Opravte můj chrám

	Opravte můj chrám	12:23
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 2.34 MB]

Bratři a sestry, včera byl svátek svatého Františka z Assisi a ten František má jednu takovou velice silnou myšlenku, kdy uviděl ve zjevení Pána Ježíše a ten Ježíš mu říká: „Františku, oprav můj dům.“ A tohle bych chtěl dát jako takové, řekněme, motto nebo heslo do toho našeho snažení pro příští rok. Ale nepůjde jenom o ty stavby. Naopak, ty stavby jsou až na druhém místě. To první, co měl Pán Ježíš na mysli, když tohle řekl Františkovi, tak tím myslel živé lidi. Ale k tomu dojdeme. Začněme teď od začátku, od prvního čtení.

Proč píše prorok Ageus Izraelitům, navrátilcům do Jeruzaléma, že mají obnovit chrám? Protože už obnovili úplně všechno, ale ten chrám – nějak se jim do toho nechtělo. Abychom to dobře pochopili, tak se musíme vrátit v biblickém dějepise ještě před to, než tento první chrám byl zbořen. Jak všichni víme, Židé měli jeden jediný chrám, v Jeruzalémě, a tam chodili z celé země. Představme si, že my bychom měli jeden jediný kostel třeba v Brně, katedrálu, a tam bychom měli chodit. V dnešním počasí, jaké by to asi bylo? Samozřejmě pěšky, žádná auta nebyly. Oni teda měli povinnost chodit do toho chrámu třikrát za rok, abych to nějak nedramatizoval. Takže ne každou neděli nebo sobotu. Ale i tak by se nám asi nechtělo. A tenhle chrám pro ně byl takovým symbolem jejich říše. A oni říkali: „Jeruzalému se nemůže nic stát, protože je tam dům Hospodinův“. Ale tento Hospodin jim posílal proroky a ti říkali: „Jestli se nepolepšíte, tak Jeruzalém i ten chrám bude zničen.“ A oni říkali: „To né, to se nemůže stát, to je dům Hospodinův, to Bůh udělá nějaký zázrak.“ A proroci říkali: „Neudělá.“ A oni pořád: „Udělá.“ No a takhle to šlo dost dlouho. Nakonec přitáhl babylónský král, dvakrát obléhal Jeruzalém a při tom druhém dobývání to tam všechno shořelo, chrám byl rozbořen a všichni byli odvedeni do zajetí. Všichni, kteří něco uměli, všichni řemeslníci, všichni šikovní lidé, děti, mládež, všichni. Nechal tam jenom pár starých nemocných lidí, nemajetných. A teď zase – oni přišli do Babylónu, do místa, které jim bylo určeno, do jednoho města, a teď říkali: „To dlouho nevydrží, to se brzo vrátíme domů. Za rok, maximálně za dva, jsme zpátky.“

Vzpomeňte si na to, když tady po únoru 1948 nastoupili komunisti, mnozí říkali: „To nevydrží dlouho. Rok, dva. To hospodářsky nezvládnou, to praskne.“ Jo, prasklo to za 40 let.

A tak prorok Jeremiáš píše z Božího popudu těm, kteří jsou v Babylóně, aby počítali s tím, že to bude hodně dlouho. A trvalo to 70 let. Potom padla Babylónská říše, na její místo nastoupila říše Perská, a perští králové dovolili, aby se Izraelité vrátili zpět. A teď nastala velice zvláštní situace – jim se nechtělo. To už byla jiná generace. To nebyli ti, kteří zažili Jeruzalém. A teď oni si říkali: „Tady je nám dobře. My máme postavené domy. Proč se máme stěhovat do země, kterou jsme nikdy neviděli, kde je nějaký rozbořený město. Co tam budeme dělat?“ A tak museli Nehemjáš a Ezdráš, jeden z nich byl místodržící, jeden z nich byl velekněz, objíždět ty vyhnance a tak nějak je přemlouvat k tomu, aby se vrátili. Někteří se vrátili, ale vlastně aby je ti perští králové k tomu povzbudili, tak jim dali to, čemu by se dnes řeklo „daňové prázdniny“. Že ti, kteří se vrátí do Jeruzaléma, po určitou dobu nebudou muset platit daně. Tak se vrátili. Většina z nich se vrátila. Postavili město, postavili svoje domy, postavili hradby – s tím bylo spojeno velké nebezpečí, protože okolním městům se to nelíbilo, a tak to bylo tak, že polovina lidí stavěla a druhá polovina hlídala se zbraní v ruce, aby nebyli přepadeni. A teď zbýval obnovit chrám a nějak se jim do toho nechtělo. Vždycky našli nějaký důvod, proč ne teď. Znáte to – jednou prší, pak je zas moc teplo, teď jsou žně, pak je po žních, pak budou vánoce, pak je po vánocích. Lidové přísloví říká, že když se nechce, je to horší, jak když se nemůže. A to bylo ono. Jim se nechtělo. Jim prostě ten Bůh nějak nechyběl. Teď není vhodná doba, teď to politicky není vhodné, pak to zas nebylo vhodné hospodářsky. Zkrátka a dobře vždycky byl nějaký důvod, proč ne teď, proč to odložit. A prorok jim říká: „Ale vždyť si uvědomte, že jste se mohli vrátit a žít ve své zemi jako svobodní lidé jenom proto, že vám to dopřál Bůh.“

