Spasitel přišel i pro nás

Svátek Zjevení Páně, nebo jak se lidově říká, Tří králů, před koncilem byl slaven dokonce ještě víc než samotná Slavnost Narození Páně. Ten dnešní svátek měl větší důležitost než 25. prosince. Ve východních církvích se také na Slavnost Zjevení Páně dřív křtilo. Na Západě se křtilo pouze o Velikonocích, ale na Východě 6. ledna a o Velikonocích. Proč? Proč taková sláva? Proč takový význam? Vlastně na tuto otázku nám odpovídá dnešní druhé čtení, kdy píše apoštol Pavel Efezanům: „V dřívějších dobách to tak lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno, že totiž také pohané mají stejná dědická práva.“ Skutečně, když mluví starozákonní proroci, třeba Izaiáš, o Mesiáši, tak říkají, že Mesiáš přijde pro Izrael, pro Židy, pro vyvolený národ. Nikde se tam nemluví o tom, že by Mesiáš přišel pro pohany. Také v evangeliu se vyskytuje jedna pohanská žena, Syroféničanka, tedy ze Sýrie, a ta žádá po Ježíšovi uzdravení své dcery. A Ježíš jí říká: „Já jsem přišel hledat, co zahynulo mezi dětmi izraelskými.“ A potom je tam ten rozhovor, kdy Ježíš jí dává takový příklad, „že by nebylo správné vzít chleba ze stolu dětí a dát ho psíkům,“ ale ona mu odpovídá, „že i psíci se živí tím, co spadne ze stolu jejich pánů.“ Ježíš potom vyhoví její prosbě a chválí její víru. Takže skutečně tady došlo k jakémusi posunu a až v době Nového zákona bylo zjeveno, poznáno, že Ježíš přišel i pro pohany. A my jsme křesťané z pohanů, naši předkové byli původně pohané. A proto církve původně pohanských zemí si uvědomovali, že toto je veliká slavnost, si uvědomovovali, že vlastně ta spása, to původní zaslíbení bylo rozšířeno i na ně. A my si to dnes připomínáme. Je to proto, že ti tři – tři, my nevíme, kolik jich bylo – ale ti mudrci od východu byli pohané. A tím, že Ježíš přijal jejich dary, že přijal jejich poklonu, tak tím vlastně už ukázal a naznačil, že on přišel pro všechny. Tedy i pro nás.

Bratři a sestry, zase na tomto úryvku, který jsme teď četli, je vidět taková ta tragika izraelského národa. Přicházejí lidé a ptají se, kde je ten narozený král. Oni nejen, že to nevědí, ale oni se ulekli. Oni se ulekli, co zas bude. Místo toho, aby se radovali, tak se báli. Potom to jde dál. Když se Herodes ptá, kde se má narodit Mesiáš, oni mu odpovídají, oni to vědí: „No, v Betlémě.“ A ta tragika pokračuje. Nikdo z nich tam nejde. Šli tam zase jenom tady ti cizinci. Ti, kteří šli zdaleka. Bratři a sestry, oni se vlastně nechali předběhnout. Předběhnout lidmi, kteří byli mimo to společenství Izraele, mimo vyvolený národ. Je potřeba, abychom se z těchto chyb skutečně poučili. Protože: i my bychom takhle mohli být předběhnuti těmi, kteří jsou v uvozovkách mimo. Ti, kteří přicházejí zdaleka, často s velkou námahou, hledají to, co my jsme třeba dostali jako dědictví po rodičích – víru. Ale: protože hledají poctivě, hledají upřímně, tak najdou dítě. Setkají se se Spasitelem. I pro nás je ten dnešní svátek takovou pobídkou, abychom jednak usilovali o co nejlepší znalosti v otázce náboženství, ale abychom taky usilovali o to, zavést do praxe to, co známe, to, co víme. Aby to nezůstalo jenom, že to víme. V Jeruzalémě věděli, že se Spasitel narodí v Betlémě, věděli, že to bude teď někdy. Ale nikdo tam nešel a v tom je ta tragika.

Bratři a sestry, radujme se z toho, že víme, že Spasitel přišel i pro nás, že se narodil i pro nás, že máme stejná dědická práva jako Izraelité, ale buďme si vědomi, že vždycky s právem se pojí i nějaká povinnost. A že když tedy přijímáme tato synovská práva, že s tím přijímáme i to, že se máme chovat jako synové, jako Boží děti. Kéž na to nikdy nezapomeneme a je nám to posilou pro celý nadcházející rok.