Jan křtil v Jordánu

Bratři a sestry, dnešní úryvek z Markova evangelia, to jsou vlastně čtyři verše, přesně čtyři a půl, ale pro evangelistu byly velice důležité. To byl takový rámec, do kterého on zasadil potom celé Ježíšovo působení. V podstatě ty čtyři a půl verše, to je plné různých narážek na Starý zákon. Začíná to tím, že Jan křtil v Jordánu. Když to takhle slyšíme my, pro nás je to zeměpisný údaj: v Palestině, řeka Jordán, a tím to pro nás končí. Ale pro Židy to bylo místo, kudy Izraelité přišli do svaté země. Vlastně Jozue je tam přivedl na Boží rozkaz přes řeku Jordán, která se zastavila, a oni suchou nohou přešli přes to koryto. Vlastně se tam opakoval zázrak z Egypta, z Rákosového moře. Čili Jordán, to je místo vstupu, nového začátku, nové šance, kterou má celý ten národ. A tedy, když Jan křtí v Jordánu, je to místo velice symbolické, které zase říká: „Člověče, Bůh ti dává novou šanci. Zase, znovu můžeš začít.“ Ježíš přichází z Nazareta v Galilei. V úryvku o prvních apoštolech uslyšíme, kdy Nathanael říká: „Z Nazareta? Co odsud může vzejít dobrého?“ Galiela bylo místo, kde žili v uvozovkách Židé druhé, třetí kategorie, ti pravověrní se na ně dívali svrchu. A z tohoto místa přichází Spasitel, který tam žil minimálně nějakých 25 let. Mezi těmito lidmi, v uvozovkách druhé až třetí kategorie, aby ukázal, že Bůh tyhle kategorie nemá, že Bůh se na člověka dívá úplně jinak. A teď, teď se tenhle Spasitel staví do řady. Obrazně, ale i skutečně řečeno: do fronty hříšníků, do fronty skutečně všelijakých individuí, a pokorně čeká, až na něho přijde řada. Ten, který to vůbec nepotřeboval. Ten, který by měl stát vlastně na druhé straně a mohl by to soudit. Ale on tam stojí mezi nimi. Proč? Aby ukázal, jak je s námi solidární. Aby ukázal, že Bohu nejde o to, aby nás zdrtil, rozšlapal, ale že mu jde o to, aby nás přivedl k sobě. Je to gesto stejně tak hluboké jako třeba umývání nohou apoštolům při poslední večeři. Možná ještě hlubší, protože v tom večeřadle byli apoštolové, ti nejbližší. Tady, tady bylo spoustu lidí, kteří byli tak nějak cizí. A Boží syn se pokořuje před nimi. Bratři a sestry, vzpomeňme si na to, na tuto situaci, když my sami budeme v situaci, kdy na nás bude, abychom udělali tak zvaně první krok. Když bude na nás, abychom odpustili jako první. Abychom udělali gesto dobré vůle vůči někomu, kdo je s námi v nepřátelství, kdo se nechce usmířit, kdo nechce odpustit, kdo se nechce udobřit. Vzpomeňme na Božího syna, který stojí frontu u Jordánu a stojí tam vlastně místo mě, místo každého z nás. No a potom, když ho Jan pokřtil, tak slyšíme, že se nebe rozevřelo. V řeckém originálu je slovo protrhlo. Jestli si vzpomínáte, teď o Vánocích jsme četli slova z knihy proroka Izaiáše: „Hospodine, kéž bys protrhl nebesa a sestoupil na zem.“ To je odezva na tato slova, že se to splnilo. Evangelistova radost z toho, že se naplnilo, co prorokoval prorok, že Bůh otevřel nebesa. Objevuje se slovo a ukazuje se holubice. Holubice je také prastarý obraz, je vždycky obrazem něčeho nového. Objevuje se poprvé při stvoření světa, objevuje se po potopě, kdy se holubice vznášela nad vodami a objevuje se teď. A zase symbolizuje Ducha. A je slyšet slovo. To slovo tady má velký význam, protože u každé svátosti je vždycky důležité slovo. Když zůstaneme u toho křtu, tak je tam to gesto lití vody nebo ponoření toho člověka do vody, ale je tam důležité to slovo. Říká se jméno a potom: „Já tě křtím ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ To slovo tomu totiž dává význam. A Ježíš Kristus je tímto slovem označen za Božího vyvoleného, za Spasitele.

V prvním čtení jsme slyšeli, co ten Spasitel bude dělat. Bylo to z knihy proroka Izaiáše a tomu úryvku se říká Píseň o Božím služebníkovi. Nebudu to teď znovu opakovat. Jenom dvě věci, dvě takové myšlenky. „Ten Boží služebník bude přinášet pokoj.“ Co to je pokoj? To znamená řešit svoje spory nenásilím, snažit se přinášet klid, mír, uklidňovat situaci. Bratři a sestry, kolik lidí ještě dnes si myslí, že se spory mezi lidmi vyřeší násilím: „Já mu to nařídím. Já mu ukážu. Když neposlechne, já mu to nandám.“ Děcka říkají: „Já ti namelu,“ a dospělí používají ještě tvrdší a tvrdší slova. Druhá taková myšlenka tam byla v tom: „Na jeho nauku čekají daleké kraje.“ I v dnešní době je mnoho lidí, kteří nemají jasno, kteří nevědí, kteří mají zmatek. Bratři a sestry, my všichni jsme byli pokřtěni. Slovo křest je od slova Kristus. Taky vlastně, když se říká, že nějaký národ přijal víru v Boha, v Ježíše Krista, tak se říká, že ten národ byl kristianizován. Nám už to zní trošku divně, je to takové starší vyjádření, ale je to tak. Máme se stát podobnými Kristu, tomuto Božímu služebníku. Někdy se stane, že přijde někdo nevěřící a řekne: „Ty se máš, ty věříš v Boha, ty máš víru, ty se máš o co opřít. To já to mám těžší.“ Závidí nám naši víru. Ale taky se stává, že my si někdy říkáme: „Ach jo, musím poslouchat Boha, musím poslouchat přikázání, co zas ten Pán Bůh po mně bude chtít. Ten nevěřící, ten se má, ten nemusí poslouchat nikoho.“

Bratři a sestry, pokud vezmeme svou víru vážně, pokud vezmeme vážně svůj křest, tak bude i o nás platit, že jsme byli povoláni, abychom se stali Božími služebníky. A tam byla věta: „Hle, můj služebník, kterého odporuji.“ I nás bude podporovat Bůh a bude nám pomáhat, aby naše víra nám nebyla břemenem, překážkou, ale aby nám byla posilou. Byli jsme pokřtěni, často jako malí, bez nějaké zásluhy, ale děkujme za to. Děkujme za to a uvědomme si, že v tom je naše síla, že to je dar, který jsme dostali, a z tohoto můžeme čerpat sílu pro celý svůj život, zvlášť pro ty okamžiky, které jsou těžké, pro ty okamžiky, kdy se musíme třeba nějak rozhodovat, kdy to pro nás není pohodlné. Kéž je to tedy vždycky pravda, že žijeme z daru křtu svatého, který jsme na začátku svého života dostali, a kéž i my jednou uslyšíme od Pána Boha: „Služebníku dobrý a věrný, pojď se radovat se svým pánem.“