Poselství svátku svatého Jakuba

	Poselství svátku svatého Jakuba	10:36
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 31 kb/s, 2.40 MB]

Ještě si chvilku budeme povídat o děckách. Byli jsme na táboře, a říkali, že vám mám říct nějaký zážitek z tábora. Není to můj osobní zážitek, já jsem u toho nebyl, ale jak děti vždycky plní nějaké dovednosti, tak jsme letos zapojili i paní kuchařky a děti měly projevit nějaké znalosti tady z tohoto oboru. No, a tak se jich ptaly na takové jednoduché věci, třeba jak se dělá volské oko a tak. Přišla tam jedna holčička, a ten fígl byl v tom, že se jí ptaly, jak by udělala volské oko v úplné divočině. Když vyjmenovala všechny ty ingredience, jak to tam dá všechno a došlo k tomu, že to dá nad nějaký ohýnek nebo takhle, tak říkají: „A teď co uděláš?“ „Pustím plyn.“

Takže ty děcka žijí trošku v jiném světě než my a věci, o kterých my třeba víme, že před nějakými třiceti, čtyřiceti lety tady vůbec nebyly nebo nebyly tak samozřejmé, tak ty děcka je berou jako naprosto samozřejmé.

Ale vrátíme se k dnešnímu svátku. Co slavíme? Víte, slavíme člověka, který byl na jednu stranu příbuzný Pána Ježíše, takový trošku vzdálený, ale byl s ním vzdáleně příbuzný. Slyšeli jsme v evangeliu, jak jeho maminka z toho chtěla něco vyrazit, nějaký to „teplý místo“, ale ono se to nepovedlo. Možná bychom čekali, že se na ně bude hněvat Ježíš, ale Ježíš se na tu maminku nehněval. Hněvali se ti ostatní, protože cítili jako „my jsme chtěli taky a oni nás předběhli“.

Sympatické na tomhle úryvku je to, že vůbec v evangeliu je, protože když čteme třeba dějiny různých politických stran a takhle, tak tam můžeme se dočíst, jak to je všechno ideální, jak ti lidi jsou na sebe hodný, jak je to tam bez vady a takhle, ale nikdo tam nepíše o chybách, o tom, že se něco udělalo špatně.

Jakub se nakonec dočkal toho úřadu, byl prvním jeruzalémským biskupem a taky první byl z těch, kdo vlastně pro evangelium, pro víru v Ježíše Krista položil svůj život.

Takže krásné na tom dnešním svátku je to, že slavíme člověka, který se změnil, který na sobě pracoval, který se měnil k lepšímu.

O tom mluvilo taky dnešní druhé čtení. Pavel tam předesílá takový docela složitý problém. Mluví tam o tom, že lidé mezi sebou dělají rozdíly, že se vyvyšují jedni nad druhé, že židé, kteří se obrátili ke křesťanství, říkali těm ostatním: „My jsme něco víc, my jsme z vyvoleného národa.“ Vyvolený národ sice byli, ale vyvolený neznamená nadřazený. To už je záměna a tahle to není, protože Bůh neříká: „Někoho mám raději a někoho méně.“ Když my si někoho vyvolíme, oblíbíme, tak to často znamená, že mu dáváme přednost před všemi ostatními. U Boha to tak není. Můžeme říct, že Bůh si nás oblíbil, vyvolil všechny. Není křesťan první a druhé kategorie. Není někdo, kdo by měl k Bohu blíž a dál. Není to tak, že Bůh by se před někým zavřel, jenom člověk třeba od Boha odejde. Pak má ale ten člověk dál. No a Pavel těm Efezanům říká: „Víte, vy si děláte zbytečné problémy. Tady tím právě, jak zdůrazňujete svůj původ, jak si myslíte, že někdo znamená něco víc, že se díváte jeden na druhého skrz prsty, děláte si zbytečné problémy.

Ten opravdový problém spočíval v tom, že člověk se otočil k Bohu zády a řekl prostě: „Bože, já tě nepotřebuju. Seš mi k ničemu, já se bez tebe obejdu.“ Že odmítl jeho přátelství.

