Středa 01.12.2021, sv. Edmund Kampián, Iva
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Spojením Boha a člověka vzniká něco velmi krásného

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.08.2021 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Kron 15,3-4.15-16; 16,1-2; 2. čtení 1 Kor 15,54-58; evangelium Lk 11,27-28;

Spojením Boha a člověka vzniká něco velmi krásného9:34

Bratři a sestry, slavíme mši svatou v předvečer mariánského svátku, a v evangeliu vlastně jsme slyšeli nějakou ženu, která chválí Pannu Marii. Chválí Ježíšovu matku. Možná tady tato žena, která takto zvolala v dnešním evangeliu, ani nevěděla, kdo je Ježíšovou matkou. Každopádně tato žena říká, chtěla bych být tvou matkou, nebo tvá matka musí být šťastná, že má takového syna.

A jakého má syna? Tam je důležité právě to, co se stalo předtím. Ve stejné kapitole, jsme v 11. kapitole Lukášova evangelia, Ježíš uzdravil posedlého člověka, a ten člověk nejen, že byl posedlý, ale byl také němý. A v okamžiku tedy, kdy ho Ježíš uzdravil, ten člověk začal mluvit.

Tady vlastně Ježíš znovu vyučuje příkladem. Ježíš sám o sobě říká, že je Slovo. Ježíš je Slovo poslané od Boha, aby osvobodil, umožnil mluvit, dal svobodu těm, kteří o tu svobodu přišli. Zlo vždycky bere svobodu, zlo spoutává, zlo člověku bere. A tedy Ježíš vrací řeč, tedy slovo.

A ta žena ho chválí, ale chválí vlastně tedy i jeho matku a říká, tvá matka na tebe musí být hrdá.

Ježíš využívá tady okamžiku toho, co se stalo, aby teď už v tuto chvíli učil slovem. Znovu se to vrací k tomu slovu. Tam nejde, řekli bychom, o slovní hříčku, ale to slovo je v centru toho dění. Jako Ježíšovo slovo, člověk, který je neschopen pronést slovo, a lidé, kteří slyší Ježíšovo slovo. Je to takový trojúhelník, a právě v tom trojúhelníku jsou různé vazby a toho Ježíš využívá a vyučuje.

Říká: „Spíše jsou blahoslavení, šťastní, ti, kteří slyší Boží slovo, tedy to, co já říkám.“ Tedy vlastně Ježíš upozorňuje na to a říká té ženě: „Ty by ses chtěla vrátit v čase. Ty bys chtěla být mojí matkou.“ I my se často chceme vrátit v čase a říkáme si, jaké by to bylo pěkné, kdybychom žili v době, kdy žil Pán Ježíš. Kdybychom ho viděli, slyšeli, poslechli si nějaké jeho kázání. Bylo by to pěkné, ale otázka zní, jestli bychom poznali, že je to Mesiáš.

Na druhou stranu zase byli lidé, kteří se chtěli posunout v čase dopředu. V době Starého zákona, kdy proroci oznamovali příchod Zachránce, tak byli mnozí, kteří si říkali: „Jé, chtěl bych být víc vepředu.“ My chceme být víc vzadu. A Ježíš říká: „Toto není potřeba.“ Není potřeba se posouvat v čase, ale v každé době je možné vlastně být blahoslavený, šťastný, každá ta doba je příhodná pro to, abychom získali to, co získala Panna Maria. Tedy to nanebevzetí.

Co pro to máme udělat? To je zajímavé, to řekla ta žena. To neříká Pán Ježíš, ale ta žena říká: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily.“ Ta žena vlastně opakuje nebo dává takový příklad, opakuje zkušenost, kterou má každá maminka, každý tatínek, manželé, rodiče. Spojením muže a ženy, mužského principu, ženského principu, vzniká nový život. Něco dobrého, něco krásného. Spojením Boha a člověka vzniká něco velmi krásného.

