Čtvrtek 02.05.2024, sv. Atanáš, Zikmund
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Bůh jde s námi do Emauz

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.11.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce

Bratři a sestry, v tyto dny víc vzpomínáme na naše drahé, rodiče, příbuzné, přátele, kteří už zemřeli, kteří už nežijí na tomto světě. A často si člověk říká: proč? Proč to tak musí být? Proč je tu smrt? Kde se tu vzala? Když Bůh stvořil na začátku svět a první lidi, tak nestvořil smrt. Smrt je následek dědičného hříchu, jak říkáme. A ta smrt, ať nám to připadá jakkoli zvláštní, to je taková pojistka. Pojistka, kterou sem Bůh musel dodat, doplnit, právě potom, co svět upadl do hříchu. Jak to pochopit? Představte si, že by nějaký člověk byl nemocný, moc nemocný, dlouhá léta nemocný, a on by nemohl umřít, on by byl nesmrtelný. To by bylo k uzoufání. Nebo si představme někoho skutečně zlého, nemusíme chodit daleko, stačí se vrátit do 20. století a vzpomenout na ty, kteří vyvolali obě dvě světové války. Co kdyby tady tito tyrané žili stále? Pořád by vraždili a vyvolávali jeden konflikt za druhým. Válka by stíhala válku. To by bylo hrozný. A proto je tady smrt jako jakási pojistka. Můžete namítnout: „Ale když je někdo dobrý, tak jak k tomu přijde, že musí zemřít?“ V tomto případě jde o to, že Bůh si toho dobrého člověka bere k sobě, aby ho odměnil, aby mu dal něco ještě lepšího. Říká se, a já tomu věřím, že člověk, který věří v Boha, umírá v okamžiku, kdy je Bohu nejblíž, kdy na své pouti tady na zemi došel do určitého bodu, kdy je Bohu nejblíž a kdy už by se víc Bohu nepřiblížil. A proto si ho Bůh bere k sobě. Proto taky umírá tolik mladých lidí. A naopak se říká, že člověk, který v Boha nevěří, umírá v okamžiku, kdy je Bohu nejdál. My někdy jsme tak nějak v pokušení myslet si, že smrt je nějaký trest a že Bůh má v tom zalíbení, když nás může nějak trestat.

Ale o Božím postoji krásně vypovídá právě dnešní evangelium. Je to o zmrtvýchvstalém Ježíši, který doprovází dva učedníky, kteří jdou do Emauz. Ale oni utíkají. Vemte si, to se stalo na Velikonoční neděli. Oni dostali strach, že jako zatkli Ježíše a popravili ho, že to bude pokračovat, že se bude zatýkat dál. A co kdyby přišla řada na ně? Honem pryč. Utíkají. Docela zbaběle utíkají. Už nechcou mít s Bohem nic společného, s tím Ježíšem. Pryč a žít si po svém. Pryč od Boha. Co dělá Bůh? V první řadě není mu to jedno. Nemávne nad tím rukou. Ale ten zmrtvýchvstalý Boží syn se k nim připojuje. A zase: není to, že by jim něco vyčítal, že by jim říkal: „Tři roky jsem byl s vámi, a tak slabou víru máte, teď utíkáte, tak se honem otočte a jdeme zpátky.“ Nevyčítá. Připojuje se a vysvětluje. A co je na tom velice krásného, Ježíš jde s nimi do těch jejich Emauz. On je doprovází na cestě nikam nebo by se dalo říct taky: na cestě do pekla. Oni uznávají, že v Jeruzalémě se dějí velké věci. Ale oni jdou pryč. Emauzy, to je taková slepá ulička. Když se podíváme na svůj život, tak každý z nás, bratři a sestry, musí s pokorou přiznat, že to zažil, nějakou slepou uličku. Že jsme někam šli a ono to nemělo smysl. Že jsme prostě někam utíkali, někam se schovávali. A Bůh jde s nimi, Bůh jde s námi i do těch našich Emauz, kde my se schováváme jeden před druhým, kdy se schováváme před Bohem. A jde trpělivě, až na konec. Až k branám pekla. Nic nevyčítá, ale jde s námi. A nakonec? Tihle dva apoštolové, nebo učedníci, kteří si to vůbec nezasloužili, kteří utíkali, s ním slavili mši svatou. A ono je to otočili. On, když zmizel, on jim neřekl: „Otočte se. Běžte zpátky.“ Ale on to nechal na nich. Když jim zmizel, tak si řekli: „Copak nám nehořelo srdce, když nám otvíral Písma?“ Otáčí se a jdou zpátky. To je to, o co tady jde. Abychom se i my otočili a z těch svých slepých uliček co nejdřív se vrátili na cestu k Bohu. Tahle slepá ulička dopadla docela dobře.

V prvním čtení jsme slyšeli takový příklad, kdy to dopadlo podstatně hůř. Abyste pochopili, o co tam šlo. Ti mrtví, za které Juda Makabejský přinesl tu oběť v chrámu, to byli vojáci. Vojáci, kteří padli v jedné bitvě, kdy Židé bojovali proti Syřanům. Židé tu bitvu vyhráli a teď když pochovávali své mrtvé, tak zjistili, že v té armádě, jejich armádě, padli lidé, kteří měli na krku nějaký amulet, jak my říkáme, něco pro štěstí. Kteří sice navenek dělali, že jsou věřící, že věří v Hospodina, ale na druhou stranu si to dělali také dobré i u těch pohanských bůžků. A když se podívali, tak zjistili, že padli právě a pouze tito, kteří měli na krku tady tyto alumety. To je taky slepá cesta.

Bratři a sestry, ten dnešní svátek nám má připomenout, čemu a jak moc věříme. Připomínáme si ty, kteří nás předešli se znamením víry. Oni nám předali víru a my ji máme dávat dál. Bůh to zařídil tak, že víru si předávají lidé, jeden druhému, že ji nedává on přímo, ale chce, abychom do toho byli zapojeni my všichni. Je to velký úkol, je nejtěžší, nejtěžší ze všech, jaké máme. Víra se totiž nepředává nějakým poučováním, napomínáním, poučkami, ale víra se předává příkladem, příkladem života. A tak prosme o to, aby v našem životě těch slepých cest bylo co nejméně. Abychom nespoléhali na nějaké bůžky, pověry a nevím co, ale na Boha, který k nám přichází a který nás doprovází. Který nás doprovází v našem životě, jako doprovázel ty, na které dnes s láskou vzpomínáme. A žijme tak, abychom se všichni u Boha jednou sešli, abychom se u něho mohli skutečně naplno těšit a radovat.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.