Pojď ještě blíž

	Pojď ještě blíž	9:59
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 1.94 MB]

Když se tak podívám kolem sebe, pokud mě paměť neklame, tak loni, když tady byl pan biskup, tak ten kostel byl značně plnější. Ale to nevadí, jsou tady všichni ti, kteří přijít chtěli. Tenhle kostel dneska slaví narozeniny. Když slaví narozeniny někdo nám drahý a blízký, tak my přijdeme k němu, abychom mu poblahopřáli a abychom s ním byli nějakou dobu, abychom to s ním nějakým způsobem oslavili. Ta oslava hlavně spočívá v tom, že lidé jsou spolu. Když by někdo nepřišel na ty narozeniny, ale přišel by jenom v situacích, kdy on sám by něco potřeboval, tak ten dotyčný člověk by mu určitě brzy řekl: „Hele, ty mně znáš jenom, když mě potřebuješ, když se ti to hodí, a když se ti to nehodí, tak se ke mně neznáš.“ Takto my se často chováme k Pánu Bohu. Myslíme si, že musíme ledacos stihnout, že musíme ledacos udělat, zdá se nám něco důležité, ale to nejpodstatnější a to nejdůležitější nám uniká. Ale já bych nechtěl, abyste z toho měli pocit, že vy jste přišli a já jsem vám tady ještě nadělil, jak se říká, houbovou. To ne. Naopak, co my si máme odnést? Z každého setkání s Pánem Bohem si můžeme odnést, z každé mše svaté. Především je vždycky ten poklad z Božího slova. Já, když jsem přemýšlel o tom, jaké evangelium dneska vzít, tak když jsem si přečetl ty možnosti, tak si říkám: „O Zacheovi".

Může to být trošku zvláštní, když má nějaký kostel narozeniny, že se čte o Zacheovi. Tam není ani slovo o chrámu, o Jeruzalému. Zacheus byl v Jerichu, a přesto je to vlastně text, který je velice příhodný pro tu dnešní slavnost. Proč? Protože text o Zacheovi mluví o tom, k čemu by to Bůh chtěl dopracovat. V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak to vlastně začalo. Začalo to stánkem úmluvy, stánkem schůzky. Byl to opravdu stan. Potom to pokračovalo, přestože Šalamoun postavil chrám. Ten Šalamounův chrám nebyl větší, než tenhle kostel, ale v té době to byl pro ně největší chrám v zemi. Potom jim ho asi dvakrát zbořili a nakonec postavil Herodes Veliký obrovský chrám, který byl, když to trošku přeženu, jak půl Bítýšky. Zase ne tak doslova, ale bylo to hodně veliký. To jim zničili Římané a vlastně ten chrám už znovu nepostavili. Ale už vlastně od doby Pána Ježíše je zřejmé, že všechny tyhle chrámy mají jeden cíl a jedno poslání – že člověk si tam má uvědomit, že Pánu Bohu nejde o ty stavby, o ty cihly, ale že Bohu jde o lidi a že Pán Bůh chce, zaznívá to tady různě, přebývat v člověku, být s člověkem, být nablízku lidem, každému z nás. On nám může být nablízku, když my mu to dovolíme. Zacheus byl bohatý, byl mazaný, byl to zloděj, kradl, vybíral víc, než měl. Dařilo se mu dobře, ale neměl přátele. Naopak, nikdo s ním nechtěl být v kontaktu, protože věděli, jaký je – že se honí za tím majetkem. Tady nejde jenom o ten majetek, tady jde prostě o to, že Zacheus myslel jenom na ty svoje penízky. Jsou lidé, kteří myslí jenom na jednu věc, nemusí to být peníze, ale prostě honí se za něčím a nemají přátele. A Zacheus, když se setkal s Ježíšem, tak se změnil. Dostal odvahu to, co měl, na čem mu nejvíc záleželo, opravdu hodit za hlavu, rozdat. Polovičku úplně a čtyřnásobně nahradit to, co nakradl. A všichni věděli, že nakradl a že nakradl strašně moc.

