Rubrika Homilie

Nevážně vážně

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.12.2004 - pátek , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek sv. Rodiny
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 3,3-7.14-17a; ž. Žl 128; 2. čt. Kol 3,12-21; evang. Mt 2,13-15.19-23;

	Nevážně vážně	10:50
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.29 MB]

Bratři a sestry, začnu úplně stejně jak loni. Vlastně celý rok si tady vyprávíme o vážných věcech a ne jinak tomu bude i dneska, ale věřím, že to bude způsobem trošku veselejším. Budu zase jako loni vyprávět anekdoty, něco jsou i skutečné příběhy, které se staly, a je to pro zasmání, takže nebojte se zasmát. Smích, humor jsme dostali od Pána Boha a smích ani humor není vyloučen z církve nebo z domu Božího, ale nezapomeňme při tom všem, že v každém tom příběhu, v každé anekdotě, je jádro. To jádro je vždycky pravdivé, velmi, velmi pravdivé, a někdy se nás třeba i dotkne způsobem, který se nám nelíbí a někdy si řekneme, že ono je to jako o mně. Není to o nikom a zároveň je to o nás o všech.

Ty první, co jsem si tady našel, tak to jsou příběhy, které se staly v Českobratrské církvi evangelické, takže není to z prostředí přímo katolického, ale je to z prostředí křesťanského. A hnedka ten první kratičký příběh, ten je opravdu silný.

Rutinovaný kazatel byl mimořádně povolán k bohoslužbě ve věznici a jak byl už zaběhlý a měl svůj způsob, tak shromážděné vězně uvítal svým obvyklým způsobem: „Bratři a sestry, jsem rád, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu.“

U snídaně se modlí malý synáček: „Pane Bože, děkuji Ti za tento čaj, i když já bych si raději dal kakajíčko. Mamince to přišlo sice trochu k smíchu, ale zároveň ji to dojalo a pohotově mu tedy kakao nalila. Klučina opět sepjal ruce a pokračoval: „Tak Pane Bože, už nemusíš, maminka už mi ho uvařila.“

Malá holčička jde z mikulášské besídky a tatínek se jí ptá: „Tak co, byla jsi na besídce hodná?“ Dostalo se mu sebejisté odpovědi: „Byla.“ „No a co ti říkala tetička?“ „Pořád dokola to samé – buď ticho.“

A teď je tady jedna vzpomínka na doby minulé. V dobách komunismu někteří učitelé tělocviku lpěli na zvučném přednesu hlášení při nástupu žáků. Při pondělní hodině tělesné výchovy jeden hoch, který pravidelně každou neděli navštěvoval sbor, tak hlásí: „Soudruhu učiteli, žáci jsou nastoupeni v počtu dvanácti, chybí Růžička. Amen.“

Teď přejdeme už do té knížky, z které jsem vám četl loni. Je to knížka, který vznikla v bývalém východním Německu, takže zase je tam takový pohled katolíci – evangelíci a hned na té první anekdotě je to poznat.

Před pekařstvím stojí kluk, vydloubává rozinky z vánočky a strká si je do pusy. „Můj milý chlapče,“ řekne kolemjdoucí pan farář, „nesmíš mlsat.“ „Zaprvé, nejsem žádný váš milý chlapec,“ odsekne kluk. „Zadruhé mi maminka řekla, abych přinesl obyčejnou máslovou vánočku, tak dávám pryč rozinky, a zatřetí se vás to vůbec netýká, já jsem evangelík.“

Řemeslník zemře na prahu své tvůrčí síly. Přijde k svatému Petrovi k nebeské bráně a stěžuje si, podle jeho mínění, na předčasný odchod ze světa. Petr otevře velkou knihu života a zeptá se ho s údivem: „Co? Ty myslíš, že jsi starý čtyřicet čtyři let?“ Podle pracovních hodin, které sis nechal zaplatit od svých zákazníků, je ti nejméně devadesát dva, tak si nestěžuj.“

Muž přijde z nedělní mše domů a sedne si s novinami ke kuchyňskému stolu. Žena byla s dítětem doma a tak se vyptává: „Kdopak měl mši?“ „Pan farář.“ „A jestlipak taky kázal?“ „Hmm.“ „A kázal dobře.“ „No jo.“ „A o čem kázal?“ „O hříchu.“ „A co o tom povídal?“ „Byl proti.“