Bratři a sestry, my dnes chceme děkovat za úrodu z našich polí, z našich zahrad, ale uvědomme si, kolik toho dostáváme od Boha. Doba, kdy se říkalo a zpívalo „poručíme větru, dešti“, ta už je díky Bohu pryč a my víme, že neporučíme. A my víme, že když je nám zle, tak křičíme: „Bože, pomoz.“ Všichni lidé, když je jim zle, křičí: „Bože, pomoz.“ I ti nevěřící. I ti, kteří vyznávají různé ideologie. Nikdy jsem neslyšel, a potvrzují to i staří kněží, že by někdo křičel: „Lenine, pomoz.“ Všichni křičí: „Bože, pomoz.“ Ale často zapomínáme říct: „Bože, my ti děkujeme. My ti děkujeme za všechno, cos nám dal a co nám dáváš, jak se o nás staráš a jak nám pomáháš.“

Bratři a sestry, díky Bohu žijeme svobodní a můžeme svou víru vyznávat bez překážek. A teď se dostáváme k té druhé myšlence, kterou reprezentuje právě svatý František. Jemu se jednou ve snu zjevil Pán Ježíš a říká: „Františku, oprav můj dům.“ A on si myslel, že se jedná o kostel, který se jmenuje Sant Damiano a stojí kousek od Assisi. Nakoupil kamení, písek, vápno, začal míchat maltu a opravovat kostel. Sám opravoval kostel. Potom se k němu přidalo několik dalších mužů a opravili ho. Ale teprve později František poznal, že Pánu Ježíši šlo o něco jiného. Že myslel ten dům, který je postavený z lidí, z věřících, protože v té době byly pokažené vztahy. Tam byl císař a vysoká šlechta, kteří si žili pro sebe a bylo jim skutečně jedno, co dělá ten zbytek, ta velká většina tam kdesi daleko pod nimi, daleko od nich. Svatý František to změnil tím, že oni si začali říkat bratři. Začali chodit mezi lidi, mezi ty sedláky, a začali jim pomáhat na polích s tím, co bylo potřeba, a brali si od nich to, co potřebovali k životu, co jim dali. Něco k jídlu, něco na oblečení. Když dostali něco navíc, tak to rozdali. Začali ukazovat lidem spolupráci. Začali lidem ukazovat vztahy, které jsou založené na tom, že jeden druhému je pomocníkem, že jeden druhého podpoří, podrží. A to bylo v tehdejší době úplně něco jiného, ale vidíme, že tohle je potřeba v každé době, i dnes, moc a moc, podržet jeden druhého.

V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak matky přinášely Ježíšovi svoje děti a on jim žehnal. Bratři a sestry, o ty děti tady běží v první řadě. Žijeme v době, kdy nás věřících je ve společnosti menšina, menší část. Už to není tak, že by víra byla nesena společností. Už to není tak, že by společnost byla křesťanská. Ne, ta společnost je bez Boha. A ty děti se ptají – někdy nahlas a někdy potichu pro sebe: „Kdo má pravdu? Já anebo těch dalších dvacet spolužáků, kteří do kostela nechodí, kteří tomu nevěří. Proč mám já ráno vstát a jít v dešti někam, kam se mi nechce, kde tomu ani tak moc nerozumím.“

Bratři a sestry, pokud chceme, aby z těchto dětí jednou vyrostli věřící dospělí, my jim musíme dát odpověď. Nestačí říct: „Naše rodina vždycky chodila. To se patří. To se tak má.“ To je strašně málo. Totiž ty děti mají jedno takové pokušení. Oni o něm ani neví. Oni chtějí patřit k té většině. Oni chtějí splynout s tou většinou a my, pokud chceme, aby zůstali věřící, tak jim musíme nabídnout nějakou jinou partu, nějakou jinou většinu. Oni nesmí tu víru prožívat sami. Oni ji musí prožívat s někým, s dalšími dětmi. To jsme pořád u toho: „Františku, oprav můj dům.“ Tohle říká Pán Ježíš každému z nás, každé z nás: „Opravme svůj vztah k Bohu.“ Já nechci říct, že je špatný, ale určitě je na něm co vylepšit. Já nechci říct, že doteď tady bylo všechno špatně. Ne. Ale máme co spravovat. Všichni. Jestliže to bylo dobré, může to být ještě lepší. A v tom je to krásné.