Bůh nám dal čas

Bratři a sestry, dnešní texty nám připomínají jednu hodnotu a tou hodnotou je čas. Je to veličina, která běží nezávisle na nás. A je to naše štěstí, že ten čas běží nezávisle na nás. My někdy bychom ho chtěli přibrzdit, a to ve chvílích, kdy je nám třeba nějak dobře. Ve chvílích, kdy je nám zase zle, tak bychom ho chtěli nějak popohnat. Ale ono to nejde. S tím časem my máme udělat jednu věc, a sice: ten čas máme dobře využít. Říkáme někdy: naplnit. V tom čase jsme pány pouze přítomného okamžiku. Minulost, to, co už bylo, to nezměníme. Za minulost můžeme třeba děkovat a říkat: „Bože, děkuji Ti, žes byl se mnou, žes mě chránil, žes mi pomáhal, žes mi žehnal.“ Anebo také můžeme říct: „Bože, prosím Tě, odpusť mi. Odpusť mi, že jsem něco zkazil, že jsem něco udělal špatně. Promiň mi to.“ Ale víc s tím udělat nemůžeme, minulost je minulost, je to pryč. Budoucnost? Ta také není v našich rukou. Na budoucnost se můžeme a máme připravovat. Ne se jí obávat, ne se strachovat. Jak jsme to slyšeli v poslední větě dnešního evangelia: „Nedělejte si starosti o zítřek. Každý den má dost svého trápení.“ Na budoucnost se můžeme a máme připravovat. Ale zase: ta budoucnost není v našich rukou. To teprve přijde. V našich rukou je přítomnost, dnešní den, ten nám Bůh dal a my ho máme naplnit něčím dobrým. Daří se nám to nebo ne? Víte, dnešní noc bude oslavovat mnoho lidí, mnoho lidí bude až nepatřičně oslavovat, až je to přemůže, pak je z toho bude bolet hlava, a já nevím, co. A když byste se jich zeptali, cože to vlastně slaví, tak řeknou: „Konec roku.“ Ale, že přišel konec roku, to je nějaká naše zásluha? Víte, zpravidla, když člověk oslavuje, tak oslavuje, že se třeba něco podařilo, třeba, že dokončil školu úspěšně, že postavil dům nebo já nevím, co jiného. Ale že přišel konec roku? Ten konec roku přijde nezávisle na nás. Tady to je málo, to je potřeba k tomu ještě něco přidat, aby mělo smysl to slavit. Tam je právě potřeba přidat to: „Děkuji Ti Bože, žes mi ten rok dal prožít. Děkuji Ti, žes byl se mnou.“

Bratři a sestry, Bůh nám dal čas. Dal nám ho proto, abychom si uvědomili, že jsme tady na chvíli. Tak si třeba někdy říkáme, když propaseme nějakou příležitost: „Příště.“ A ono nemusí být žádné příště. Jestli příště bude, tak bude jenom proto, že Bůh je tak dobrý. Bůh nám dává čas, abychom si uvědomili, jak je to všechno pomíjivé, jak je to skutečně na chvíli. A pokud je něco trvalé, tak je to On. A On nás tímto zve k sobě, upozorňuje nás na ten rozdíl právě trvalého a pomíjivého, a říká: „Člověče, naplň svůj život něčím, co vydrží, něčím, na čem můžou stavět i ti, co přijdou po tobě. I když se ti třeba moc nechce, když vidíš kolem sebe ty, kteří to flákají, kteří se starají jenom a jenom o sebe. I když máš chuť rezignovat, nevzdávej to, já jsem s tebou, mně na tobě záleží. A já s tebou budu i ten další rok, já se o tebe budu starat, když budeš chtít, já tě povedu, já na tebe nezapomenu a já tě přivedu až k sobě.“ Bratři a sestry, děkujme za uplynulý rok, děkujme za minulost, a jestli tam bylo něco špatného, svěřme to Božímu milosrdenství a řekněme: „Bože, promiň.“ Ale svěřme mu také naši budoucnost, svěřme mu to, co přijde, to, co bude, a prosme ho, abychom se mu nikdy nevzdálili, ale abychom i ten další rok šli k němu, abychom dokázali zažít a prožít, jak on je dobrý, abychom dokázali zažít a prožít to, že On je náš Otec.