Prosíme za věrné zemřelé

	Prosíme za věrné zemřelé	7:40
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.51 MB]

Bratři a sestry, my na naše zemřelé myslíme při každé mši svaté. Pokud trošičku budete dávat pozor, tak na konci toho, čemu se říká eucharistická modlitba, to je to, co je po proměňování, po pozdvihování, tak poslední prosby jsou za naše zemřelé. Takže na ně pamatujeme při každé mši, ale v tyto dny zvlášť. Proč? Ty důvody by se daly shrnout do dvou takových zásad.

To první – naše vděčnost jim, těm, kteří už tady nejsou. Chceme poděkovat za jejich lásku, za jejich dobrotu, za jejich námahy, za to, co oni vykonali. Chceme si připomenout, že každý z nás patří do nějaké rodiny, každý z nás má kořeny a my stavíme na tom, co vybudovaly generace těch před námi. Nikdo z nás nezačíná od začátku, nikdo z nás nezačíná od nuly, ale pokračujeme v tom, co už tady bylo vybudováno, tedy vděčnost k těm, kteří tady byli před námi.

No a ta druhá myšlenka je to, že za ně prosíme pokud jsou ještě v očistci, aby je Bůh přijal k sobě. Vlastně i my budeme jednou rádi, až budeme mrtví, když se za nás někdo pomodlí, když někdo přijde a bude za nás prosit, když si na nás vzpomene a vykoná za nás nějakou oběť.

Bratři a sestry, smrt, poslední věci člověka, to je něco, co je nesmírně vážné. Těžké je to v tom, že si to nemůžeme zkusit, že si to nemůžeme nějakým způsobem nacvičit. Každý z nás, když třeba jde poprvé k zubaři, tak se hrozně bojí a potom zjistí, že se to dá přežít a podruhé už je klidnější. Ale tohle se nedá zkusit, tohle se nedá nacvičit. Tady není žádná generálka, je to jednou a naostro. A právě proto, že tady tato skutečnost přechodu z tohoto života do života věčného je takhle nesdělitelná, proto mnoho lidí se jí bojí. Aby nám Bůh nějakým způsobem vyšel vstříc, proto Ježíš zemřel. Aby nám Bůh řekl: „Já jsem to prožil, já vím jaký to je a já budu s váma.“ Člověk, který nevěří, ten se bojí tím víc. Je známá skutečnost, že lidé, kteří nevěří v Boha, tak se velmi velmi drží tohoto pozemského života. Lidé, kteří věří v Boha, tak tento život svým způsobem nějak pouští, protože mají víru v to, že ten život nekončí, ale mění se.

V prvním čtení z knihy Makabejské jsme četli o tom, jak Juda Makabejský nechal vykonat oběť za zemřelé, oběť za hřích. Co se tam stalo? Juda Makabejský byl válečník a vedl války proti Řekům za svobodu, samostatnost Izraele. No a po jedné takové bitvě, kterou vyhráli, tak když šli pohřbít své mrtvé, tak zjistili, že všichni ti, kteří zemřeli, tak měli u sebe nějaké amulety, to znamená bůžky, pohanské modly. Jinými slovy, my bychom řekli, byli to lidé, kteří se sichrovali na obě strany. Navenek se hlásili k Hospodinu, ale v kapse nebo na krku měli nějaký takový talisman a říkali si: „Co kdyby?“ Pro ty Izraelity, pro ty, kteří to přežili tohle bylo jasným znamením toho, že Bohu se nelíbilo toto jejich ‚kulhání na obě nohy‘, že oni přišli o svůj pozemský život právě pro tohle, že nedokázali věřit.

Bratři a sestry, to nejcennější, co nám zanechali naši předkové, je víra. Po každém člověku zůstane nějaké dědictví – hmotné a nehmotné. Dost často o to hmotné dědictví se příbuzní porvou a je to dost často takové nechutné. Ale my si dnes připomínám právě to duchovní dědictví našich rodičů, prarodičů, našich přátel a příbuzných, to, na co se nedá sáhnout. To jsou jejich životní zásady, to je to, jací oni byli. Ne co měli, ale jak se chovali, jak jednali.

Každý z nás si určitě vzpomene na nějaký takový zážitek, na nějaké takové gesto, které rodiče nebo prarodiče udělali. Já si pamatuju pořád na jednu svoji babičku, jak se modlila, druhá babička mi zpívala a dědeček strašně rád četl. Ten byl velmi vyrovnaný. On byl v první válce, byl tam raněný a byl potom legionář, vykonal celou tu anabázi, objel celý svět, než se jako legionář dostal domů. A tohle pro něho byla obrovská škola a on potom byl ke stáru velmi nemocný, ale velmi vyrovnaný. A tohle by myslím mohl říct každý z nás, něco takového, na co vzpomínáme a to je to dědictví, které je nejcennější, to je to, co jsme si od nich vzali, co si neseme a co bychom třeba chtěli, aby tady po nás zůstalo. Na hřbitovech bývají na náhrobcích třeba i různé tituly, co ten člověk byl, co dělal a takhle. Ale když přijde na bohoslužbu za zemřelé, tak tam už se neříkají žádné tituly, žádná vyznamenání, tam se používá jedno slovo – služebník nebo služebnice. Například: „Bože, prosíme tě za tvého služebníka Josefa, za tvou služebnici Marii. To je totiž do důležité a to podstatné, na čem se staví před Bohem. A zkusme si z dnešní památky věrných zemřelých odnést tady toto – až i my tu nebudeme, abychom byli připočteni mezi ty věrné zemřelé, věrné služebníky a služebnice, aby ti, kteří přijdou po nás, aby řekli: „To byl dobrý člověk, to byl dobrý muž, to byla dobrý žena.“