Rubrika
HomilieDopřát si luxus být v kontaktu s Otcem stále
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.12.2021 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek Svaté rodiny
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Sam 1,20-22.24-28; 2. čtení 1 Jan 3,1-3; evangelium Lk 2,41-52;
Bratři a sestry, včera a předevčírem jsme četli příběhy o Ježíšově narození, a dnes slyšíme o tom, jak se dvanáctiletý vydává na pouť do Jeruzaléma. Někdo by řekl: „No, je to jenom další takový hezký příběh. Dobře se to poslouchá.“ Ale to by byla škoda.
Mnoho lidí se ptá: „A jak to, že to tam má jenom svatý Lukáš, tady tyto příběhy?“ a soustředí se na tu otázku, jak to zjistil, jak se dostal tady k těmto informacím. Musíme říct, že nevíme. Rozhodně mu to nediktovala Panna Maria. Svatý Lukáš a Panna Maria se tady za svého pozemského života nesetkali.
Ale to je všechno pořád málo. Co je důležité, je říci, co nám tím evangelista Lukáš chce říci.
Odpověď je vlastně v tom úvodu nebo spíš věnování, kdy on to věnuje tomu Theofilovi, tedy člověku milujícímu Boha, a říká: „Když jsem všechno prozkoumal, rozhodl jsem se to uspořádaně vypsat.“ Tedy Lukáš má osnovu a ví přesně, co chce říct.
A tady ten příběh o tom, jak jde dvanáctiletý Ježíš do Chrámu, má v jeho díle svůj protiobraz, zrcadlo, a to je příběh o dvou učednících, kteří jdou do Emauz. Ono to spolu koresponduje. Ono se to doplňuje. Protože oba ty příběhy jsou o tom, jak někdo hledá Ježíše.
Ale když to vezmeme od začátku, co tedy vlastně Lukáš tímto příběhem chce říci. Rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Byla to povinnost. Byla to povinnost všech dospělých Izraelitů přijít třikrát za rok do Jeruzalémského chrámu – na Velikonoce, o Letnicích a o Svátcích stánků. To byly svátky, kdy si připomínali putování pouští. Tato povinnost byla stanovena hned vlastně, když přišli do Zaslíbené země, protože v té době neměli žádné modlitebny. V té době synagogy neexistovaly. A tak bylo důležité, aby se ten národ shromáždil takhle vícekrát za rok a aby si připomněli smysl své existence, aby si připomněli cíl svého života, to setkání. Aby si připomínali, že jsou lidem Smlouvy.
Později vlastně, když už byly synagogy a vlastně scházejí se každou sobotu, tak tady toto už není tak potřebné. Ale v té době, kdy to Mojžíš ustanovil a vyhlásil tyto předpisy, tak to bylo vrcholně důležité.
Co tam pro nás má obrovskou výpověď. Dospělý chlapec byl, když mu bylo třináct. Ježíš jde, když je mu dvanáct. Tedy Ježíš vlastně říká: „Mně nejde o plnění nějaké povinnosti. Já jdu, protože chci.“
Slyšíme dost často: „A je to povinné?“ Že jo, to máme v souvislosti s jinými věcmi. „A bude to povinné?“ A už se lidé bouří, čepýří a takhle. Ale Ježíš říká: „Neptej se, jestli je něco povinné, ale ptej se, jestli můžeš vykonat dobro. Jestli můžeš vykonat dobro, tak ho vykonej, a nedívej se na to, jestli je to nařízeno nebo to nařízeno není.“
Ono v okamžiku, kdy člověk koná dobro proto, že to dobro je nařízené, tak to ztrácí určitou hodnotu. Ale naopak vynikne to v okamžiku, kdy je to skutečně něco navíc a je to třeba i něco takového spontánního.
Ježíš tedy jde, protože chce. Protože chce být v domě svého Otce.
Když skončí ty obřady, tak oni odcházejí domů. Pro většinu lidí je to vlastně něco podobného jako dnes. Máme svátky, prožijeme svátky, a pak se vracíme k tomu obyčejnému životu, k tomu profánnímu, jak říkáme. A mezi tím svátečním a tím všedním bývá propast. Ale tento příběh chce říct to, že mezi námi a Bohem by neměl být kontakt jenom o svátcích, a ve všední dny prázdno. Že by tam neměla být žádná propast, žádný rozdíl. Ježíš nás vybízí, abychom si dopřáli ten luxus být v kontaktu s Otcem stále.
