Čtvrtek 20.06.2024, sv. Silverius, Květa
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Člověk má být ochotný nasadit svoje síly naplno

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.06.2022 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Památka Neposkvrněného Srdce Panny Marie
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 61,9-11; 2. čtení 1 Sam 2,1.4-8; evangelium Lk 2,41-51;

Člověk má být ochotný nasadit svoje síly naplno16:29

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou textů, které jsme teď vyslechli, je to, že člověk má být ochotný nasadit svoje síly naplno. Když začneme od toho, co bylo v poslední větě: Žádný, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se za sebe…

Když se ten oráč totiž ohlíží za sebe, tak ta brázda bude křivá, bude kličkovat. Je potřeba, aby se díval dopředu. Je to paradoxní, když se bude dívat dopředu, tak ta brázda bude rovná a bude to v pořádku. To je tedy to plné nasazení.

Cítíme vlastně všichni a vidíme, že ti lidé, které Ježíš vyzval, aby ho následovali, tak svým způsobem hledali nějaké výmluvy. První čtení tomu odpovídá v tom smyslu, že tedy Eliáš, protože mu bylo řečeno, aby za svého nástupce vybral Elizea, syna Šabatova, tak šel a udělá to. Ale v okamžiku, kdy tedy slyší, že Elizeus říká: „Prosím, dovol mi políbit svého otce a svou matku, a pak půjdu za tebou.“ A Eliáš to bere jako výmluvu. Říká si, ten se nevrátí. A jaksi alibisticky říká, co jsem měl udělat, tak jsem ti udělal. A ty teď jednej podle svého svědomí. K překvapení Eliáše Elizeus se vrátil a slyšíme tam dokonce, že mu sloužil. Později se stal jeho nástupcem, ale začíná, jak se říká, od píky, úplně odspodu.

Toto jsou vlastně tedy myšlenky, které nám přináší texty z třinácté neděle v mezidobí. Nicméně tedy to hlavní, o čem já bych chtěl teď mluvit, je úplně něco jiného. Nebude to homilie, která by se týkala těch textů, ale bude to jakési svědectví. Bude se to týkat těch osob, které byly od začátku května ubytovány na faře v Lažánkách, Většina z nich už zase odjela. A chci se k tomu nějakým způsobem vrátit právě proto, že tedy prožíváme poslední neděli v červnu a je to asi jakýsi předěl. Jak to bude pokračovat dál, zase nevíme.

My jsme s velkým úsilím připravili tu faru v Lažánkách. Pak jsme čekali víc než tři týdny, jestli tedy nám z krajského úřadu přidělí nějaké osoby. A potom tedy začly přicházet. Napřed přišla ta jedna rodina. Je to vlastně vždycky maminka a dvě děti. A tito přišli ve středu, a potom sobotu přišly další dvě maminky, každá zase s dvěma dětmi. O tom jsem vám říkal.

No, a co já vlastně chci teď popsat je to, co se tam dělo během toho měsíce a půl. Oni na jednu stranu se tvářili velmi srdnatě. Asi bude potřeba, abych říkal jejich jména, i když jsem to úplně neměl v úmyslu. Ta první maminka se jmenuje Světlana, a ta přijela z Dnipra vlakem s těmi dětmi. Zvládla tady tu cestu. Ty druhé dvě maminky, jmenují se Táňa a Oxana, ty přijely autem. Přijelo jich šest, v Lexusu. A já jsem si říkal, jak se jich tam těch šest vešlo? S tím, že vlastně nejmenší klučina, ten Marek, tomu bylo rok. No, ta maminka ho držela na rukách, cestou tam i zpátky. Z Kyjeva až sem. Žádná sedačka, nic, protože by se tam nevešli.

Oni ze začátku byli takoví docela vystrašení, nicméně teda chtěli se hned zapojit. Všechny ty maminky si tady našly práci a nechtěly v žádném případě být jenom nějakými pasivními příjemci těch dávek. Ta Oxana a Táňa bydlí někde u Kyjeva, někde u té Buči. Protože vím, že jeli přes tu Buču a vyprávěly mi o tom, jak ty děti tedy viděly ty rozbité domy a tak, ale jak si dávaly teda velký pozor, aby neviděly ty mrtvé. Oni sem přijeli až 19. března. Takže vlastně ten první nápor zažili tam a v prvním momentě nechtěly utíkat. Nechtěly ujíždět, ale pak jejich manželé naznali, že je to nutné.

