Čtvrtek 20.06.2024, sv. Silverius, Květa
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Ježíš je poutník, který se přidává k nám, slabým lidem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.04.2022 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 10,34a.37-43; 2. čtení 1 Kor 5,6b-8; evangelium Lk 24,13-35;

Ježíš je poutník, který se přidává k nám, slabým lidem9:55

Bratři a sestry, jenom svatý Lukáš zaznamenal zprávu o tom, jak Ježíš doprovází dva učedníky na cestě do Emauz. Vlastně Ježíš opět je na cestách. Snad vyjma Velkého pátku a Bílé soboty Ježíš během své pozemské existence tady mezi námi byl pořád na cestě. A tento příběh je velmi důležitý, protože vypráví o tom, jak Ježíšovi učedníci, jak první církev vstřebávala do sebe tu skutečnost, že Ježíš žije, že žije novým životem, že byl vzkříšen.

Ono to není tak samo sebou, protože třeba Lazar nebo ta dcera Jairova, ti všichni byli vráceni tady do pozemské existence, jak ji známe, a po nějaké době znovu zemřeli a už tam nebyl Pán Ježíš a odešli do života věčného. Ale Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, a jak se tam říká, žije novým životem.

Je to něco tak překvapivého, že mnozí se zdráhali tomu uvěřit a každý na to reagoval, řekli bychom, svým vlastním způsobem. Ženy, jak píše svatý Marek, se ulekly. Když se vrátily od hrobu, ulekly se a nikomu nic neřekly. Až po nějaké době začínají mluvit. Máří Magdaléna hledá Ježíše. Svatý Petr a svatý Jan utíkají k hrobu. Ostatní učedníci, jak jsme to slyšeli v noci, jak to právě zmiňoval Lukáš, nevěřili, zůstali, nepohli se z místa.

A pak jsou tady ti dva, kterým se říká Emauzští učedníci. Jeden se jmenuje Kleofáš a jméno druhého neznáme. Je tam tedy volné místo pro to, aby tam každý dosadil svoje vlastní jméno. A tito dva učedníci jdou někam pryč. My ani přesně nevíme, kam ty Emauzy zařadit. Těch možností je vícero. Nevíme prostě, kde to je. Ale dá se říci, je to nějaká vesnice, kam se dá dojít z Jeruzaléma, jeden den cesty pěšky. A je to celkem jedno, na kterou stranu šli. Faktem je, že utíkali pryč.

Oni byli skutečně uprchlíci. Ono se jim říká Emauzští učedníci, ale správně by to měli být dva učedníci, kteří prchají. Bojí se, že se bude dál zatýkat, jsou v nejistotě, a proto si říkají: „Bude dobré být dál.“

Řekli bychom, tady toto všechno je oprávněné. Ale nicméně oni už slyšeli tu zprávu od žen, že hrob je prázdný. Ani toto je nezastavilo.

My máme, řekli bychom, svoje nápady a držíme se jich poměrně úporně. A otázka je, kdo nebo co nás zastaví.

Zmrtvýchvstalý Ježíš hnedka první den po svém zmrtvýchvstání nemá nic pilnějšího na práci, než se přidat k těmto svým dvěma zmateným a ustrašeným učedníkům. Když si tam dosadíme, že na místě toho jednoho jsem já a každý z nás, tak by nás to mělo naplnit velikou radostí a velkým optimismem: „Ano, Pane, ty se mně ujímáš.“

A ne, že by s nimi šel chvilku, ale on s nimi šel minimálně půl dne a trpělivě vysvětloval. Uvědomme si, že to byla svým způsobem tragikomická situace: „Ty jsi asi jediný, kdo neví, co se v tyto dny stalo v Jeruzalémě.“ On je ten hlavní aktér, on nesl ten kříž, on na něm umřel. A oni mu řeknou: „Ty jsi asi jediný, kdo neví…“

Kdyby tam stál člověk, tak by reagoval nevím jak, ale rozhodně ne takto v klidu jako Ježíš. A co se stalo? Ježíš je nechává vypovídat. Nechává je vypovídat a oni mu zase sdělují tu zvěst. Přečtu vám to.

