Ježíš odešel, abychom dospěli

	Ježíš odešel, abychom dospěli	7:14
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.38 MB]

Bratři a sestry, Ježíšovým nanebevstoupením končí jeho fyzická přítomnost mezi námi. Fyzická. Ne, že by Ježíš odešel tak, že už by s ním nebylo možné navázat kontakt. Není ho vidět, nevidíme ho svýma očima. Skončilo to, čemu se říká evangelium. Evangelium začalo okamžikem, kdy anděl přišel k Panně Marii a zvěstoval jí, že bude matkou Božího Syna. Ježíšovým nanebevstoupením tohle evangelium končí a začíná doba, které se říká dějiny církve. Je zde ještě jeden takový velice příznačný moment, který se týká Velikonoc. Když zalovíme v paměti a vzpomeneme si, jak jsme na Květnou neděli četli o tom, že Ježíš vjel slavně do Jeruzaléma, tak to evangelium začínalo slovy: „Když se přiblížili k Betánii a Betfage u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků.“ Dneska zase je Ježíš v blízkosti Betánie, aby se vrátil k Otci. Jinými slovy Ježíš volí i to místo schválně, aby dal apoštolům na srozuměnou: „Teď něco končí, ale zároveň taky začíná něco nového.“

Bratři a sestry, proč Ježíš odešel? Ježíš odešel, aby udělal místo. Místo Duchu svatému. Aby mohl přijít pomocník. Ale Ježíš odešel také proto, abychom my, můžeme říct, dospěli, aby se z nás stali dospělí křesťané. Proč? Je to úplně stejné, jako když někdo, komu je třeba i dvacet a více let, pořád žije se svými rodiči a oni se o něho starají a opečovávají a ten člověk v jistém slova smyslu nedospěl, nepostavil se na vlastní nohy. Člověk k tomu, aby dospěl, musí přijmout odpovědnost za svůj život, za svoje jednání. Člověk musí být připraven třeba i na to, že se zmýlí a že za to bude muset nést odpovědnost. Je to asi tak, jako když nějaká mladá dívka dospěje, vdá se a začne vařit pro svého muže a potom třeba i pro své děti. A není to ze začátku jistě všechno bez chybičky, ale je to její rodina a její starost. Ale když jí bude stát za zády maminka anebo ještě v horším případě tchyně, která bude říkat: „Tohle musíš, tohle nesmíš a tohle děláš špatně.“ tak ta mladá žena nedospěje. Protože pořád bude se cítit jako kontrolovaná, jako ta, která je sledovaná, jestli to dělá dobře. A bude si pořád připadat jako malé dítě. Ježíš nechce, abychom si připadali jako malé děti. Ježíš řekl o Duchu svatém, že Duch svatý je pomocník. Ne kontrolor, ne ten, který bude odškrtávat, jestli jsme to udělali dobře, ale jako ten, který nám bude nablízku svou radou a pomocí k tomu, abychom my se stali dospělými křesťany, abychom měli odvahu zapojit se do života církve, do života farnosti. Třeba i tím, že přečteme první čtení, i když nám bude klepat koleno o koleno, i když třeba se nám bude třást hlas a nebude to všechno perfektní. Ale bude to moje. Bude to můj příspěvek do života farnosti. Nebojte se toho, když ti ministranti vyrazí... Ještě lépe: napište se do rozpisu. Mějme odvahu.

Bratři a setry, když mluvíme o Božích vlastnostech, tak si vzpomeneme na to, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí a já nevím, ještě určitě bychom dali dohromady další jeho vlastnosti. Ale Bůh je také odvážný. V jakém smyslu? Pán Ježíš zde něco začal, něco velkého, velkolepého. A potom? Potom to předal do rukou apoštolů, do rukou lidí. S námi to bývá jinak. Když je tady nějaký člověk, který něco vybuduje, třeba nějakou firmu nebo i cokoliv jiného, tak my chceme těšit se z toho, že jsme to vybudovali. Chceme si užívat ten okamžik, kdy nás budou chválit a budou říkat: „Podívejte, on je šikovný (ona je šikovná), co tady nevybudoval?“ Ježíš tohle neudělal, nezůstal tady na tom výsluní slávy, ale předal to. Když předává se nějaký lidský podnik, tak je tady vždycky nebezpečí. Vždycky nebezpečí, že ten, kdo to bude dělat jako další, že už to nebude dělat tak dobře. A taky se to říká: „No, uvidíme. Uvidíme, jestli bude dobrej.“ Ježíš nemá tenhle problém, tuhle obavu, jestli apoštolové budou tak dobří. Jistěže nebudou tak dobří jako on, protože on byl Boží Syn. Ale Ježíš má odvahu. Odvahu předat nám to, co začal. A říká: „Lidi, já vás volám, abyste v tom pokračovali. Já sice odcházím, ale nechám vám pomocníka, toho, který vám bude nablízku, a vy, když budete potřebovat, tak ho zavolejte na pomoc. Budu s vámi, ale budu s vámi trošičku jinak, než byste čekali. Budu s vámi a budu vám nablízku, ale je na vás, abyste mě zavolali, abyste mě hledali, abyste toužili se se mnou setkat.“ Ježíš odešel a my ho nevidíme tělesnýma očima, ale je možné být stále s Ježíšem spojený: ve svátostech, ve mši svaté, v modlitbě, při četbě Písma a jakkoliv dál. My musíme hledat, jak s ním toto spojení udržovat.