A Slovo se stalo tělem

	A Slovo se stalo tělem	8:01
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 1.65 MB]

Bratři a sestry, začátek Janova evangelia, který jsme právě teď slyšeli, vypráví také o příchodu Božího syna na svět, ale on to vysvětluje jinak, než bychom to čekali. V noci jsme to četli tak, jak to zaznamenal evangelista Lukáš a bylo nám to Lukášovo líčení takové bližší, protože se tam popisuje slovy, která známe, že někdo odněkud někam přišel – přišli andělé, Josef s Marií hledali místo v Betlémě …, všichni to známe. Jan popisuje to stejné, ale dělá to jinak. Jan chce tady tou svou oslavnou básní také říct, že Boží syn přišel mezi nás lidi. Vždycky, když začíná nějaká kniha, tak autor té knihy nám na prvních stránkách představí hlavního hrdinu a Jan to dělá také. Představuje nám, kdo je to Ježíš a bere to skutečně od samotného začátku. Říká: „Je to Bůh, je to Boží syn.“ Jan říká na tehdejší dobu, kdy on to napsal, naprosto převratnou věc, to nikoho nenapadlo. Na začátku bylo to, že „na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. A o pár řádku dál „ .. a Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Jinými slovy: Bůh, kterého všichni považují za všemocného, vševědoucího a hlavně nezranitelného, tenhle Bůh na sebe bere naši lidskou zranitelnost, stává se nám podobným. My, protože už jsme to slavili mnohokrát a mnohokrát už jsme to slyšeli, tak pro nás tato slova ztratila jakousi průbojnost, průraznost, ale to bylo něco naprosto neslýchaného, něco naprosto nového. Kdybych to měl vysvětlit nějakým příkladem z dnešní doby, tak si představte, že někdo, kdo zkonstruoval auto, nějaký konstruktér auta, kdyby to bylo možné, by se rozhodl, že se stane součástkou v tom autě. Ne řidičem, ale součástkou v tom plechovém autě. Taková je to změna, kterou podstoupil Ježíš, z toho jediného důvodu, co už jsme tady opakovali mnohokrát – člověče, mně na tobě záleží, proto já to udělám. Co jsi ochotný člověče změnit ty? Co jsi ochotný udělat ty pro mě, pro druhé lidi? Měl jsem obrovskou radost teď z toho, že před evangeliem jsme zpívali první sloku staré koledy, která se latinsky jmenuje „Adeste fideles“, a je tam vyjádřena krásná myšlenka: „Pojďte ke mně, pojďte všichni ke mně. Proč? Protože (jak už jsme si to říkali v noci) chci vám být světlem, chci vám být darem, chci vám být radostí.“ Janovo evangelium nám také připomíná to, že mimo pravého světla mohou existovat světla falešná - světýlka, záblesky, které ukazují něco, ale až člověk přijde tady k tomuto světýlku, k tomuto záblesku, tak zjistí, že šel špatnou cestou. To je další vážná myšlenka, kterou nám připomínají Vánoce – že člověk bude muset volit jestli zůstane doma nebo půjde na půlnoční, jestli ráno nevyspalý to dospí anebo se zvedne a půjde pokračovat v oslavách. Ale také to znamená úplně něco jiného.

V noci jsem vám tady vykládal několik příběhů, teď mám nachystaný jenom jeden a tím skončím. Je o jedné paní, která čekala na Boha, ale klidně by to mohl být pán. Tak tady ta paní, která čekala na Boha, se velmi mnoho modlila, každý den několik hodin. A jednou v noci měla zvláštní sen – uslyšela hlas, který říká: „Já jsem Bůh, ke kterému se modlíš a já k tobě dnešního dne přijdu.“ Paní ráno vstala, všechno uklidila, vygruntovala, umyla si hlavu, vzala si čistou zástěru, všechno to prohlédla a když to všechno bylo nachystané, tak si spokojeně sedla a řekla: „Dobře, stihla jsem to, je to bezvadné.“ Někdo zaklepal na dveře, paní celá natěšená utíká ke dveřím, rozrazí je, už chce začít vítat, a ona tam sousedka: „Prosím tě, dej mi trochu cukru. Nějak jsem se špatně podívala a zapomněla jsem ho nakoupit. Přišla mi návštěva a nemám jim co dát do kafe.“ „Víš, nezdržuj, já tady teď čekám vzácnou návštěvu.“ Honem jí teda ten cukr dala a v podstatě ji vyhodila. Podívala se, vytřela v předsíni, protože sousedka trochu našlapala, spokojeně si sedla a čekala dál Za nějakou dobu zase bouchání na dveře, ještě rychleji k těm dveřím utíkala a tam byla malá děcka: „Paní, nemáte bonbón?“ „Děcka neotravujte, čekám vzácnou návštěvu.“ Vyhodila je úplně. Zase to všechno dala do pořádku, zase si sedla a čeká. Za chvíli někdo zazvonil. Stál tam člověk a říká: „Paní, ztratil jsem práci, tak mám tady takové různé věci. Prodávám nitě, knoflíky a podobně. Nechcete něco?“ „Člověče, víte, koho já čekám? Kliďte se odsuď, ať vás nevidí v tom vašem obnošeným kabátě.“ Takže zase vytřela, zase naleštila kliku, sedla si a čekala. A už nikdo další nepřišel. Večer, když usnula, tak měla zase sen. Zase uslyšela hlas, který říkal: „Já jsem Bůh, tvůj Bůh, ke kterému ty se tolik modlíš. Já jsem ti říkal, že dneska za tebou přijdu a byl jsem u tebe třikrát a tys mě pokaždé vyhodila, nikdy jsi mě nepustila dovnitř.

Bratři a sestry, obyvatelé Betléma, pastýři, to neměli jednoduché, to nebylo jednoduché poznat v tom obyčejném dítěti, že to je zachránce. Ani my to nemáme jednoduché, jsme na tom v podstatě úplně stejně, ale co máme, je Boží blízkost a Boží pomoc. A o tuhle Boží blízkost a o tuhle Boží pomoc se máme opřít tak, abychom nepřehlédli Boha, který k nám přichází ve dnech svátečních ale hlavně ve dnech všedních.