Dotazujte se Hospodina

Dotazujte se Hospodina

12:34

Bratři a sestry, to poměrně dlouhé první čtení, které jsme slyšeli z Knihy proroka Izaiáše, bylo z druhé části Knihy proroka Izaiáše, z té části, které se říká Kniha útěchy. Konkrétně to bylo z poslední kapitoly tady této druhé části. A ta Kniha útěchy vlastně vypráví o tom, že Izraelité budou moct začít znovu. Že se vrátí z Babylónského zajetí do své země a že začnou znovu.

A teď tam byly poskytnuty určité rady, jak to dělat lépe. V tom smyslu tam třeba bylo řečeno: „Ať se bezbožník obrátí.“ Taková otázka byla, je možné vůbec po Bohu chtít, aby odpustil? A prorok říká: „Ano. Jestliže člověk o to žádá, myslí to upřímně a bere to vážně, má v sobě tu snahu napravit to špatné jednání, špatné chování, Bůh odpouští.“

Když byl zbořen Jeruzalémský chrám, tak si Izraelité mysleli, že je to konec jejich vztahu s Bohem. Protože v tom Jeruzalémském chrámu probíhala vlastně i taková zvláštní služba, kdy oni přicházeli a ptali se, ať už kněží nebo proroků, co je Boží vůle. Říká se tomu, že se dotazovali na Boží vůli. A ti kněží nebo proroci podle určitých znamení a tak, odpovídali. Potíž byla ale v tom, že ti lidé velmi často, i když slyšeli tady toto vlastně, co by měli dělat, tak to nerespektovali. Takže to taky s tím zbořením chrámu skončilo.

A oni se ptají říkají si: „A tedy, jak máme poznat, co dělat máme a co dělat nemáme?“ Ten český překlad „hledejte Hospodina, když je možné ho najít“ není úplně přesný. Doslova je tam v tom hebrejském originálu „dotazujte se Hospodina“. Když my to přeložíme do takové obyčejné mluvy a my se ptáme a říkáme si: „A jak by to udělal Pán Ježíš? A jak je to v evangeliu? Jak se mám zachovat?“

Tedy, řekli bychom, Bůh jedny dveře zavřel, nebo spíš lidé si je zabouchli, ale Bůh otevřel druhé dveře. Dává tedy možnost nového začátku. Toto slyšet je pro nás velmi důležité, protože my si říkáme: „A jak to bude dál?“ Protože tady cítíme, že se nám nějaké ty dveře našeho života zavírají nebo že se zavřela jedna ta etapa, a klademe si tu otázku: „A otevřou se nějaké jiné?“ Ano, otevřou. Pán Bůh je otevře. V tom si buďme jistí.

No, a teď to ještě celé pokračuje, a právě je tam nabízena ta útěcha a je tam právě řečeno: „Nebojte se svěřit se Bohu.“ Je tam ten příměr s tím tedy, že když prší na zemi a zemědělec zaseje obilí do země, tak že to obilí vzroste a přinese užitek. A je zde řečeno: „A stejně tak to bude s mým slovem,“ tedy s působením Božím. Přinese to užitek. Ten užitek tady bude, bude jinačí, než byste ho čekali, bude překvapivý, ale bude tady.

My často jsme svědky toho, že naše dílo, to, o co se snažíme, to, o co usilujeme, tak nějakým způsobem prostě ztroskotá, nepovede se to nebo nepřinese to ty výsledky, které jsme si od toho slibovali. Ale Bůh říká, ale s tím mým dílem, a jeho dílo je celý svět a celý vesmír, tak to nakonec dojde k tomu svému cíli, k tomu cíli, který určil Bůh, a člověk se nemá bát. Nebo řečeno jinak dneska, není potřeba propadat nějaké depresi.

No, a přesně v tomto duchu, v tomto smyslu vlastně pokračovalo dnešní evangelium. Napřed jsme slyšeli o kázání Jana Křtitele: „Za mnou přichází mocnější, než jsem já.“ I to je překvapivé, protože zpravidla prvně jde, řekli bychom, učitel, a za ním jdou žáci. A tady naráz jako první stojí žák, který říká: „Za mnou je učitel.“ Už to je zvláštní. A tím to zdaleka nekončí.

Jan tam ještě teda říká, že ten učitel je tak dobrý, že Jan, řekli bychom, si nezaslouží, není oprávněn vykonat tu obyčejnou službu, a sice rozvázat nebo zavázat mu řemínek na sandálech. Tedy říká, za mnou je někdo, kdo je mnohem lepší, než jsem já.

Ale teď, co udělá ten, kdo je mnohem lepší, mnohem lepší učitel, než je Jan Křtitel? Postaví se do jedné řady s lidmi, kteří stáli frontu u Jana Křtitele, aby přijali křest na obrácení. Aby přijali křest na odpuštění svých hříchů. A toto je to. To je právě to paradoxní. Nejenom to, že tedy Ježíš Kristus zahajuje svoje, řekli bychom, veřejné působení tady tím symbolickým aktem umytí, ale to, že stojí v té jedné řadě s těmi hříšníky.