Tedy každý, kdo slyší Boží slovo, kdo je ochotný vlastně vzít vážně Ježíšovo evangelium a s tím evangeliem počítat ve svém životě, spolupracovat, to začíná. Spojením Boha a člověka začíná něco krásného. Ale jde o to, aby to nezůstalo jenom u toho začátku, ale aby to vyrostlo, aby to dospělo. To je to, když Ježíš říká: „Zachovává ho.“ A ta žena říká vlastně ten příklad toho, když se dítě narodí, aby prospívalo, aby žilo, aby se rozvíjelo, potřebuje mateřské mléko. Tedy vlastně ta žena, aniž si to uvědomuje, krásně Ježíšovi tak nahrává, a Ježíš to potom dotáhne do té, řekli bychom, duchovní roviny.

Ta žena mluví vlastně o situaci, o příkladě, řekli bychom, z každodenního života, a Ježíš to posouvá do toho života duchovního. Tedy přijmout, být ochotný přijmout Boha do svého života, spojit se s ním, ale ne jenom jednou, ale potom v tom pokračovat, aby to dorostlo, aby to dozrálo.

My si připomínáme Pannu Marii. Mluvil jsem vlastně o té chvíli, kdy stála pod křížem, kdy můžeme vzpomenout na okamžik, kdy se modlila s apoštoly ve Večeřadle před Letnicemi, a tak dál. Církev nám v předvečer toho svátku, slavnosti Nanebevzetí Panny Marie předkládá krále Davida, který velmi, řekli bychom, s takovým nadšením, nasazením organizuje převoz Boží archy z domu jednoho obyčejného člověka na místo v Jeruzalémě pro to připravené, na místo, kam vlastně se budou moci k tomu stánku chodit modlit všichni, kdo budou mít zájem.

David do toho jde s takovým velkým nadšením a nic neponechává náhodě. Je to proto, že už je to druhý pokus, kdy chtěli tu archu přenést. První pokus se nezdařil. Nezdařil se proto, že přemýšleli, jak si to ulehčit, jak s tím, jak se říká, vykývat. V prvním čtení jsme slyšeli, Bůh Mojžíšovi jednoznačně řekl, archa se bude nosit na tyčích. Budou ji nosit Levité. Při tom prvním asi je trápila lenost, protože archu naložili na vůz. Řekli si, bude to snazší. No, ale dostali se do místa, kde cesta byla nakloněná, vůz se naklonil, archa sklouzla, spadla a byli u toho i mrtví. Skončilo to fiaskem a archu nedovezli.

Při tom druhém pokusu David se rozhodl postupovat přesně podle toho, jak to stanovil Mojžíš. Postupovat tak, aby to bylo dobře. V životě se setkáváme často s tím, že záleží na detailech, záleží na drobnostech, a může se stát, že to člověk podcení, a potom to dílo, které třeba i na začátku vypadalo dobře, není dokončeno, protože něco uteklo. A David chce, aby toto dílo, které je dobré, aby také dobře dopadlo. O toto tady jde. Mít dobré úmysly, postarat se o to, aby dílo dobře proběhlo a aby byl na konci dobrý výsledek.

A můžeme říci, že toto všechno nalézáme u Matky Boží, Panny Marie. Když třeba v růženci rozjímáme jednotlivé události z jejího života a ze života Božího Syna, Ježíše Krista, tak tam vždycky vidíme právě tady to nadšení, to nasazení a vždycky je to, řekli bychom, na sto procent. Nikdy to není tak, že by Panna Maria tam byla jenom na ozdobu, jenom na okrasu. Ale je tam plně nasazena, a proto vlastně také získala jako první člověk tu odměnu, že je s tělem i duší vzata do Boží slávy a žije s Bohem v plném společenství.

Tato odměna je přichystaná a slíbená také pro každého z nás. Žijme tak, abychom ji dosáhli.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.