Sobota 04.05.2024, sv. Florián, Květoslav
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Potřeba odvahy

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.06.2004 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Nejsvětější Trojice
příslušné slovo Boží: 1. čtení Př 8,22-31; 2. čtení Řím 5,1-5; evangelium Jan 16,12-15;

Potřeba odvahy11:57
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 2.26 MB]

Bratři a sestry, většina svátků, které slavíme a prožíváme v liturgickém roce, mají ve svém základu nějakou událost, nějaký konkrétní okamžik. Nemusíme chodit daleko, stačí, když se vlastně vrátíme k minulé neděli: Slavnost Seslání Ducha svatého. Připomínáme si den letnic, kdy apoštolové byli ve večeřadle, z nebe se ozval hukot, objevily se ohnivé jazyky. Všichni to známe. Ale co si připomínáme při tom dnešním svátku Nejsvětější Trojice? My si nepřipomínáme žádnou konkrétní událost nebo nepřipomínáme si jednu událost. Je to svátek, kterému se říká ideový. Idea je nějaká myšlenka, zpravidla dobrá myšlenka. Takže ten dnešní svátek, dnešní slavnost nám chce nabídnout myšlenku, která má obohatit náš život. Promluvy o tomto svátku se většinou rozdělí dvěma směry. Ten první je takový katechetický, kdy se ten kazatel snaží vysvětlit alespoň trošičku, cože to ta Nejsvětější Trojice je. A používají se různé buď více nebo méně zdařilé příměry, ale vždycky to nějak tak kulhá. Já bych snad tady chtěl říct jenom to, že když tenhle svátek vznikl, když byly, můžeme říct, nějak tak slovně formulovány do slov a vět to, čemu my říkáme dogmata, pravdy víry, tak v té době lidé v celém vzdělaném světě mluvili latinsky. A latinsky osoba se řekne persona. A oni mluvili tak, jak byli zvyklí. Nám už to dneska připadá trošku odtržené od života, ale pro ně to byla jejich, můžeme říct, hovorová řeč. A když se řeklo persona, tak oni si všichni vzpomněli na divadlo. To byla především osoba v divadle a ve starověkém divadle hráli herci v maskách a zpravidla těch herců bylo méně než těch postav. Takže si měnili ty masky a měnili hlasy a kostýmy samozřejmě. Takže takový zručný herec dokázal, když vyměnil kostým a vyměnil masku, zahrát dobře i několik postav. A z toho vzniklo to označení, které my používáme do dneška, že věříme v Boha, které je jediné bytí ve třech osobách. Takže to je jeden směr, kudy se vedou ty promluvy. A pak je tady druhý směr, který právě se snaží zdůraznit tu myšlenku, to, co nám nabízí tento dnešní svátek pro náš život. A já bych chtěl, abychom se podívali právě tímto směrem. Co nám chce říct ten dnešní svátek o tom jediném bytí ve třech osobách? Především to, že náš Bůh nežije sám, že žije ve společenství a že nám říká, že my to máme také tak dělat: žít ve společenství osob. Není správné a není dobré, když je nějaký člověk samotář. Protože pouze ve společenství osob mohou vyniknout dary, které člověk dostal od Boha. To, co jsem dostal, je k užitku někoho druhého. Když budu sám, tak to nikdo nepozná. Taky to nikdo neocení. A já budu nešťastný.

Bratři a sestry, ten dnešní svátek nám chce říct, abychom byli odvážní tak, jako je odvážný Bůh, abychom v první řadě byli odvážní přijmout život a žít život. V každé době se najdou vždycky lidé, kteří říkají: „A to nemá význam, ten život za nic nestojí. K čemu to je? Samé trápení, samé těžkosti, samý neúspěch.“ Mnoho lidí i dneska je nespokojeno se svým životním údělem. Jsou nešťastní. Ale proč jsou nešťastni? Právě proto, že si nevšimli, kolik toho dostali, kolik toho umí a jak moc by mohli být prospěšní. A tak je to vlastně taková spirála. Čím víc člověk se uzavírá do sebe, tím víc brble, tím víc se odtahuje od těch druhých, tím víc je nešťastný. A takhle to pořád jde dokolečka a je to vlastně horší a horší. Ten dnešní svátek nám říká: „Člověče, přijmi svůj život – to, kde jsi, tam, kde ses narodil. To místo, rodinu, práci. Přijmi to a buď šťastný. Děkuj za to Bohu. A uvidíš, že se věci kolem tebe začnou měnit. Ale první, co je potřeba: aby se změnil každý z nás.“

