Středa 01.12.2021, sv. Edmund Kampián, Iva
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Duch svatý jako svorník

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.05.2021 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Seslání Ducha Svatého
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,1-11; 2. čtení 1 Kor 12,3b-7.12-13; evangelium Jan 7,37-39;

Duch svatý jako svorník9:34

Bratři a sestry, když mluví Pán Ježíš o Duchu svatém, tak o něm mluví jako o jakémsi svorníku, jako o někom, kdo to bude všechno držet pohromadě. Mohli bychom si to asi přirovnat k té skládačce puzzlů.

Představa Izraelitů, že je zde nějaký Duch Boží, postupně krystalizovala a ze začátku měli představu toho Ducha svatého spojenou s vodou, že ten Duch Boží je ve vodách. Tak o tom taky mluví žalmy. A takto o tom právě mluví taky Pán Ježíš v tom dnešním evangeliu.

To evangelium, které jsem vybral, nás zavádí do Jeruzaléma na Svátek stánků. Byly to svátky, kdy si Izraelité připomínali putování po poušti. Bylo to podobně jako Velikonoce. Všichni, kdo mohli, tak přišli do Jeruzaléma na svátky. Ovšem tentokrát si s sebou museli donést stan. Kolem Jeruzaléma postavili stany, tam vzniklo vlastně další takové paralelní město, a sedm dnů bydleli v těch stanech a připomínali si putování jejich předků po Sinajské poušti.

Každý den se samozřejmě konaly různé obřady. Hlavním obřadem bylo procesí, průvod. Ten začínal u rybníka Siloe. To známe z toho, jak Ježíš tam posílá toho slepého a říká: „Jdi, umyj se v rybníku Siloe. Budeš vidět.“

Při tady těch Svátcích stánků velekněz nabral z rybníka Siloe do poháru vodu. Pohár byl veliký, zdobený, pozlacený. A tuto vodu nesli do Jeruzalémského chrámu. Ti lidé, kteří byli kolem, tak s sebou měli svazky větviček. Byly tam větve ze čtyř stromů. Samozřejmě tam byly větve z palmy, potom tam byly větve z olivy, z myrty, a nakonec taky z citroníku. Nevím proč, ale tak to bylo. Mávali, volali a zpívali ten zpěv „S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy“. To není žalm, ale to je z proroka Izaiáše.

No, a takhle když došli do Jeruzalémského chrámu, prošli předtím celým městem, tak velekněz menší nádobou potom kropil, především zemi. Kropil třeba i lidi, ale kropil především tu půdu. Protože víme dobře, že půda, když je zalitá, má dost vláhy, tak potom je schopna vydat úrodu.

A tady toto vlastně připomínal tento obřad. Poslední den chodili a kropili i hradby Jeruzaléma. Jednak jako poděkování a připomínku toho, že za těmi hradbami jsou v bezpečí, ale také je kropili v tom smyslu, aby ta voda, to požehnání, se dostalo ven. V tom smyslu tedy, že to Boží požehnání má naplnit celou zemi nebo má se dotknout celé země.

A v tento poslední den Svátku stánků se Ježíš postavil v chrámu, Ježíš je rabi a učí. Rabín vždycky seděl, když učil. Ježíš se postaví a zakřičí. Tady Jan používá termín „hlasitě zvolal,“ ale opravdu zakřičel. Získal si tím pozornost a všichni ti, kteří tam byli kolem, zbystřili a říkali si: „Co nám tedy chce, když i ta gesta, která k tomu používá, ten postoj je jiný, než je obvyklé?“

„Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Ten, kdo ve mně věří.“ Ježíš zde vychází z přirozené potřeby člověka pít. Je to základní životní potřeba. Ale také člověk má vlastně další potřeby. A tou potřebou je třeba prožívat věci. Nejenom klouzat po povrchu, nejenom přežívat, ale prožívat. Člověk je tvor, který hledá. Člověk je hledající bytost, která touží jít do hloubky. A tady tohoto Ježíš využívá a právě říká: „Kdo žízní po tom poznání, kdo žízní po poučení, kdo touží po tom, aby šel do té hloubky, tak přijďte ke mně. Já jsem ten pramen, já jsem ta studna.“

