví, ale je to příprava, kde ti dva poznávají Pána Boha, poznávají Boží vůli, jestli se k sobě hodí, jestli jsou skutečně od Boha ti vyvolení a povolaní k této svátosti.

On není velikej rozdíl mezi svátostí kněžství a svátostí manželství a ne nadarmo Pán Ježíš říká: „Mnoho je povolaných a málo vyvolených.“ Je to taková výzva, že skutečně zde jde o něco velkého a že člověk musí tomu někdy i něco obětovat.

My se tak nějak díváme pragmaticky na to, k čemu nás vede církev – zachovat si panenství a panictví do svatby - a říkáme si: „Vždyť to je nějaký zkostnatělý, přece nebudu kupovat zajíca v pytli.“ Že? A v tom je takový ten pragmatismus, já vím. Sám nevím, jak bych třeba kolikrát ve vaší situaci jednal nebo se zachoval, ale domysleme si jednu věc: Když chceme od Pána Boha něco, a tím něčím není něco maličkýho, to je skutečně Boží požehnání a Boží pomoc účinná v různých situacích, do kterých se vztah těch dvou lidí (rodina) dostane, tak já tomu musím taky něco obětovat. A možná, že je to třeba právě to, že si zachováme tu předmanželskou čistotu vlastně až do té rozhodné chvíle. Možná, že pak dostanu daleko víc, než když dopředu poznám všechno a kdy pragmaticky vybírám a tak dál. Možná, kdybysme dokázali víc spoléhat na Pána Boha a ne na svůj kolikrát prapodivný lidský úsudek, tak bysme třeba byli šťastnější v těch našich vztazích. Rozhodně, když od Pána Boha něco chceme, musíme mu taky něco odevzdat, něco dát. A to je kolikrát i v těch našich vztazích právě v rodině.

Víte, zase ta dnešní společnost nás vede k něčemu: ty musíš realizovat svoje „já“ a užít si a být a ... hlavně taková ta filosofie americká, která se k nám dneska vkrádá. Ale ty naše mezilidský vztahy nebudou nikdy šťastný, pokuď budeme na první místo stavět sami sebe. Vždycky pokuď chceme být šťastni, tak musíme na prvním místě vidět toho člověka vedle sebe. To často říkám snoubencům a nevím jestli s větším nebo menším úspěchem: Pokuď chcete, aby vaše manželství bylo šťastné, tak musíte dávat na první místo toho druhýho. Pokuď budete sami sebe stavět na první místo – já, moje bolístky, moje křivdy a já nevím, co dalšího – moje uražený „já“, tak se nikdy nedomluvíte.

A myslím si, že to je příčina většiny nedorozumění v našich vztazích. Ať už jsou to ty vztahy v malým – v té rodině, nebo ve větším – třeba ve farnosti, nebo zpátky k rodinám – mezi generacemi, prarodiče a děti a vnoučata, anebo třeba v církvi. Vždycky, když jsme se v církvi někde nedomluvili, když došlo k třeba nějaké roztržce – rozkol církve na východní, západní, reformace a tak dál, tak vždycky to bylo nějaký nedorozumění a byla to vždycky pýcha u některejch lidí, kteří se nedokázali mezi sebou domluvit, kteří viděli sami sebe, svoje zájmy a svoje uražený „já“, ale neviděli toho člověka vedle sebe, toho druhýho. A to si myslím, že je hlavní příčinou třeba takových těch nešťastných nedorozumění v rodinách. Kdybysme dokázali potlačit to své „já“ a na první místo postavit toho člověka vedle sebe – to může být tatínek, maminka, bratr, sestra, děti, partneři mezi sebou navzájem – tak bysme byli asi šťastnější, nejenom ten člověk vedle mě, ale i já.

Víte, štěstí člověka nespočívá v seberealizaci, ale ve službě. To třeba krásně jste určitě zažili o Vánocích. Vždyť ty nejkrásnější dárky, který jsou, tak to není to, co já dostanu pod tím vánočním stromečkem, ale co dávám těm druhým. To je takovej názornej příklad, že to štěstí nenajdu u sebe, ale najdu je u druhých – tím, že budu rozdávat, že budu dávat nejenom ty hmotný dárky, ale i něco sám ze sebe – svůj čas, svoji lásku.

Možná, že to můžou být takový klíče, jak ozdravit naše mezilidský vztahy, jak po takové té lidské stránce něco udělat, abysme byli šťastnější mezi sebou navzájem - vytvářet dobrou rodinu, být příkladem svým dětem.

Víte, já si myslím, že ještě jeden z takových velkých omylů je v dnešní době (já nevím, jestli nám to vědomě říkají někteří „pedagogové“), že člověk se má nechat rozvíjet přirozeně a nemá se násilím ovlivňovat a tak dál. Zdravý rozum říká něco úplně jiného.