Ježíš zůstává. A tady se objevuje takový zajímavý moment, a sice když někdo hledá Ježíše, velmi často, dost často musí jít jiným směrem, než jdou ti ostatní. Ti ostatní jdou domů. Josef s Marií jdou úplně jiným směrem.
První a druhá kapitola Lukášova evangelia tvoří celek. My jsme teď slyšeli závěr té druhé kapitoly. A Josef a Maria jsou tam jako Ježíšovi učedníci. Především Maria je tam jako vzor věřícího učedníka. Ale vidíme, že i ta Maria hledá tu cestu k víře. Maria víru vždycky měla, ale její víra se neustále prohlubovala. Byly okamžiky, kdy Josef tu víru neměl, ale s Boží pomocí a s pomocí anděla ta jeho víra byla upevněna a obnovena.
Takže tedy tady toto vyprávění o tom, jak je potřeba hledat Ježíše i na místech, kde bychom ho nečekali. Oni ho hledali mezi příbuznými, ale on je v domě. On říká: „Musím být v tom, kde jde o věc mého Otce.“ O věc Otcovu mu jde v tom Chrámu. On je tam v kontaktu s Otcem. Ale o věc Otcovu také půjde při hlásání a o věc Otcovu půjde také potom o Velikonocích při tom utrpení.
Co je zajímavé, tak také tady máme první Ježíšova slova: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?“
V první větě, kterou Ježíš řekne v Lukášově evangeliu, mluví o svém vztahu k Otci. A také v poslední větě, kterou vlastně řekne na kříži: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ To jsou poslední Ježíšova slova. Tedy je to zarámováno tím vztahem k Otci. Od Otce jsem vyšel, k Otci se vracím. To je ten smysl. Tady mezi tím se Ježíš pohybuje.
Proč říká tady tu výčitku? Všichni cítíme a chápeme, přece mají ho rádi, mají o něho starost. Proč se na ně vlastně tak až skoro obořil? Proč jste mě hledali? Proč jste se báli?
Ježíš jim vlastně říká a trošku jim tak vyčítá: „Vy jste zapomněli na ten plán, který má Otec se mnou. Vy jste zapomněli na ten plán, kvůli kterému já tady jsem.“
Jasně, můžeme říci, bylo to dvanáct let. Když byli naposledy v Chrámu, to si budeme připomínat na Hromnice, tak Simeon říká Marii: „Ježíš je ustanoven k pádu a k povstání mnohých. A aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí, i tvou vlastní duši pronikne meč.“
Josef a Maria ten plán znají, ale zapomínají na něho, a proto tady tato slova.
Ježíš tedy vybízí i nás, abychom nezapomínali na to, že Bůh má s každým z nás plán. Abychom nezapomínali na to, že o každém z nás ví a že skrze každého z nás chce vykonat mnoho dobrého.
My si často pamatujeme křivdy, nějaké urážky a podobně. To bychom naopak měli rychle zapomenout. Ale mějme dlouhou paměť a dobrou paměť, ve které si budeme připomínat, co Bůh taky udělal pro nás. Co dobrého a krásného nám dal a jak nás obdarovává.
Právě to slovo „dar“ je totiž i na konci v té poslední větě: „Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.“
Jak je to slovo „obliba“, tak tam je v řeckém originálu slovo „charis“, což je dar. Tedy Lukáš chce říci, Ježíš, i když se neprojevoval nějakými zázraky v tom skrytém životě, ale jako člověk byl oblíbený proto, že byl milý a používal ty svoje dary k tomu, aby byl blízko nám lidem.
A tak, bratři a sestry, když to celé tak shrnu. Napodobme Ježíše v tom, že nebudeme dělat jenom to, co je povinné, to, co je nařízené, ale budeme usilovat o to, abychom vykonali všechno dobro, které vykonat můžeme. Abychom byli neustále v kontaktu s Otcem. Abychom byli tam, kde jde o věc našeho nebeského Otce. Abychom se za svoji víru nestyděli, abychom se nebáli svoji víru obhájit. Potom když si budeme připomínat ten Otcův plán, tak budeme schopni odložit všechny možné strachy.
A nakonec usilujme i my poznat svoje dary, svoje charizmata, které máme, abychom je mohli používat a abychom takhle sloužili řekněme sobě, ale i těm, kteří jsou kolem nás.