To druhé, k čemu nás tenhle svátek vybízí, je odvaha mít rád. Když má člověk rád, tak se mění. Kvůli někomu. Protože chci, aby ten nebo ta dotyčná mě viděli v tom nelepším světle. A tak začnu na sobě pracovat. Začnu se snažit. Láska. Láska je motor, který zahání rezignaci, láska je něco, co žene lidstvo pořád kupředu. Lidstvo jako celek, ale hlavně jednotlivé lidi. Žijeme v době, kdy mnoho lidí říká: „Nikdo mě nemá rád.“ V jedné dětské pohádce se říká: „Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát.“ My to neříkáme, ale často se podle toho chováme, a říkáme si: „Proč? Proč mě nemají rádi?“ Ale položili jsme si otázku: „Mám já rád ty druhé?“ Nebo si pořád jenom říkám, že jsou obtížní, že otravují, že nic neudělají pořádně, pořád něco chtějí? Tady to je. Mám rád druhé? Bratři a sestry, dnešní svátek nás vybízí k tomu, abychom uvažovali tímto směrem. Začít u sebe. Mít rád druhé a potom oni budou mít rádi mě. A tady, tady je vždycky možné jít dopředu. Můžeme říct: „Jestli mám rád druhé, tak je mohu mít ještě raději.“

A to třetí, co nám připomíná dnešní slavnost, je odvaha k tomu přijmout utrpení, různé bolesti. Bratři a sestry, tím, že Ježíš Kristus vstoupil do našich dějin, tak s námi nesl naše bolesti, naše zkoušky, naše těžkosti. A skrze toho Pána Ježíše je nesla celá Boží Trojice. Protože oni jsou spolu spojeni. A zase to je takový úžasný příklad. Když je člověk, hlavně na nějakou bolest a na nějaké utrpení, sám, tak často pod tím padá. Ale když má u sebe někoho, o koho se může opřít, tak potom vydrží. V dnešní době mnoho lidí se chce vyhnout povinnostem, mnoho lidí chce sbírat různé plusy, různé výhody, ale když se objeví nějaká povinnost, řekli bychom nějaké minus, tak to lidé od sebe odhazují a říkají: „Ne, to ne, to já nemůžu.“ Budeme také takoví? Anebo se k tomu postavíme jako Ježíš, který řekl v Getsemanské zahradě: „Je to těžké. Otče, je to hrozně těžké a nejradši bych odešel, ale vždyť kvůli tomu jsem přišel.“ Bratři a sestry, prosme o sílu vytrvat i v těch okamžicích, kdy to bude těžké a kdy to bude obtížné. Modleme se za to, abychom měli otevřené oči a abychom viděli ty kolem sebe, kteří trpí, kteří prožívají zkoušky, abychom dokázali být s nimi. A prosme za to, aby i nám byl nablízku někdo, kdo nás podrží.

Takže tolik, co nám třeba chce říct dnešní svátek. Mít odvahu, jako ji má Bůh. On ji má stále. Odvahu brát vážně druhé lidi. Vzít svůj život: „Ano Pane, chci žít. Nechci ten život nějak proklimbat, prosnít, ale chci ho prožít.“ Odvahu mít rád. Nezůstat na nějakém stupni sebelásky: „Starejte se o mě, pečujte o mě.“ ale mít rád a lásku projevit. A třetí: vytrvat i tenkrát, když to bude těžké, tak, jako vytrval Ježíš o Velikonocích. Prosme o tuto odvahu, kterou nám připomíná dnešní slavnost. Prosme o ni, abychom ji vždycky měli a abychom jí měli dostatek. Protože potom budeme ten dnešní svátek žít, potom se to z různých katechismů a z různých pouček dostane do života a lidé budou říkat: „Aha, tak to je to křesťanství, to je ten život, kterým žije Boží Trojice.“



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.