Kdysi v nějaké zoologické zahradě prý měli postavený u vchodu zrcadlo a tam byl nápis „Toto je nejnebezpečnější šelma“, kdy se člověk právě podíval a sám viděl sebe v tom zrcadle. Skutečně člověk přichází na svět jako šelma a prostě řídí se pudy, svými instinkty a hlavně pudem sebezáchovy. Nedívá se na své okolí a žene se za tím jenom uspokojovat své potřeby. A teprve společnost dospěla různými cestami k tomu, že je tam, kde je. Svoji úlohu zde sehrály náboženství, víra, poznání Boha. To, že lidé poznali Boha, tak je svým způsobem formovalo a je to markantně vidět na různých kulturách, které byly ovlivněny různými náboženstvími. Vemte si, dneska lidi hodně pošilhávají na Západě třeba po islámu a u nás je to třeba budhismus a já nevím, který další náboženství. Já je nechci zavrhovat tady ty další veliký světový náboženství, to vůbec ne. Domnívám se, že jsou to spolu s křesťanstvím a třeba s tím islámem a židovstvím, že to jsou prostě různé cesty ke stejnému cíli. Ale domnívám se, že ta naše cesta křesťanství je pro nás – pro mě, pro tebe – ta nejlepší. A kdo si myslí něco jiného, že třeba to ideální hlásá ten budhismus, tak ať jede třeba do té Indie a nějaký čas tam žije. Myslím si, že kultura té země a různé problémy, které tam jsou, svědčí o něčem. Prostě, asi pro mě je ideální to, co je tady a to, co nám zde věrozvěstové přinesli a k čemu nás vedli, a co nějakým způsobem socializovalo společnost.

Víte, ta společnost, že se dostala ze stavu, kde se mezi sebou zabíjeli jenom pro obživu, kde se lidé třeba pojídali navzájem a já nevím co dalšího, takové extrémy, tak byl dlouhodobý proces, kde svoji roli sehrály jednotlivé náboženské kultury, jak jsem říkal, poznání Boha. A my, když opouštíme, Pána Boha, tak se dostáváme někde zpátky.

Souvisí to třeba i s výchovou dětí. Když chceme děti dobře vychovat, tak je musíme vést vlastním příkladem a v podstatě musíme je socializovat. Nikdo z nás se nenarodil jako ideální jedinec a to, jací jsme – jestli třeba dokážeme vidět člověka vedle sebe a být trochu empatičtí a někde třeba slevit z toho svého já, tak to byl právě příklad rodičů, to byla výchova. Kdyby tady ta výchova scházela, tak jsme skutečně někde na úrovni těch zvířátek anebo šelem. V tomto si myslím, že je nezastupitelná role úloha rodiny.

Vzpomínám si na slova mojí maminky, která skoro celý život pracovala v jeslích a říkala: „Nemáme problémy s dětmi, ale s rodiči.“ A já, když už pátý rok „umravňuji“ chovance ve věznici, tak čím dál tím víc, poznávám, když se setkávám s jejich rodinama, a nemyslím jenom přes nějaký písemný projev, když čtu třeba dopisy anebo se podívám do nějaké takové té sociální anamnézy toho našeho chovance, vězně, a když se potkám s jejich rodinama třeba při návštěvách, tak poznávám to staré přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu.

Ti naši chovanci, ti kriminálníci, jistě, oni jsou tam právem, udělali něco, za co nesou odpovědnost a za co je ta společnost odsoudila třeba k nějakýmu trestu, ale ve skutečnosti ve většině případů jsou odpovědni rodiče – za to, jak je vychovali, k čemu je vedli, jakým jim byli příkladem.

To je taková veliká zodpovědnost nás, kteří vytváříme rodinu, kteří jsme zodpovědní za své děti a kteří je máme vést nejenom slovy a tím, že je třeba přihlásíme do náboženství a že je v nedělu vezmeme do kostela, ale kteří je máme vést příkladem – příkladem vzájemné lásky, úcty jeden k druhému, poctivosti života a dětem máme dát čas. To je asi to nejdůležitější právě v dnešní době – lásku a čas. Když svým dětem dokážete věnovat právě ten čas, kterýho se nám všem nedostává, dáte jim svoji lásku, povedete je svým příkladem, tak to vnější ty děti neohrozí. Žádný sdělovací prostředky, špatný filmy a já nevím ... dealer drog, kterej bude stát před školou a bude je někde svádět, tak je neohrozí. Když zanedbáte výchovu, sami budete špatným příkladem nebo polovičatým příkladem, nedáte dětem lásku a čas, tak je ohrozí všechno, i třeba to zdánlivě dobré – počítač, vzdělání a já nevím co dalšího.

Svatá rodina je nám takovým příkladem, že i ve složitých situacích se můžeme správně rozhodovat a žít podle Boží vůle. Taková ta idylka na tom obrázku, ta vůbec nebyla idylkou. Vemte si, na začátku té rodiny stojí veliký podezření: „Vždyť má snoubenka je mně nevěrná. My jsme spolu nic neměli a ona čeká dítě“ - něco skutečně strašně složitýho pro toho Josefa a i pro Marii. A oba dva poslouchají Boží vůli a řídí se ne podle svýho zraněnýho „já“, ale podle Boží vůle. Měl sen: „Vezmi k sobě zpátky svoji snoubenku.“ Určitě pod tím snem bylo to, že on ji především měl rád, miloval Marii víc, než sám sebe. A potom různé další složité situace, do kterých se dostávají - exil do Egypta: „Ještě v noci se seberte a utečte. Hrozí vám nebezpečí.“

Poznávali Boží vůli a snažili se podle ní zařídit. Kéž to dokážeme i my po těch dvou tisíci letech.

Amen.