„Ježíš z Nazareta, prorok mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem. Naši velekněží a přední mužové ho odsoudili k smrti a ukřižovali.“ Je to zase jedna z těch vět, které se říká zvěst, kérygma řecky, a to jsou věty, které byly vlastně základem evangelií a z nich potom později vzniklo to, čemu říkáme modlitba Věřím v Boha.

Tedy oni tuto zvěst znají. Ale ještě je daleko od nich. Jako by jim cosi bránilo a Ježíše nemohli poznat. Jako by jim cosi bránilo a nebyli schopni tu zvěst přijmout. Co to je?

Je to špatná představa o Bohu. My máme někdy představu, že Bůh je nějaký hlídač nebo někdo, kdo rozdává pokuty za špatné parkování a podobně. Nebo že je soudce nebo úředník, který kontroluje, jestli máme, jak se říká, splněno, všechna razítka, jestli jsme absolvovali všechna shromáždění a všechno to, co vlastně je předepsáno. Ne. Ježíš je poutník, který se přidává k nám, slabým lidem. To je představa o Bohu. A tuto představu Ježíš naplnil naprosto stoprocentně.

Ježíš se nevnucuje, on nabízí. Došel s nimi až …, tady se neříká k cíli cesty, ale došel až tam, kam měli namířeno. Protože ty Emauzy, to nebyl cíl. To byl, my bychom řekli, klamný cíl, to byl útěk. Ale došel s nimi až tam, řekli bychom, na samotný břeh, a teď bylo potřeba se rozhodnout.

„Chtěl jít dál.“ On se nevnucuje. On je ostýchavý a čeká na pozvání člověka. Ale v okamžiku, kdy ho pozvali, kdy udělali první krok k obrátce, tak se začínají dít velké věci.

Biblisté, teologové spekulují o tom, jestli Ježíš s nimi slavil nebo neslavil Poslední večeři, ale většina se přiklání k tomu, že vlastně s nimi slavil znovu Poslední večeři nebo, my bychom dnes řekli, eucharistii. I když je to tam jenom napůl.

Ježíš pro tyto své bloudící učedníky znovu zopakuje dar Poslední večeře, dar eucharistie. Oni rozhodně nebyli vzorem, ale Ježíš ví, že potřebují posilu. Ježíš ví, že každý z nás potřebuje posilu, a proto nám dává veliké věci.

A teď spadne jakási ta šupina a oni si řeknou: „Což nám nehořelo srdce?“ Těžko se to popisuje, těžko se to vysvětluje, co se děje v tu chvíli v člověku. Tady je to popsáno ještě poměrně srozumitelně. Když se vrátíme do Ježíšova života a Ježíš je s učedníky na hoře Proměnění, na hoře Tábor, kde jim bylo taky dobře, tak Petr řekne: „Postavíme tři stany.“ A evangelista hnedka dodává: „Nevěděl, co má říct. Nevěděl, co mluví.“ Ale bylo jim tam dobře.

Bratři a sestry, Velikonoce jsou chvíle, svátky, kdy máme poděkovat Pánu za všechny ty okamžiky, kdy nám s ním bylo dobře. Máme vzpomenout na všechny tyto okamžiky, kdy nám hořelo srdce, protože on byl v naší blízkosti. Cítili jsme, že je v naší blízkosti.

Velikonoce jsou svátky, kdy v sobě máme opravit obraz o Bohu. Těch obrazů by mohlo být vícero, ale svatý Lukáš nám předkládá obraz velmi sympatický, obraz velmi krásný a obraz praktický. Na všech našich životních cestách, i na těch cestách, kdy bloudíme, kdy jdeme někam, kde to nemá moc smysl, nás Ježíš doprovází. Je ochotný nás doprovázet. Je ochotný se k nám připojit a dělá všechno pro to, abychom z té falešné cesty, která nevede k cíli, se obrátili a našli tu cestu správnou a skutečnou.

Děkujme mu tady za toto a když takhle budeme cítit, že nám je s ním dobře, nepřestávejme za to nikdy děkovat a važme si toho.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.