Obyčejný život

Co nám připomíná dnešní svátek? On je velice výjimečný. Zpravidla totiž, když oslavujeme nějakou událost, tak se ta událost stala během nějakého krátkého časového úseku. Narození Pána Ježíše. Během jedné noci. Nebo třeba zase Velikonoce. Tak to je od čtvrtku do neděle, čtyři dny. Ale ten dnešní svátek Svaté Rodiny nám připomíná něco, co trvalo 30 let. Ježíš skutečně žil tím skrytým životem nejméně 30 let. Dneska někteří badatelé a vykladatelé Písma svatého říkají, že to možná bylo trošku déle, říkají třeba 32 let, ale to je celkem jedno. Ježíš žil obyčejným, skrytým životem 30 let. Obyčejným životem. Víte, my někdy si právě říkáme: „Ten můj život je příliš obyčejný, ten můj život je takový všední, je to takový kolotoč. Ráno vstanu, nasnídám se, třeba se pomodlím, jdu do práce, vrátím se odpoledne z práce, děti přijdou ze školy, udělat úkoly, něco navařit, něco vyprat, už je tady večer a zase se jde spát. A tak to jde od pondělí do pátku, v sobotu, v neděli trošku změna, ale to se třeba zase pracuje na domě, uklízí se. Je to pořád, je to stereotyp, je to pořád dokolečka.“ A jsme z toho někdy docela rozmrzelí.

Bratři a sestry, ten dnešní svátek nám připomíná, že všechny tyhle věci mají před Bohem svůj význam a svoji hodnotu. Ten dnešní svátek nám připomíná hodnotu lidské práce. Připomíná nám, že hodnotu má především ta práce, která je nasměrována pro druhé, aby sloužila druhým: když pracuji proto, aby se moje děti měly dobře, abychom to měli doma pěkně zařízené, aby to u nás pěkně vypadalo, pak je všechno v pořádku. V okamžiku, kdybych se honil a štval proto, abych měl v bance na účtu pěkně kulatou sumičku nebo doma slamník pěkně vycpaný bankovkami s velkými čísly, tak to samozřejmě v pořádku nebude. Ale v okamžiku, kdy je tam prostě to, že já chci někomu být prospěšný svou prací, pro někoho něco udělat, je to v pořádku. Ten dnešní svátek nám připomíná hodnotu přípravy. Když se na něco chystáme, třeba studujeme nějakou školu nebo něco jiného, říkáme: „Mě to tak nebaví, už aby to bylo za mnou. Já už bych šel tak něco dělat, tady se učím tolik hloupostí, tolik zbytečností, které v životě nebudu potřebovat.“ Jak to víme, že to nebudeme potřebovat? Jak to víme, že se nám to někdy nebude hodit? Ježíš se 30 let připravoval na své veřejné vystoupení, to je něco krásného, to je krásný příklad. Ježíš všechno, co dělal v těch 30 letech, dělal skutečně pořádně, protože když začal působit, jak ho znali, co o něm řekli? „To je syn tesaře, to je ten tesař.“ On se zřejmě, jak bychom dnes řekli, vyučil v tomto oboru a pracoval. Byl pod tím známý. Palestina není velká země, ale i tak: víme, že když je někdo dobrý ve svém oboru, že bývá žádaným řemeslníkem, lidé ho chtějí a skutečně jaksi ta dobrá pověst se šíří i třeba hodně daleko. A takhle to bylo s Ježíšem. On dřív, než jim začal něco vykládat jako Boží Syn, než jim to zjevil, než jim to řekl, že je Boží Syn, tak oni věděli, že je dobrý člověk, že je na něho spolehnutí, že to, co dělá, dělá dobře, pořádně. Nepodceňujme tady toto, ale vezměme si z toho, bratři a sestry, příklad. Příklad, aby na naše slovo bylo spolehnutí, aby naše práce byla skutečně dobře odvedená. A nerozlišujme v životě všední věci, život všední a život nějaký vzrušující, zvláštní. Život se dělí jinak. Život buď prožijeme dobře anebo špatně. Ježíš Kristus nám dal příklad, jak dělat i ty obyčejné věci pořádně.

S následující částí má předchozí společnou jednu myšlenku, a to sice pokoru. Že Boží Syn tady 30 let žil nepoznán, že v tom je veliká pokora.

Další je takový příběh, je to vlastně bajka. Je to pro děti, ale samozřejmě poučení v tom mohou najít i dospělí. Bajka, jak vy větší víte, je příběh, kde vystupují samá zvířata, ale vlastně zastupují lidi.

A tak jedna bajka vypráví, že při narození Pána Ježíše to andělé zvěstovali nejenom lidem, ale také zvířátkům: že se v Betlémě narodil Boží Syn. A tak zvířátka si hned řekla: „Tak tam jdeme. Jdeme se tam podívat.“ A tak se tam vypravila všechna zvířátka, která to slyšela. Letěl tam orel, běžela tam žirafa, utíkal tam lev, slon se tam valil, a pak tam šla taky taková ta malá zvířátka jako myška, krtek, nějaký zajíc. Kdo tam byl první asi tak z těch, které jsem říkal? Orel, protože letěl, roztáhl křídla a letěl. No a přiletěl k tomu betlémskému domku, a jak měl roztažená ta křídla, tak „prásk!“ a nedostal se dovnitř. Drápy tam podrápal trošku ty dveře, ale skončil venku. Pak tam běžela žirafa, má dlouhé nohy, dlouhý krk, tak všechny předběhla a byla tam hned po tom orlovi. No jo, ale dlouhý krk, přečuhovala betlémský domek, dívala se jim na komín, dovnitř viděla trošku okýnkem a to nic moc. Potom tam běžel lev. Přiběhnul, otevřel tlamu, hrozně zařval, všichni se lekli, a s tou velkou tlamou se taky nedostal dovnitř. Nakonec se přivalil slon. Přivalil se slon a jak byl rozběhnutý, tak nějak nemohl zabrzdit, bouchnul do dvířek, vyrazil dvířka. A svatý Josef jenom kroutil hlavou a říkal: „Kdo to k nám dneska jde?“ A teď nakonec došli i ti malí: myška, krtek, zajíc. A teď to viděli. Slon vyrazil dvířka, orel poškrábal veřeje, žirafa, jak se natahovala, aby viděla něco uvnitř, pošramotila střechu. Říkali si: „To teda vypadá. Teď na Ježíška potáhne, bude na něj foukat vítr, dvířka jsou rozbitá. Musíme to spravit.“ A tak se ta malá zvířátka dala do práce. Krtek s myškou se rozběhli po poli a začali sbírat stébla trávy, zajíček je nosil před chaloupku, podával je žirafě, ta je dávala zpátky na střechu. Potom opravili dvířka, dali je slonovi, slon je zavěsil zpátky do pantů. A co se nestalo? Když to všechno krásně spravili, tak si sedli před tím domkem a potom vyšla Panna Maria s Ježíškem v náručí. A všichni ho viděli. Všichni ti, kteří se tam nemohli dostat, protože měli roztažená křídla, dlouhé krky nebo byli moc velcí, tak uviděli Ježíška. Stačilo pěkně si sednout a počkat venku.

Tím ta bajka končí. A jaké je to ponaučení? To už je spíš pro nás dospělé. Bratři a sestry, Vánoce, to jsou svátky pokory. Je potřeba se ztišit, zastavit a naučit se dívat. Potom, potom uvidíme. Potom uvidíme Božího Syna, potom se s ním setkáme, přes všechny svoje chyby a nedostatky.