Pane, ať vidím

Bratři a sestry, došli jsme na konec církevního roku a poslední evangelium tohoto církevního roku nám staví před oči obraz soudu, Božího soudu. My často máme o této věci docela popletené a mylné představy. Často si myslíme, že to bude probíhat jako u soudu lidského. Člověk je tvor omylný a proto i při té nejlepší snaze se může stát, že při nějakém lidském soudu uteče nějaký zločinec, je osvobozen, protože se mu třeba nepodaří prokázat vinu. A zrovna tak i při té nejlepší snaze se může stát, že je odsouzen někdo nevinný. A my z tohoto máme strach. Můžeme být úplně klidní, Bohu se tohle nestane. Bůh je totiž úplně jiný soudce, než my bychom čekali. V každém z nás se ozývá taková mylná představa. Myslíme si, že třeba někdo bude chtít jít k Bohu a bude říkat: „Pane Bože vem mě k sobě! Vem mě do nebe, dyť já bych tam chtěl,“ a Pán Bůh bude říkat: „Ne. Já tě tam nechci. Není pro tebe místo v ráji.“ To je úplně špatně. „Bůh tak miloval svět, že poslal svého syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul.“

Bratři a sestry, ten Boží soud bude spočívat v tom, že Bůh nám dá to, co jsme si my sami už napřed vybrali. To, co jsme si vybrali už teď, na tomto světě. O naší věčnosti se rozhoduje teď. Někdy kolem roku 1968 vyšla taková pěkná knížka. Jmenuje se to: Věčnost začíná dnes. Myslím, že vy starší to budete znát. Stojí to za přečtení a moc to doporučuji. Skutečně naše věčnost začíná dnes. Každý z nás si totiž vybírá a volí cestu, kudy půjde. K Bohu, nebo od Boha. A ten Boží soud bude spočívat v tom, že Bůh to jaksi potvrdí. Bůh nám dal svobodnou vůli a on ji respektuje. Respektuje ji i tenkrát, kdy člověk jde proti Bohu. Bohu je to nesmírně líto, protože „tak miloval svět, že dal svého syna, atd.“ Je mu to líto, ale repsektuje to. A tím spíš každý, kdo Boha nějakým způsobem vzývá, volá, utíká se k němu, může počítat s tím, že Bůh ho k sobě přijme. Když jsme slyšeli v dnešním evangeliu, co máme dělat, abychom byli přijati mezi Boží spravedlivé, tak nás možná překvapilo, že tam nebylo nic z tzv. náboženské oblasti našeho života. Možná, že bychom čekali, že Ježíš tam bude říkat svým posluchačům, co mají dělat, kolikrát denně se mají modlit, kolikrát ročně mají putovat do Jeruzaléma, kolik desátku mají odvádět na chrám, jak se mají postit, a já nevím, co ještě. A ono tam o tomhle není ani slovo. Jak je to možné? Není to až tak složité. Není až tak těžké na to přijít, proč. Tam se vyjmenovávají skutky, které potom církev označila za skutky tzv. tělesného milosrdenství. A všechny tyhle věci je schopen dělat pouze člověk věřící. Proč? Protože člověk, který nevěří v nic a v nikoho, je ve velikém nebezpečí, že se stane sobcem. A takový sobec se dívá jenom a jenom na sebe, a říká: „Já, já, já. Já potřebuji, já si musím obstarat, dívejte se na mě, starejte se o mě, opečovávejte mě. Já, já, já.“ Takový člověk si vidí, jak se říká lidově, pouze na špičku vlastního nosu, a nevidí dál. Ale člověk, který věří v Boha, a ta víra může být různá... Tady bych chtěl připomenout takový pojem, který poprvé řekl nahlas teolog Karl Rahner; a říká tomu anonymní křesťan. To je člověk, který třeba o Bohu nikdy ani neslyšel, který slovo Bůh nikdy ani snad třeba neřekl nahlas, ale ten člověk se poctivě snaží žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A je jasné, že bůh takovéto lidi neodmítne, ale naopak přijme. Takže každý, kdo nějakým, aspoň malým způsobem věří v Boha, tak každý takovýto člověk se dívá na realitu kolem sebe jinýma očima než ten sobec zahleděný do sebe. Každý takovýto člověk vidí ty, kteří jsou kolem něho, vidí jejich radosti i bolesti, a říká si: „Co můžu pro ně udělat, jak jim můžu být nápomocný?“

Bratři a sestry, prosme o to, abychom viděli. Abychom viděli sebe v pravém světle, abychom viděli v pravém světle i ty druhé, a abychom dokázali dělat v uvozovkách tyto malé věci, o kterých jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Zařaďme do svých modtliteb prosbu: „Pane, ať vidím!“ Nebo to můžeme říkat ještě i jinak; svatý Tomáš Morus se modlil a říkal: „Pane Bože, dej mi poznat, co mohu změnit, a dej mi sílu to změnit. Dej mi poznat, co změnit nemohu, a dej mi sílu to přijmout. A prosím tě, dej mi milost, abych dobře poznal a rozlišil to první od toho druhého.“ Bratři a sestry, často prosme: „Pane, ať vidím!“