Správná oslava Božího narození se musí promítnout do našeho života

	Správná oslava Božího narození se musí promítnout do našeho života	8:02
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.79 MB]

Bratři a sestry, slavíme narozeniny Pána Ježíše, On má dnes narozeniny. My jsme taková kultura, kde se narozeniny člověka slaví hodně, je to oblíbený důvod oslavy, ale když se podíváme na stránky Písma svatého, ať už Starého nebo Nového zákona, tak tam nenajdeme mnoho zmínek o oslavě narozenin někoho. Mluví se tam o narození Jana Křtitele, v Novém zákoně, mluví se tam o tom, že se mnozí z jeho narození radovali. Mluví se tam o narození Pána Ježíše, ale o oslavě narozenin jako takových je v novém Zákoně vlastně jedna jediná zmínka, a to kdy narozeniny slaví král Herodes a víme, že to nedopadlo zrovna dobře, že to končí smrtí Jana Křtitele.

Vůbec ta kultura starozákonního lidu Božího byla skeptická k těmto oslavám. Oni říkali: „No, že se někdo narodil, to ještě není důvod to nějak slavit. Až ukáže, co v něm je, až udělá něco dobrého, tak to budeme oslavovat. Budeme oslavovat jeho dobré skutky, to, co dobrého v životě vykoná. Ale abychom automaticky oslavovali každý rok nějaké datum? To přece není žádná zásluha, toho člověka, že přišel na svět. A je to jistě pravda a stálo by to v mnohém také za zamyšlení.

První církev víc než narozeniny Pána Ježíše slavila Velikonoce – okamžik jeho smrti a zmrtvýchvstání, protože to je skutečně ten čin, ten vrchol, kvůli čemu Ježíš přišel. Dnes, kdy si připomínáme jeho narození, si připomínáme jakýsi kořen, začátek. Každá rostlina potřebuje kořen, ale potřebuje také potom to dál. U toho kořene to neskončí, z toho kořene vyrazí nějaké stéblo a na konci toho stébla se objeví klas nebo něco, v čem je ukrytý plod. Správná oslava Vánoc nesmí skončit jenom pohledem do Betléma, nesmí skončit tím, že by si člověk řekl: „No, Pane Ježíši, měls to těžký před těma dvěma tisíci lety,“ nesmí to skončit tím, že si člověk hezky něco zazpívá nebo trošku se rozteskní u jesliček.

Správná oslava Božího narození se musí promítnout do našeho života. Jak? O co tady asi jde? Dobře to vystihují lidové příběhy, které se tradují k Vánocům. Většinou jsou to příběhy vymyšlené, jsou to nějaké naučné příběhy, které se vyskytují v podstatě ve všech zemích, ve všech kulturách, ale mají jedno společné – právě tu myšlenku, že správně oslavit Vánoce znamená přenést je do přítomnosti, tam, kde člověk žije.

Já jsem si vybral tady z těch příběhů jeden. Je takový až čítankový. Vypráví o tom, jak dva malí kluci, jmenovali se Petr a Pavel, jdou na půlnoční mši svatou.

V té jejich zemi, v městě, kde oni žijí, je krásný kostel, veliký, vyzdobený, nádherný, ale co je ještě zvláštnějšího na tom kostele, jsou jeho zvony. Ty zvony zvoní pouze jednou za rok o slavnosti Božího narození, a to ještě ne vždycky. Jenom tenkrát, když tam Pánu Ježíši někdo přinese nějaký opravdový dárek, nějaký opravdový dar. Ne, že by tam lidé nic nenosili, každý rok tam nosí, ale zvony už několik let nezazvonili a tak všichni čekají, kdy zazvoní příště, při jaké příležitosti, co bude potřeba přinést.

A tak tito dva kluci jdou na půlnoční. Jde tam spousta lidí, ale oni jdou trošku pozdě. Skoro než vejdou do kostela, tak v jedné postraní uličce uvidí jednu paní. Je stará a evidentně je nemocná. Také šla na půlnoční, ale ta cesta ji vyčerpala a ona tam stojí opřená o dům a vypadá to, že každou chvíli spadne.

Ten starší Petr říká mladšímu Pavlovi: „Běž sám. Běž, já tady s ní zůstanu, já se o ni postarám. Teď jsou všichni na půlnoční. Až půlnoční skončí a lidé vyjdou z kostela, on mi někdo pomůže. Ale teď je potřeba, abych u ní zůstal tu chvíli, tu hodinu, než půjdou lidé z kostela. Jdi tam sám, já budu s ní.“ A když Pavel odchází, tak na něj ještě zavolá a říká mu: „Tady máš penízek, který jsem chtěl dát Ježíškovi do betléma. Nezapomeň mu ho tam dát,“ a Pavel jde.

Když skončí půlnoční bohoslužba, tak se lidé postaví do řady a po jednom nosí svoje dary k jesličkám a tam je kladou k oltáři, který stojí v blízkosti betléma a všichni čekají, jestli zvony nezačnou zvonit. Nosí věci malé, velké, ale všechno jsou to věci nákladné. Poslední v řadě stojí král a zvony pořád nezazvonily, a tak král sundá svoji korunu a dá ji na oltář. A všichni říkají: „Teď už musí! To musí zazvonit, to přece není možné, on se vzdal symbolu své vlády!“ Ale nic. Varhaník už se chystá, že začne hrát závěrečnou sloku a v tom uslyší něco zvláštního: zvony se rozezněly. A tak se podívá od varhan a vidí, jak od toho betléma odchází malý kluk, který tam položil malou minci. Je to Pavel, který tam dal Petrovu minci. A zvony se rozezněly a všichni z toho měli obrovskou radost.

Bratři a sestry, můžeme možná říct, že tenhle příběh je naivní a že jste třeba už podruhé nebo třetí větě věděli, jak to skončí, jak to dopadne. Ano, v tom příběhu jsme to věděli, ale jak to dopadne v našem životě? Ten příběh je jednoduchý, skutečně ta rovnice je jednoduchá, ale uskutečníme ji ve svém životě? Podaří se nám přenést betlém do svého života, do místa, kde žiji, do toho okamžiku, kde jsem, mezi lidi, mezi kterými se pohybuji?

Správně oslavit Vánoce znamená vidět ty, kteří jsou kolem mě, vidět, co oni potřebují a pomoct jim a obdarovat je, jako bych stejně obdaroval narozeného Spasitele. Jestliže tohle dokážeme, potom opravdu oslavíme Vánoce.

Kéž to dobře prožijeme a kéž se nám takhle podaří Vánoce oslavit.