Manžel té Táni je důstojník, a ten právě je poslal pryč, a tak oni tady čekali tu dobu, kdy on teda řekl: „Dobře, vraťte se. Nebudete se vracet do žádného ráje, ale už je to relativně bezpečné.“ A postupně ony se začaly otvírat. Začaly se otvírat, protože ony mají v sobě takový ten, řekněme, mně to připomnělo vojnu. Když jsem byl na vojně, bylo to tak, že člověk si říkal: „Když toho důstojníka neuvidím, nejlépe celý den, tak jsem vyhrál. Protože nevím, co od něho můžu čekat.“ Samozřejmě jsou tady nějaká pravidla, ale ty jsou napsaná na papíře, ale skutečnost je jiná. A nevím, co mně ten důstojník nařídí a co po mě bude chtít.

A tak oni právě v sobě mají tu ostražitost a to, že tedy vlastně když není nutné se někde ukazovat, tak se neukazují.

U nás zase lidé říkají: „Oni nekomunikují.“ No, právě je tam ta ostražitost, a v tom je mezi námi velký rozdíl.

Jak říkám, postupně se začaly nějakým způsobem otevírat a začaly třeba líčit tu cestu, kdy jely, utíkaly z toho Kyjeva nebo z toho předměstí. A ta Táňa říká: „Tolik lidí a tolik aut pohromadě jsem v životě neviděla.“ A říká: „A pak se ozvalo letadlo.“

V ten moment do toho vstoupila ta Oxana a začala líčit stíhačku, ty rázové vlny, ten zvuk, jak to rachotí. A říká: „A pak jsme jely a modlily jsme se, aby to nebyla ruská stíhačka. Protože jestli to bude ruská, tak nás zabije.“ A ta Táňa dodala jenom: „Jeli jsme a modlili jsme se.“ Doteďka vlastně, říkaly, když slyší letadlo, tak propadají určité vnitřní panice.

Jak víte, první středu v měsíci je zkouška sirén v poledne. No, nebyla od března, ale v červnu už byla. Ale nikdo jim to neřek, že bude. Já jsem si to taky uvědomil, až jsem uslyšel ty sirény. A ony říkaly: „No, bály jsme se. Ale naštěstí jsme neviděly žádná letadla. Takže jsme si říkaly že to bude nějak v pořádku nebo že to nebude tak hrozné.“

Takže znovu bych se vrátil k tomu, že nechtěly být nic dlužny. Protože ta Táňa s tou Oxanou žijí v domech, tak se začaly okamžitě starat o zahradu v Lažánkách. Tam vysadily kvítka, začaly sekat trávu. Ta Táňa má dva kluky. Andrej má patnáct, Denis má sedmnáct roků. Okamžitě teda aby kluci něco dělali a takhle. Mimochodem, ten Denis začal chodit na gymnázium na Křenové v Brně a mluví o tom, že příští rok tady bude chodit do školy, že se mu tady moc líbí. No, a když přišlo na to, kde by bydlel, tak že by rád bydlel v těch Lažánkách. Ale maminka Táňa, bylo vidět, že úplně není nadšená. Kluk byl nadšený, že by byl nezávislý. Ale maminka to vnímala tak, že by té nezávislosti bylo příliš. A tak říká, no, ještě uvidíme. No, já jsem taky hodně zvědavý, jestli teda přijede, jestli se ozve a tak. Poslední zprávu, co mám, tak jsme si volali právě, že přijeli domů a že jsou v pořádku.

Zůstává tady vlastně ta Světlana s Veronikou a Kyrilem, mimochodem v pondělí bude svátek svatého Cyrila Jeruzalémského. To je jeho patron. Tady tomu Kyrilovi je šest. Teďka se řeší zápis do první třídy, protože ta Světlana říká, my tady ještě musíme zůstat. Jsou z Dnipra. Když se podíváte na zprávy v televizi, kde většinou zpravodaj Václav Černohorský stojí v Dnipru, má za sebou most, který se Rusi snaží trefit, a řeku Dněpr, tak ta Světlana říká: „Kousek od toho je vlakové nádraží a kousek od toho nádraží stojí náš dům.“ Je teda panelák, je to dvanáctipatrový panelák. A minulý týden přišla právě s tím, že Rusi trefili nějaké zásobníky ropy, které jsou o kus dál za tím městem, nicméně kolem těch zásobníků že je les a říká: „Všichni jsme se modlili, aby šel vítr na druhou stranu. Kdyby šel k těm našim domům, tak tam shořel náš dům.“

Je tady vlastně i další takový příběh, jestli jsem to pochopil správně. Tak její bratr s rodinou, s manželkou a dalšími dvěma dětmi a prarodiče zůstali tam. Říká: „Já jsem jim říkala, aby třeba přijeli, ti staří.“ Protože muži nemůžou, ti jsou vázaní tou brannou povinností. Aby přijeli ti prarodiče plus ty vnoučata. No, a že ten její bratr s tou manželkou říká: „To by nešlo. My, kdybychom se vrátili večer domů a nikdo tam nebyl, my bychom se zbláznili.“ To jsou opravdu velmi, velmi těžké a velmi složité situace.

