Nenechme se předběhnout

Bratři a sestry, schválně jsem vybral pro tuto mši svatou evangelium, které je z formuláře ‚Za svítání‘. Mše svatá ‚Za svítání‘ už nebývá a tak se toto evangelium čte velice zřídka. Ale ono přímo navazuje na to, co jsme právě četli v noci. Naši pozornost soustřeďuje na pastýře a na Pannu Marii. Jsou tam dvě takové myšlenky: je čas ke konání a je čas k naslouchání. Takovým symbolem těch, kteří konají, jednají, jsou pastýři. Tam by se to dalo stručně vyjádřit slovy: nenechat se předběhnout. To je to, o co jde. Na svět přichází Boží syn. A kdo se to dozvídá první, komu to Bůh zvěstuje jako prvnímu? Králi Herodovi? Ne. Veleradě? Ne. Velekněžím? Ne, pastýřům. Kdo jsou tito pastýři? My pod vlivem naší kulury, pod vlivem jesliček je máme za takové dobrosrdečné chlapíky, kteří přicházejí se svými dary, každý z nich něco nese, a jsou takoví hodní, neškodní. Ale ono to bylo úplně jinak. To byli lidé, kteří stáli na okraji společnosti. Na okraji společnosti občanské, ale i náboženské. Jedním slovem můžeme říct: to byli takoví drsní chlapi, takoví poloviční zbojníci. Oni skutečně celý rok byli u svých stád, oni vlastně za to stádo zodpovídali, oni přejali to stádo od vlastníka, který sjednal s nimi nějakou smlouvu, a za určitý čas oni měli to stádo přivést a pak se počítaly ty ovce, kolik jich je, eventuelně kolik která váží, a podle toho dostali výplatu. A tak, když oni chodili celý rok s těmi ovcemi někde po pastvinách, po horách, tak rozhodně nechodili každou sobotu do synagogy, nechodili třikrát za rok do jeruzalémského chrámu, jak to bylo nařízeno v Zákoně a jak to měl každý zbožný Žid udělat. A oni, jak žili v takových polopustých krajích, tak se museli postarat o sebe i o to stádo. A když na to přišlo, oni se nerozpakovali něco ukrást nebo prostě vzít si to, co potřebovali, třeba i násilím. A těmto lidem přichází anděl zvěstovat, že se narodil Boží syn. Je to pro nás těžko pochopitelné, ale je to tak. Oni byli třeba drsní, ale na nic si nehráli. Byli upřímní před lidmi i před Bohem. A touto událostí to teprve začíná. V Ježíšově životě to totiž bude pokračovat a ukáže se, že ti, kteří si mysleli, že jsou uvnitř společenství izraelského národa, uvnitř těch, kteří v Hospodina, v Boha Jahve, tak mnozí z nich byli totálně, ale totálně mimo. A naopak: ti, kteří si mysleli, že jsou vně, mimo, že nemají šanci, že se nemají jak připojit, tak jim Bůh ukázal, že i s nimi počítá.

Za pár dnů budeme slavit Slavnost Zjevení Páně, jak se lidově říká Tří králů, mudrců, kteří přišli od východu, aby se poklonili Pánu. Slyšeli jsme někdy, že by tam byli obyvatelé Betléma? Obyvatelé Jeruzaléma? Z Jeruzaléma do Betléma je to 8 kilometrů, nijak daleko. Nebyli tam. Přišli cizinci, pohané, vážili dalekou cestu. Místní zůstali doma. A tak to pokračuje. Když Ježíš začal působit, tak chválí víru římského setníka a říká: „Takovou víru jsem v Izraeli nenašel.“ To, že je Ježíš Boží syn a Vykupitel, první pozná samařská žena. Samaritáni, to nebyli Židé, to byli přistěhovalci, které tam usadili asyrští králové. A zase: v uvozovkách pravověrní Židé jimi pohrdali. A když Ježíš půjde svou křížovou cestou a apoštolové budou zavření, schovaní, rozuteklí, kdo ponese kříž? Šimon z Kyrény, o kterém jsme nikdy neslyšeli, že by byl Ježíšovým učedníkem. A kdo se první dostane do nebe? Lotr po pravici, který v tu chvíli vyzná, že Ježíš je Boží syn. A pod křížem budou stát ti, pro které přišel především, Izraelité. A ti se budou smát. Můžeme říct, je to všechno jaksi naopak, naruby. Ale ono je to pro nás štěstí, že to je naruby. Protože kdyby to bylo podle těch zaběhnutých měřítek a kdyby to bylo podle lidských představ, tak bychom si možná mysleli, že nemáme šanci. Ale protože to Ježíš takhle obrací, tak se nikdo z nás nemusí bát. Máme šanci. I kdybychom si mysleli, že jsme od Boha sebedál, ale je důležité tu šanci si nenechat vzít. Tak jako si ji nenechali vzít pastýři, šli do Betléma a viděli, přesvědčili se. Anděl jim nabídl, že budou první u jesliček. A oni tam byli. Každý z nás může být takhle první, každý z nás může být blízko Spasiteli, protože on nám to nabízí, ale je na nás, jestli to využijeme.

Bratři a sestry, v životě jsou chvíle, kdy je potřeba, jako Panna Maria, rozvažovat a naslouchat, uchovávat v srdci všechno to, co vidíme a slyšíme. A pak jsou chvíle, kdy je podle toho potřeba jednat, tak jako pastýři. Máme stejnou šanci, oni ji využili dokonale. Ani my se nenechme ničím a nikým předběhnout.