Tam se používá slovo, že on je jejich sympatizant. To je to řecké slovo sympateo. V určitém slova smyslu to znamená náklonnost, přízeň, ale také v jednom tom tvaru to znamená spolutrpět. A to víme, že se tedy naplnilo na Velký pátek.

Tedy ta Boží záchrana, to, jak Bůh dovede svoje dílo k tomu konci, k tomu cíli, k tomu naplnění, je úplně jinak, než bychom my čekali. A znovu tady platí to, že takového Boha by si přece nikdo nevymyslel. Který se postaví do jedné řady s hříšníky.

Však samozřejmě také, když to Jan Křtitel vidí, tak ho nechce pokřtít. To Marek neříká, to říkají ostatní evangelisté.

Je zde ještě jedna taková myšlenka, která je pro naši dobu velmi příhodná: „Přišel z Nazareta v Galileji.“ Uvědomme si, že teď jsme v Judsku. Teď jsme kousek od Jericha, ale jsme v Judsku. Tedy Pán Ježíš zase pro ten křest si šel minimálně dva dni, možná tři dni pěšky z Nazaretu. A tady právě ta myšlenka, že žijeme teďka v období, kdy skončil ten náboženský servis. Vlastně v uplynulých třiceti letech jsme byli zahlceni nabídkami, na jakou pouť můžeme jít, kde budou jaká duchovní cvičení, kde se bude konat jaká přednáška a co dalšího. Ani se to nedalo všechno stihnout. A teď je to naráz všechno zavřené a je často obtížné dostat se na bohoslužbu. Není to vůbec jednoduché.

Pán Ježíš, aby se setkal s Janem a přijal tento křest, musel jít nejméně ty dva dny pěšky. Musel pro to něco udělat, a ne málo. A tak je to vlastně i s námi, že se dostáváme znovu do situace, kdy je potřeba vykonat, vyvinout námahu, vyvinout úsilí, abych se na tu mši svatou třeba vůbec dostal do kostela. Jsme v tom podobní Pánu Ježíši.

Pán Ježíš je nám zde v tuto chvíli představen především jako člověk. My ho velmi často vnímáme jako Božího Syna. Je to v pořádku, ale on je skutečný Bůh, skutečný Boží Syn, a skutečný člověk. Tedy vlastně začíná nová etapa v jeho životě, velmi převratná. A člověk, když začíná takovou novou etapu, tak si říká, každý člověk si to říká: „A dělám to dobře? A je dobře, že jsem se na tu cestu vydal, vydala?“ A proto, když tedy vystupuje z vody, tak český překlad říká, že se rozevřelo nebe, řecký originál říká doslova „protrhlo se nebe“, a z nebe se ozval hlas. Ale hlavně je tam důležité, že je tam řečeno to, že hlas a tady toto všechno slyšel a vnímal Ježíš. Ať už tedy holubici, a potom i ten hlas. Jestli to slyšeli i ti okolo, to tam řečeno není v tom, ale to je vedlejší. Celé to zaznívá kvůli Pánu Ježíši jako potvrzení, že Otec mu říká: „Ano, to, co teď začínáš, je v pořádku, to je dobře a já tě podporuji.“

Bratři a sestry, i nás takto Bůh podporuje, i nám posílá vlastně takováto znamení. Jde o to, abychom my je vnímali.

Jak jsem říkal na začátku mše svaté, tento text vlastně jakýmsi způsobem završuje ty texty adventní, především zase z knihy proroka Izaiáše, ale i dalších proroků, kde bylo to adventní zvolání: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil na zem.“ A tady právě slyšíme, jak se to naplnilo na Pánu Ježíši. Máme si znovu uvědomit, že Bůh nás slyší, že nás bere velmi vážně. Bere velmi vážně naše poděkování, ale také naše prosby. A jestliže ho tedy prosíme, buďme si jistí, že on to slyší a vyslyší. Ovšem v ten správný čas, jak Písmo často říká, v ten příhodný čas. V ten čas, který je správný a vhodný pro to, aby to, o co my prosíme, aby nám to bylo k užitku.

Bratři a sestry, v této době, která je těžká, prosme za sebe, ale prosme i za druhé. A prosme především za to, abychom vnímali tu Boží blízkost. Abychom vnímali to, že Bůh nám i v této, řekli bychom, obtížné době, otvírá nové dveře v přístupu k němu, že nám dává možnost nového začátku, a že tak, jako prorok utěšoval Izraelity při tom návratu z Babylóna, tak že i nás Ježíš potěšuje svým slovem a dává nám silu v darech Ducha svatého.

Kéž toto vnímáme a kéž je nám toto posilou.