Eucharistie formuje vztah k Bohu

	Eucharistie formuje vztah k Bohu	5:18
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 1.11 MB]

Bratři a sestry, co nám připomíná dnešní svátek? Jak jsem říkal, vrací nás znovu do Velikonoc. Je to svátek, který se označuje jako svátek ideový, je za ním myšlenka, znovu se tady opakuje něco, co už jsme prožívali na Zelný čtvrtek. Je to proto, že si máme uvědomit, že je to pro nás životně důležité. Nikdo z nás si nemůže říct: „Tak já teď nebudu měsíc jíst, nebudu pít, protože to nepotřebuji.“ Potřebujeme to. Potřebujeme to a bez toho bychom nedokázali existovat. A stejně tak je to v duchovním životě. Člověk musí být v kontaktu s Bohem. Ježíš nebo Bůh, to je jedno, jak to řekneme, vymyslel způsob, jak být s každým člověkem osobně, a je to vlastně tak, že člověk nemusí nikam chodit v tom vnějším slova smyslu. Nemusíme jít někde do Říma, Jeruzaléma nebo kde Ježíš byl, ale On přichází k nám. O to větší důraz je kladen na to, co by se dalo označit jako cesta vnitřní.

Víte, ten dnešní svátek byl slaven dřív s takovou velikou „nádherou“, důrazem na to vnější, aby bylo vidět, že jsme věřící, že jsme katolíci, a trošku se zapomnělo, někdy i hodně se zapomnělo, že ten svátek má důležitý vnitřní rozměr, je to cesta vnitřní.

Slyšeli jsme o tom, jak Mojžíš v prvním čtení jim vlastně říká, že Bůh s nimi šel celou tu cestu, a to je to, co si máme o dnešním svátku znovu uvědomit, že Bůh s námi jde naši životní cestu. Ať prožíváme vzestup nebo pád, ať prožíváme radost nebo bolest, On jde s námi.

Ti Izraelité odešli z Egypta, dostali svobodu, ale pak chodili čtyřicet let po poušti a na té poušti se vlastně formoval jejich vztah k Bohu. Eucharistie je to, co má formovat a formuje náš vztah k Bohu.

Je tady jedno nebezpečí, nahlas ho vyslovil asi poprvé svatý Augustin a prosil v jedné modlitbě: „Nedej mi zevšednět, Bože,“ nebezpečí toho, že si řeknu: „Vždyť je to pořád stejné, vždyť je to pokaždé, vždyť je to každou neděli nebo i ve všední den“, a člověk to začne brát samozřejmě. Ten jediný recept a jediný lék na to je právě uvědomovat si, že eucharistie mě pobízí k tomu, abych i já se vydal na cestu, na cestu k Bohu a na cestu k člověku. Ti Izraelité se učili čtyřicet let získávat vztah k Bohu a vztah jeden k druhému. Z nich se tam postupně během těch čtyřiceti let stal vyvolený národ. Takhle, když se to řekne, tak to zní trošku mlhavě, nic nám to neříká a každý si pod tím může představit co chce, ale jak říkám, byli tam ty hlavní dva vztahy – k Bohu a člověka k člověku. Měli si uvědomit, že potřebují Boha, měli za to být vděčni, ale měli si taky uvědomit, že toho Boha mají nést jeden k druhému. Dnešní svátek nám má připomenout to, že každý z nás má být takovým svatostánkem, každý z nás má toho Boha nést k druhým lidem. To všechno naznačují, připomínají ty průvody, adorace a všechno to, co se dělá, a jenom z tohohle pohledu to má význam a smysl, uvědomit si, že Ježíš je živý a Ježíš říká: „Já za tebou přicházím, aby ses necítil sám a abys to taky řekl těm druhým, že nejsou sami, že já jsem s vámi. Nezapomeň na to, ty mě často přijímej a nezapomeň mě zvěstovat dál.“ Takže kéž tenhle smysl svátku Těla a krve Páně dneska taky naplníme.