U toho Zachea, tam jde o dvě věci. Ta první věc je to, že on toužil vidět Ježíše. Hledal ho. Netroufal si za ním jít napřímo, ale říkal si: „Aspoň ho vidět.“ Fíkovník, to je takový keř. Je to něco jak naše akáty, tak všelijak se to klátí. A ten Zacheus měl takové postavení, asi jako bychom řekli, na úrovni ředitele finančního úřadu na okrese. A teď si představte, že okresní ředitel finančního úřadu leze po stromech, klátí se to pod ním, no všichni se smáli. Ale ten Zacheus na to nedbal. On chtěl vidět Ježíše a on si říkal: „To bude stačit.“ A teďka ten Ježíš odměnil daleko víc, než v co Zacheus doufal nebo co čekal, když ho oslovil a říká: „Pojď dolů.“ A toto je ten druhý krok – že Zacheus rychle slezl dolů. Bratři a sestry, spousta lidí chce toho Ježíše vidět, nějak tak z povzdálí - Vánoce, Velikonoce, přijít do toho kostela, tak se podívat, poslechnout muziku, něco pěknýho – ale konec, zůstat v povzdálí. Ježíš Zachea vyzval a říká: „Pojď ještě blíž. Nezůstávej jenom, že se budeme vidět. Nezůstaň u toho, že budeš moct svým přátelům říkat: ‚Já jsem viděl Pána Ježíše.‘“ Ale říká: „Pojď dolů, já půjdu k tobě.“ Rychle slezl a šel dolů. V tom je ta ochota, ale právě tady je ten náš problém. My si říkáme: „Ale on bude něco chtít, já budu muset něco udělat.“ A Zacheus to udělal – polovici majetku rozdal. Polovici toho, na čem si zakládal, polovici toho, co jsem celý život shromažďoval, kvůli čemu jsem se honil, kvůli čemu jsem se s mnoha lidmi pohádal. „Pane, kvůli tobě já se toho zbavím.“ A on se toho zbavuje rád, protože si uvědomil, že tady to, co hamounil, že to postavilo zeď mezi ním a ostatními lidmi. Ale my se bojíme, my se bojíme slízt a říkáme: „Ježíši, co budeš chtít? To bude nepříjemný a mě se nebude chtít se toho vzdát. Mě se to líbí a mě toho bude líto.“ Nechápeme, že Ježíš nás chce osvobodit. K tomu je třeba odvaha.

Bratři a sestry, když sem přicházíme do tohoto kostela, prosme za tuhle odvahu, za odvahu být křesťany naplno. Před několika týdny jsme tady četli o Pavlovi a Barnabášovi, o tom, jak byli hlasateli Pána Ježíše naplno. Dneska jsme tady slyšeli o Zacheovi, který věděl, že jeho životu něco chybí a nevěděl, kde to najít. Ale, když mu to Ježíš ukázal, tak on šel za Ježíšem a všeho toho přebytečného, všech těch překážek, se dokázal zbavit. Měl odvahu, měl upřímnost. Vždycky, když sem přijdeme do tohoto kostela, prosme za to. „Pane, ať mám odvahu, ať mám dobrou vůli, ať mám tuhle upřímnost, jakou měli všichni ti opravdoví.“ Potom mi v našem životě Pán Bůh bude dělat velké věci a my si v žádném případě nebudeme myslet, že nás Pán Bůh o něco obral, ale naopak uvidíme to, že nás Pán Bůh moc a moc obdaroval, že nám dal daleko něco víc, daleko něco cennějšího, něco, co nám prostě nikdo nevezme – pokoj, klid do duše, to, čemu se říká třeba čisté svědomí, to, čemu se říká, že ten člověk žije v pokoji s ostatními lidmi. To je to, co si nikde nemůžeme koupit a to, co nám může dát jenom Bůh. Takže ať přicházíme do tohoto kostela nebo do jakéhokoliv jiného kostela, o tohle prosme.