K svému dvacátému pátému kněžskému výročí pozval pan farář také svou starou tetu Martu. Večer otevře láhev whisky a přes všechna zdráhání musí i stará teta ochutnat. Poprvé v životě ochutnává zlatožlutý nápoj. „To je zvláštní,“ povídá a znovu usrkne za sklenky. „Skutečně zvláštní. Ono to chutná úplně tak, jako ta medicína, kterou můj Franc musel každý den užívat.“

Žena klečí ve zpovědnici. Se svým vyznáním hříchu je rychle hotova. Potom ovšem doširoka začne vyprávět, co všechno má na svědomí její muž. Zpovědník ji trpělivě poslouchá a nakonec jí uloží toto pokání: „Pomodlíte se za vaše vlastní hříchy jeden otčenáš a za hříchy svého manžela tři růžence.“

Prvorozený syn pana Nováka má být pokřtěn. Při slavnosti se farář ptá rodičů: „Jaké jméno dáte vašemu dítěti?“ „Má se jmenovat Pavel František Alan Josef Marian,“ hrdě odpoví otec. Farář se zhluboka nadechne, obrátí se k ministrantovi a povídá: „Přines víc vody.“

Vyučování náboženství v deváté třídě – u patnáctiletých. „Kterápak je první svátost“, ptá se pan farář. „Manželství“, odpoví Milada. „Ale ne“, říká pan farář, „první svátost je přece křest.“ „Pane faráři, v naší rodině ne“, hájí se Milada, „my jsme slušní lidé a víme, co se patří. Napřed musí být svatba.“

Mladý manželský pár čeká marně na dítě. Hledají radu a nakonec se obrátí na místního kaplana. Ten jim doporučí, aby vykonali pouť k Matce Boží do Rosenthalu a zapálili tam svíčku. Brzy nato je kaplan přeložen. Když jej po letech vede cesta městem do jeho prvního působení, vzpomene si na manžele a chce vědět, jak s nimi všechno dopadlo. Po několikerém zvonění mu otevře větší chlapec a za ním stojí zástup zvědavých sourozenců. „Jsou rodiče doma?“, ptá se návštěvník. „Ne, jeli do Rosenthalu zhasnout svíčku.“

Pan farář z chudé farnosti se vzbudí uprostřed noci podezřelým šramotem. Když se posadí na posteli, uslyší v temnotě hlas: „Ani hnout, jinak střelím.“ Farář se odevzdaně zeptá: „Copak hledáš, synu?“ „Peníze“, zazní výhružně zpátky. „Tady u mne? Tak v tom případě mi dovol, abych vstal, rozsvítil a pomohl ti hledat.

Paní Rettigová přijímá na byt a stravu dceru příbuzných z venkova a hned ji informuje. „Abyste předem věděla, co jsme zač. My jsme přísní vegetariáni a doufám, že i vás časem získáme pro toto přesvědčení.“ „Kdepak“, odpoví dívka, „já jsem a zůstanu katoličkou.“

Tak a teď jsem si tady nechal na konec jeden, ten je obzvlášť milý. Malý Jeníček má donést na faru panu faráři k svátku koláč. „A ať taky pěkně pozdravíš“, nařizuje mu matka. „Když pan farář otevře dveře, řekneš ‚Pochválen buď‘, rozumíš?“ Později se maminka vyptává, jestli všechno dopadlo tak, jak chlapci uložila. „A pozdravil jsi pěkně?“, zjišťuje. „To nešlo, pan farář tam nebyl.“ „No a?“ „Otevřela ta paní, co tam vaří.“ „No a?“, ptá se maminka, „co jsi řekl?“ „A já jsem řekl: „Zdrávas Maria.‘“

Bratři a sestry, mnozí lidé dneska budou slavit. Nebudou vědět vlastně ani proč a co. To, že se v kalendáři vymění číslice, není naše zásluha. My nemůžeme čas ani zabrzdit, ani posunout dopředu. Člověk by měl v dnešní den poděkovat za čas, který dostáváme, který máme, a měli bychom si položit otázku, jak dobře nebo špatně ten čas využívám, a měli bychom prosit za to, aby v tom budoucím roce se nám dařilo dobře ten čas naplnit skutečně něčím smysluplným. Tohle, co jsem tady vyprávěl, mělo být na jednu stranu trošku na odlehčení, ale jak jsem taky říkal, mělo nám to takovou nenásilnou formou připomenout vážné a důležité věci našeho života, naše poslání snažit se být blízko Bohu i lidem. Kéž se nám to tedy v příštím roce daří.