A Pavel dál říká: „Když nějaký člověk poruší nějaký zákon tady na světě, tak ho zažalují, jde k soudu a ten soud ho odsoudí.“ A Bůh by si taky mohl stěžovat, že jste zapomněli na něho, že jste odmítli to jeho přátelství a říká: „Ale Bůh si nestěžuje. Bůh naopak poslal svého Syna, aby ten to spravil. A on to spravil,“ Pavel říká, „za cenu kříže, utrpení, námahy.“ Pavel tím chce říct, že ty naše mezilidské vztahy je potřeba budovat, že to bude stát námahu, že to nebude samo sebou. Říká: „Ježíš Kristus je pokoj, přinesl vám pokoj.“

Když slyšíme třeba nějaké oslavné projevy o lidech, tak tam se říká, co ti lidé přinesli lidstvu, jaké mají zásluhy. Někdo vymyslel elektřinu, někdo penicilín a já nevím co, někdo lokomotivu a podobně. Jsou to věci důležité, velmi důležité, posunuly lidstvo kupředu. Ale Ježíš přinesl pokoj. Co to je?

Židé se zdraví: Pokoj tobě, Šalom, řecky Eiréné. Co to znamená? To je způsob života. To je způsob, kterým ten člověk žije. Jinými slovy, že nevyhledává nepřátelství, že přeje těm druhým, aby se jim dařilo, přeje jim úspěch, není žárlivý. Žijeme v době, kdy mnoho lidí závidí těm druhým, hlavně úspěch, aby nebyl oblíbenější, než já. Přátelství, lásku si závidíme. Závidíme si toho spoustu. A Pavel říká: „To je špatně.“

My se zdravíme: Dobrý den. Je to pozdrav nic moc, jsou v jiných jazycích pozdravy lepší. Je to takový pozdrav, který nemusí říkat vůbec nic. Když ten žid řekne druhému Šalom, tak to je něco! Prostě on říká: „Já ti přeju ten pokoj. Já ti přeju, abys večer v klidu lehnul a usnul, aby ti tvé svědomí nic nevyčítalo, aby ses ráno zase vzbudil a s nadšením začal nový den. My řekneme: Dobrý den, Brý den. A může to takhle proběhnout naprosto automaticky. Ale mohli bychom začít od tohohle, že budeme tomu druhému člověku přát dobro: „Ať se ti daří. Ať se ti daří, ať máš skutečně dobrý den. Ať ty jsi dobrý, ať ti, se kterými se setkáš, jsou dobří k tobě.“

Abych to nějak zakončil: jedna taková legenda, je to vymyšlené, o městečku, které se jmenovalo Svadebó. A ve Svadebó žili malí Svadebáci a byli to spíš takoví skřítci. Ale tihle skřítci měli jeden takový zvláštní, ale krásný zvyk - když se potkali, dávali si takové malé kožešinky, kousky kůže. Kožešinka je ze srsti, je taková hladká, je to něco pěkného, potěší to. A vždycky, když se pozdravili, tak si je vlastně vyměnili. A tak pořád ve městě Svadebó kolovaly spousty kožešinových kousků, protože jak se potkávali a zdravili se, tak si je vyměňovali. Měli radost z toho, že se potkávají. Měli radost z toho, že dávají dárky a měli radost z toho, že dárky přijímají.

Až se tam jednoho dne objevil jeden cizinec. A když ho jeden Svadebák pozdravil a dal mu kožešinku, tak on se naklonil k němu a říká: „Příteli, dej si pozor, aby se ti nestalo, že těch kožešinek budeš mít málo.“ Ten člověk se zamyslel a říká: „Na tom něco je.“ A tak když se potkal tenhle první Svadebák s druhým Svadebákem, pozdravili se, ten druhý mu dal kožešinku a ten první ji nevrátil. Nedal jinou. A takhle se to začalo šířit. A naráz se stalo, že už si nic nevyměňovali. A už taky neměli radost z toho, že se potkávají, protože si říkali: „No, já ho potkám, já mu budu muset něco dat a já jich budu mít málo.“

A tak se začali vyhýbat jeden druhýmu a přecházeli na druhou stranu ulice, aby se nemuseli potkat, aby si nemuseli podat ruku. A v tom městě naráz bylo ticho a smutno. Až jeden z nich si uvědomil, že předtím to přece bylo úplně jinak, že když se potkávali a vyměňovali si ty dárečky, tak jich všichni měli dost, protože všichni dávali, ale všichni taky dostali. A rozhodl se, že se vrátí k tomu, jak to dělali. Našel tu odvahu, že nepřešel na druhou stranu silnice, když pokal svého souseda, ale podal mu ruku a vytáhl z kapsy kožešinku.

To je poselství dnešního svátku svatého Jakuba. To je poselství, které psal apoštol Pavel do Efezu, to je poselství, které říká Ježíš, které nám říká Bůh. Říká: „Člověče, mně na tobě moc záleží. Já tě obdarovávám, neboj se obdarovávat ty druhé, neboj se žít v pokoji, ale počítej s tím, že pro ten pokoj v sobě i kolem sebe budeš muset něco udělat.“