Panna Maria doprovázela Božího Syna

Bratři a sestry, dnešní svátek Nanebevzetí Panny Marie je starobylý, ale článek víry o nanebevzetí Panny Marie není příliš starý. Vyhlásil ho papež Pius XII. v roce 1950. Panna Maria ve vyprávění evangelistů nestála často v popředí, nevystupovala v první řadě, při mnoha událostech ona třeba jenom byla. Když budeme pročítat Písmo svaté, tak zjistíme, že Panna Maria tam mnoho nemluví. Nejvíc mluví právě v okamžiku, kdy se setkává s Alžbětou a kdy chválí Boha. Ale potom, potom už tak jenom víc jedná, prostě je tam. I to je taková velice silná myšlenka pro naši dnešní dobu, kdy mnoho lidí mluví, ale nejednají. Když Panna Maria mluví, tak to taky, řekli bychom, stojí za to. Celý ten chvalozpěv Magnificat je velice bohatý na myšlenky. Ale vpodstatě jsou tam tři takové hlavní myšlenky.

To první začíná tím, že Maria chválí Boha a říká, že v něho věří, že na něho spoléhá. „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.“ Každý člověk v něco nebo v někoho věří. V co? Někdo věří ve svou chytrou hlavu, ve své šikovné ruce, někdo věří v sílu peněz, sílu moci apod. Někdo hledá různé náhražky, někdo říká, že rezignoval, ale vpodstatě každý věří v něco nebo v někoho. A otázka je: to něco nebo někdo, zaslouží si mou důvěru, mojí víru v to, že na toho člověka nebo na tu věc spolehnu? A když to budeme brát poctivě, tak dojdeme k tomu, že to jsou všechno náhražky. Skutečně ten, kdo nikdy nezklame, je Bůh, protože na jeho slovo je spolehnutí. On totiž své slovo neříká, ale Boží slovo se stává.

Druhá věc, která je obsažena v Magnificat, tak je to, že Maria, řekli bychom, také věří sobě. Ne že by byla tak pyšná, namyšlená, nafoukaná, ale ona ví, že je s ní Bůh, a proto sobě věří. „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.“ Vzpomeňme jenom na to, kolik lidí má různé, jak se dnes říká, mindráky, komplexy, kolik lidí hledá pomoc u různých léčitelů, v různých poradnách, protože si nevěří, protože nevědí, o co by opřeli svůj život, kde najít ten pevný bod, čeho se zachytit. A Maria říká: „Já to vím. Je to u Boha. A proto si mohu věřit, protože je tady Bůh, který stojí za mnou, který mě pdopírá.“

A to třetí? Třetí ta silná myšlenka je v tom, že Panna Maria má optimistický pohled do budoucnosti. „Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.“ Žijeme v době, kdy se mnoho lidí ptá: „A kam to všechno půjde? Jak to všechno skončí? Nebo jak to bude pokračovat? Skončí to katastrofou a bude tady ze světa poušť? Anebo se lidé spolu nějak domluví a bude dál lidstvo pokračovat, přijdou další generace?“ A Maria svým postojem říká: „Přijdou další generace, budou tu další lidé. Bůh vás neopustí. Ale vy nesmíte opustit Boha.“ Svět neskončí katastrofou, protože ho Bůh má ve své ruce, a on to nedopustí. Ale bylo by chyba, kdybychom si tohle řekli, a pak si říkali: „No, už nemusím nic víc dělat.“

Bratři a sestry, když budeme přemýšlet o tom, co byla taková hlavní náplň Mariina života, tak nám přijde na mysl, že ona doprovázela, doprovázela Ježíše. V Betlémě, při klanění mudrců, při útěku do Egypta, na svatbě v Káně, ale také pod křížem. A nakonec se modlila s apoštoly před sesláním Ducha svatého. Každý z nás, bratři a sestry, někoho doprovází. Rodiče doprovází své děti, starší sourozenci doprovázejí ty mladší, manželé doprovázejí jeden druhého. Přátelé mají být nablízku svým přátelům, když ti potřebují pomoc. Nežijeme izolovaně, ale patříme k sobě. K tomu, abychom mohli takhle doprovázet někoho, k tomu potřebujeme sílu. A zase: když se podíváme na Marii, tak zjistíme, že ona mohla doprovázet Božího Syna proto, že sama se nechala doprovázet Bohem. Bůh doprovázel Marii, ona mu to dovolila, a proto čerpala sílu, aby dokázala třeba stát pod křížem. Takže není to automatické, není to samozřejmé. Abychom dobře doprovázeli druhé lidi, musíme Bohu dovolit, aby on doprovázel nás. On nám to nabízí, ale nevnucuje. Je na nás, nakolik my mu řekneme: „Tak jako Maria řekla andělovi: ‚Ano, staň se,‘ ať se mi stane, co ty chceš.“

Bratři a sestry, ten svátek Nanebevzetí Panny Marie nám připomíná, že život je silnější než smrt, že dobro je silnější než zlo, připomíná nám, že každé, i to nejmenší, dobro bude odměněno, že se neztratí. Jak jsem říkal na začátku, vyhlásil jej papež Pius XII. v roce 1950. Vy starší si to pamatujete, jaká v tom roce byla situace: před pěti lety skončila druhá světová válka, ve které bylo zabito několik desítek miliónů nevinných lidí. V roce 1950 i třeba tady v naší zemi vlastně komunismus byl tak nějak na vrcholu. A vypadalo to, že bude třetí světová válka, protože stáli proti sobě Rusové a Američané. Tady v naší zemi vrcholily politické procesy, spoustu lidí bylo vyhnáno. Sedláci byli vyhnáni ze svých domovů, ze své půdy, mnoha lidem byl zabaven majetek jenom proto, že měli jiné názory. Tak nějak to všechno šlo špatně; to nebylo jenom u nás, to bylo skoro v celé Evropě. A vlastně ta Evropa si začínala zoufat a ptali se: „Jak to bude dál?“ A papež jim chtěl dát takové světlo, ukázat, jak to bude dál, že Bůh to nepustí ze své ruky, a proto vyhlásil tento článek víry. Byl to takový impuls, jak jít dál, nabídnout novou myšlenku, novou sílu. Bratři a sestry, proto to Nanebevzetí Panny Marie nemá být jenom článek víry, nemá to být něco, v co věříme, ale má to být myšlenka, která bude doprovázet i náš život. Maria doprovázela Božího Syna, a on ji proto vzal k sobě. To, co se stalo Marii, se má stát každému z nás. Po smrti, při vzkříšení na konci věků, my všichni máme se setkat u Boha. Život je silnější než smrt.

Bratři a sestry, stojíme na místě, kam skutečně přicházely generace a generace lidí. Do této kaple přichází mnoho lidí, jsou tady svatby, a oni říkají: „Tady je taková pěkná atmosféra.“ Ale vůbec si neuvědomují, proč je tady ta atmosféra. To je promodlené místo. To není jenom tou architekturou, to je tím, že sem právě přicházejí věřící, aby se tu modlili, aby tady svěřili Bohu svoje radosti i starosti. My víme, proč to tady je takové krásné nebo proč je to takové povzbuzující. Protože sem přicházely ty tisíce a tisíce lidí. Když jsme dneska tady, prosme za nás, za naši farnost, za naše rodiny, aby ta myšlenka, že život je silnější než smrt, dobro je silnější než zlo, aby tato myšlenka byla živá v našich životech, abychom podle toho dokázali jednat, abychom dokázali takhle ukazovat takové světélko i naší době, i těm lidem, kteří se ptají, co bude dál.