Zde je potřeba zmínit jednu věc. Nám to celé připadá zvláštní, proč Ježíš takto mluví. Někteří židovští rabíni vytvořili takovou zvláštní konstrukci. A sice oni říkali, že ta skála, ze které Mojžíš na poušti vyvedl vodu, udeřil do ní na rozkaz Boží a z té skály začla prýštit voda, že tedy tato skála zázračným způsobem doputovala až do Jeruzaléma a že je na ní postavený Jeruzalémský chrám. Toto je součástí víry některých Izraelitů. Není to součástí Bible, nikdy to tam nebylo, a není to součástí naší víry. Připomíná to trošku hodně báji. Má to jakýsi základ. A sice aby nezapomněli ti Izraelité, kteří přicházeli do Chrámu, na to, že dostáváme od Boha všechno, co potřebujeme. Ty základní životní potřeby, i ty další.

Ježíš využívá toho, že oni to znali, tady tento příběh, a říká: „Já jsem ten, kdo vám pomůže.“ A jistě, známe to všichni. Evangelia jsou návodem pro náš život. Z evangelií bereme moudrost, z evangelií bereme poučení. Ježíš říká: „Jestliže ve mně uvěříte, tak potom taky budete brát vážně moje slova.“ Ale tím, že uvěříte ve mně, říká Ježíš, tak to neskončí.

Ty další věty, které tam jsou, že potečou proudy vod z jeho nitra, zase je to, řekli bychom, taková syntéza toho, co říká Písmo svaté. V Písmu svatém bývá člověk, který se snaží žít dobře, konat dobro, hledat dobro, prosazovat dobro. Tento člověk bývá označen za člověka, který je požehnáním pro tu zemi, který rozdává tu vláhu a potom to kolem něho žije a roste. Naopak člověk zlý, člověk, který škodí, který ubližuje, bývá přirovnáván k poušti, kde je, zkrátka a dobře, mrtvo.

A teď ten výrok pokračuje. Ono je to vlastně celé taková zvláštní slovní hříčka, kterou tam rozehrává svatý Jan. Tam zaleží, kam se dají čárky ve větě. Ten Ježíšův výrok, který je vprostřed, o tom člověku, z jehož nitra potečou proudy živé vody, se totiž může vztahovat jak k Ježíši, v toho, že ten člověk uvěří v Ježíše, anebo se také může vztahovat k tomu Duchu svatému, kterého ten člověk přijme. To se nevylučuje.

Jan to staví schválně takhle, opravdu velmi schválně, aby ukázal a doložil tu myšlenku: Duch svatý je ten svorník, ten, který to spojuje. Je zde víra v Ježíše Krista, ale je zde také potom, řekli bychom, nějaký ať už požadavek nebo i touha člověka tu víru žít, vyznávat. Aby se ta víra projevila. A k tomu pomáhá Duch svatý.

Duch svatý má opravdu velmi rozmanité a různé dary. Tak, jako je, řekli bychom, barvitý a barevný náš život, tak jsou rozmanité dary Ducha svatého. Duch svatý chce být očekáván a chce být přijat. Ale ve svobodě. Proto je tedy na nás, abychom o něho prosili, abychom ho zvali, abychom ho pořád nějak vzývali.

Apoštolové taky nevěděli přesně, co se stane. I my nevíme, co nás v životě čeká, co přijde, co bude. Ale buďme si jisti, že pro každou tu situaci Duch svatý má připravené dary, které je ochotný nám poskytnout, abychom ve všech našich životních situacích obstáli. My ho vzývejme, my prosme o to, aby nás obdaroval tím, co má.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.