Především ta Oxana to velmi těžko snášela a Táňa říkala: „My se musíme vrátit. Ona už to nezvládá.“ Ony se utěšují tou skutečností, jak se tady říkalo někdy v roce 48 po únoru: „Jo, dobrý, ten bolševik padne. Půl roku, třičtvrtě roku.“ Jak v Pelíškách: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva.“ To ony nezvládnou. Ony doufají a modlí se za to, aby to teda brzo skončilo. A já jim teda říkám: „No, my se za to modlíme tady.“ Ale je tady ta věc, že připustit si právě tu skutečnost, že jsem válečným uprchlíkem, válečnou uprchlicí, to není vůbec jednoduché, to není vůbec snadné.“

Když ty dvě odjížděly, tak jsem jim dal obrázek Madony z Veveří. Ten malý, protože to auto měly napakované. Potkal jsem je každou zvlášť, nebyly u sebe. A teď co myslíte, že udělaly, když jsem jim dal ten obrázek? Políbily ho. Protože ikona se líbá. A bylo vidět, že z toho mají teda obrovskou radost. A tady jsem se poučil od nich, to trošku odbočuju. Oni nám říkají, že jsme církev latinská. Ne římská, ale latinská. Na rozdíl od pravoslaví. A dozvěděl jsem se, že pravoslavná ikona, ať je na ní muž nebo žena, bude mít zakryté vlasy. Na latinské ikoně budou vidět vlasy. Ony v tom měly hned jasno, to je latinská ikona. Ale měly z toho obrovskou radost a mně to taky udělalo radost. Takže Madona z Veveří už není jenom třeba tady v Brně, v Praze, je v Římě v Nepomucenu, ale už je taky v Kyjevě.

A poslední, abych to zakončil trošku i v určité legraci, protože jsou tam vlastně i tyto momenty. Třeba jsem se jich ptal, jestli nechtějí televizi. Nechtějí. Říkají, že to je zbytečné. Oni byli informovaní poměrně velmi dobře a jsou pořád. Přes mobily a takhle. Mají ty placky s poměrně velkými obrazovkami. A ten malý Kyril se díval na nějaký film. No, a volal tatínek z Dnipra. A co udělal Kyril? No, típnul mu to. Nezvednul to. A když tatínek asi za dvě hodiny volal znovu, to už teda mobil měla manželka Světlana, tak on jí říká: „Proč jsi mi to típla?“ A ona říká: „Já nic, já ne.“ A pak zjišťovala, jak se to stalo, co bylo a zjistila, že Kirjuša to típnul. A říká: „Proč jsi to udělal?“ A on říká: „On nevolal mně, on volal tobě. To nebylo pro mě, to bylo pro tebe.“

Takže zůstává u nich určitý stres. Říkají, že se jim těžko třeba odpočívá, že myslí na ty doma. Ale perou se s tím, co můžou. Já to tady říkám vlastně ze dvou důvodů. Protože si myslím, že naše farnosti udělaly, co mohly. Že jsme udělali teda, co bylo v našich silách. Ať už pro to zvládnutí té akutní vlny, i pro tu pomoc teďka dlouhodobou. Psal jsem to dneska v mailu těm, kteří byli ochotní přispívat dlouhodobě, že jsme získali příspěvek od Jihomoravského kraje. Že tedy v tuto chvíli už to není na bedrech farnosti. A ten kraj minimálně do konce září přijal tu odpovědnost za ně, a pak se uvidí.

Ale potom mám ještě jednu takovou myšlenku, která mě vedla k tomu, abych to tady povídal. Že mám někdy pocit, že řešíme hlouposti. A oni teda musí řešit naprosto existencionální záležitosti. A toto je tedy vlastně i to poselství, které bych chtěl předat sobě i nám všem. Abychom tedy s Boží pomocí řešili opravdu jenom věci, které jsou důležité, a ty nepodstatné věci, abychom se od toho oprostili.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.