Setkání s ženichem

	Setkání s ženichem	9:12
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.71 MB]

Bratři a sestry, žijeme v době, kdy se díky moderním technologiím dozvídáme velice rychle o událostech, které se staly kdekoliv na světě. V podstatě do několika minut se dozvíme o tom, že třeba někde v Asii bylo zemětřesení, v Americe zuří nějaký požár a někde jinde spadlo letadlo a přitom zahynulo tolik a tolik lidí. A když se v té zprávě objeví nějaká cifra, že třeba při tom zemětřesení zahynulo tisíc lidí, při pádu letadla se zabilo sto šedesát lidí, tak to bereme jako cifru. Je to záležitost statistiky, vlastně to nevnímáme. Vůbec si neuvědomujeme, že za každým tím číslem je lidský život, že po tom člověku zůstali nějací pozůstalí, že pro každého z těch třeba sto šedesáti někdo pláče. Začneme si to uvědomovat až v okamžiku, kdy nám zemře někdo blízký, kdy odejde někdo, koho jsme dobře znali, koho jsme vídali, s kým jsme se třeba každý den setkávali. Pak si uvědomíme, co to je smrt a začneme o tom přemýšlet. Je takovou určitou tragédií naší doby, že nevnímáme události kolem sebe, bereme to dost povrchně, a pouze jedinou věcí, kterou právě vnímáme, je smrt. V okamžiku odchodu někoho nám blízkého jsme ochotni se zastavit a začít přemýšlet. Přemýšlet o třech takových otázkách, které už si kladli staří Řekové: „Odkud jsme přišli, jaký je náš úkol na tomto světě a kam odejdeme, až opustíme tenhle svět.“

Bratři a sestry, dnešní evangelium mluví o smrti jako o setkání s ženichem. Když se svatebčané setkají s ženichem, je to něco velice radostného. Jak se my díváme na smrt? Kolem nás je hodně lidí, kteří nevěří a tito lidé se samozřejmě smrti bojí, protože pro ně je to konec. Úplný konec, úplný zánik. A pod jejich vlivem i do našich srdcí a do našich myslí se zapisuje obava, že to bude něco hrozného. Já jako kněz mám třeba úplně jiné zkušenosti. Každý člověk bojuje o svůj život a snaží se tu být co nejdéle. Je nám to vrozené a je to pochopitelné, ale již vícekrát se mi stalo to, že když jsem přišel jako kněz a s tím člověkem, třeba i umírajícím, jsem se modlil, udělil jsem mu svátost nemocných, svaté přijímání, rozhřešení a prostě udělal všechno, co šlo, že ten člověk se velice uklidnil a obrazně řečeno, že se pustil. Pustil se a přestal bojovat o svůj život a velice pokojně odešel. Proč? Protože tenhle člověk už se setkal s Ježíšem, s ženichem. Setkal se s tím, v kterého celý život věřil a doufal a byl přijat. To je něco, co my zatím objevujeme pouze svou vírou. Smrt si nelze vyzkoušet, nelze si to nacvičit a každý z nás to prožije sám. Nikdo druhému nemůže o tom předat nějaké vědomosti, nemůžeme jeden druhému poradit a proto je to tak těžké a proto se toho i bojíme. Ježíš, když mluví o smrti jako o setkání s ženichem, dělá to proto, aby tyhle naše obavy rozptýlil, aby nám dodal odvahu.

Bratři a sestry, dnes, kdy vzpomínáme na naše drahé zemřelé a chodíme na hřbitovy anebo jsme tady na mši svaté, tak si hlouběji uvědomujeme, že už není důležité čím ti lidé byli, jakého dosáhli vzdělání, jaké měli postavení ve společnosti. Že to všechno už je vedlejší. Důležité je, jací byli. Rozdělují se různá vyznamenání, různé ceny na všechno možné. Ale mezi lidmi se dává taky takové ocenění. Třeba když se malé děti ptají na svého pradědečka, kterého nikdy neviděli a říkají: „Jaký byl?“ Tak jim nevykládáme, jak vypadal, jak byl vysoký, jaké měl rysy obličeje, ale řekneme: „To byl dobrý člověk. To byl dobrý muž. To byla dobrá žena. To byla dobrá babička, dobrá maminka.“ To je to nejvyšší ocenění, jaké může kdokoliv z nás dostat. Není podstatné z hlediska věčnosti, kam jsme to dotáhli tady, čím jsme byli, ale podstatné je jací jsme byli, jací jsme. Mohlo by se totiž stát, že by tam zaznělo ještě jiné ocenění: „To byl špatný člověk.“ A tady cítíme, že je to opravdu všechno špatně a v téhle jedné větě, že to byl špatný člověk, je oznámeno, že on neměl nebo ona neměla ráda lidi a to je špatně.

Bratři a setry, Ježíš Kristus vším, co dělal, když žil mezi námi, ukazoval, jak má rád lidi. Chybující, nemocné, opuštěné, zanedbané, jak má rád tyhle často „obtížné“ lidi. Můžeme říct, že my to máme v mnohém daleko lehčí. My máme mít rádi ty, kteří jsou s námi spojeni nějakými příbuzenskými pouty. Nejvíc máme mít rádi ty, kteří jsou s námi v jedné rodině. I to bývá často těžké. Potom máme mít rádi ty, kteří jsou kolem nás na pracovišti, ty které jsme si nevybrali, kteří prostě k nám přišli.

Bratři a sestry, když se s někým loučíme v kostele, tak už se neříká jeho titul, neříká se jeho postavení, ale při těch bohoslužbách, při těch obřadech, už se říká jenom jeho křestní jméno a říká se tam třeba: „Loučíme se s tvým služebníkem Adamem, s tvou služebnicí Evou. Takhle bratři a sestry se jednou rozloučí i s námi. I my jednou takhle odpočineme od všech svých námah. Ten dnešní svátek nám chce připomenout, že i my máme být jednou označeni za služebníky Boží. I my jsme takoví kandidáti, kteří aspirují na to nejvyšší vyznamenání: to byl dobrý dědeček, to byla dobrá babička, to byl dobrý člověk. Kéž se nám s pomocí Boží podaří dosáhnout tohoto nejvyššího ocenění.