Obstát tam, kde nás Bůh postavil

	Obstát tam, kde nás Bůh postavil	5:51
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 1.23 MB]

Měl bych říct, že dnešní první čtení je ze 17. neděle a ostatní texty jsou ze svátku svatého Jakuba. Krásně to do sebe zapadá. Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli Boží nabídku, kdy Bůh se ptá Šalamouna: „Co si přeješ? Co ti mám dát?“ V evangeliu jsme slyšeli přání, které vyslovuje matka za své dva syny. Je v tom takový velký kontrast, je v tom vidět ten velký rozdíl. Všichni asi známe pohádku, kde vystupuje kouzelný dědeček nebo zlatá rybka, která plní tři přání. Ten praobraz nebo ten první obraz je právě v tom Šalamounovi. To je vzato z toho, ve všech těch pohádkách to je vzato z Bible, z Písma. Ve všech těch pohádkách se ale tím taky chce říct, že to není tak jednoduché něco si přát. Co dřív?

Člověk si často přeje něco, co mu pak uškodí. Nebo si člověk přeje něco a pak neví, co s tím. Matka synů Zebedeových si říká: „Tak tři roky se tady s ním trmácejí po Palestině, chodí s ním pěšky, všude s ním jsou, poslouchají ho, tak ať z toho teda taky něco mají, tak ať se dostanou k nějakému tomu místu. Vypadá to, že bude králem, tak ať teda tam jsou někde poblíž.“ A Ježíš říká: „Nevíte, co chcete.“

Svým způsobem postoj matky synů Zebedeových je postoj, který je velmi populární v naší dnešní době: „Procpi se, ať se na tebe nezapomene, dej o sobě vědět.“

Postoj Šalamouna je jiný: „Jsem mladíček, nevím, kudy kam.“ Víte, to se říká: „Jsi mladý, tak poslouchej, uč se, dávej pozor, buď zticha.“ A pak my staří říkáme: „Tak já už můžu mluvit, už mám nějaké roky, už mám zkušenosti, mám na to právo.“ Je to tak? Nemusí to tak vůbec být. Šalamounův postoj, to není záležitost roků, ale je to záležitost určité sebekontroly, sebekritiky a v náboženství my bychom řekli pokory, pokory před Bohem. Jsou věci, kterým nerozumím, jsou věci, které neznám, jsou věci, na které nestačím, a musím si to přiznat. Když si to přiznám, pak s tím mohu něco dělat.

Ten Šalamoun, to je moc pěkný vzor prosby, modlitby. O co my prosíme často? Pane Bože, dej mi. Pane Bože, starej se. Někdy to neříkáme Pánu Bohu, ale říkáme to těm druhým lidem: „Rodiče, postarejte se o mně. Dobijte mi kredit na telefonu, dejte mi kapesné, pusťte mě támhle, zaplaťte mi dovolenou, zaplaťte mi sportovní výbavu, starejte se o mě.“ A ten Šalamoun říká: „Já vím, že na to nestačím a potřeboval bych pomoct. Ale ne pro sebe, ale proto, abych dobře dělal to, kdes mě Bože postavil.“ On ví moc dobře, že k tomu přišel úplně zadarmo. David měl vícero manželek, takže měl hodně dětí, a David si vybral za svého následovníka Absolóma. Ale Absolóm nevydržel čekat, než táta umře, než se vzdá trůnu, a vyvolal povstání a na konci té vzpoury sám zemřel. Davidovi to bylo líto a moc pro něho plakal. A potom teda vybral Šalamouna. A Šalamoun ví, že je to bez jeho zásluh, že prostě se narodil v té královské rodině a tak mu to spadlo do klína. A teď říká: „Potřebuju pomoc. Potřebuju pomoc, abych to, co mám dělat, dělal dobře.“

My často právě myslíme na sebe a prosíme jenom za sebe: „Pane Bože nebo vy ostatní lidé, dejte mi, starejte se o mně.“ Proč? No abych já si mohl dělat, co chci, aby mně bylo dobře. Jak je vám, to mě nezajímá. Ale ten Šalamoun říká: „Pomoz mi, abych měl chápavé srdce, abych viděl, co ti druzí, aby mi nebyli lhostejní, abych dokázal vidět.“ Je lehké pronášet rychlé soudy, rychle odsuzovat, ale je to k ničemu. Vztahy to boří, vyvolává to nepřátelství.

Bratři a sestry, Šalamounova prosba byla aktuální v té době, je aktuální i dnes. Je to skutečně asi to nejcennější – mít vnímavé srdce, snažit se uvidět ty druhé, snažit se dělat dobře to, co dělat mám, obstát na tom místě, kde jsem. S určitou pokorou, sebekritikou, je potřeba říct: „I já potřebuji pomoc.“ Nebojme se prosit o pomoc Boha, o pomoc druhé lidi a snažme se obstát tam, kde nás Bůh postavil.