Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Troška lásky, troška štěstí a troška přátelství

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.12.2020 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek sv. Rodiny
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 15,1-6;21,1-3; 2. čtení Žid 11,8.11-12.17-19; evangelium Lk 2,22-40;

Troška lásky, troška štěstí a troška přátelství10:16

Bratři a sestry, kniha Sirachovcova, on se jmenoval Ježíš ben Sirach, byla napsána někdy kolem roku 132 před Kristem, a napsal ji člověk, který žil v Izraeli, v Palestině, ale věnoval ji a adresoval ji, řekli bychom, především svým synům, ale hlavně svým vnukům, kteří se stěhovali do Alexandrie do Egypta. Byla přeložena do řečtiny a víc vlastně rozšířena v té řecké verzi jako takové dědictví, které oni si měli odnést z té Svaté země, ze svého domova.

On jim tam předkládá vlastně nějaké myšlenky, které označujeme jako tradiční, nebo tradiční názory. To neznamená, že je to zkostnatělé, ale tradiční znamená taky, co je vyzkoušené. A dobrá tradice je živá tradice. Tedy to, co funguje, to, co se osvědčilo. Tradere znamená předávat. To, co se předává, ukázalo se, že to funguje, a tak si to zaslouží, aby to bylo uchováno.

On vlastně po nich chce, aby používali svůj rozum. Aby to nebylo tak, že budou bezmyšlenkovitě přejímat zvyky těch Egypťanů, obyvatel Alexandrie. Že zapomenou na prostředí, z kterého vyšli, ale že to budou všechno posuzovat. Že se budou snažit do svého života zapojit dobré myšlenky, dobré návyky, dobré tradice, ať už které si přinesli z toho domova, ze své vlasti, anebo i tedy, řekli bychom, dobré názory, které získají tady v tom svém domově novém, v té egyptské Alexandrii.

To je jedna taková myšlenka, kterou jsme vlastně našli v tom starozákonním čtení, no a v evangeliu takovou velikou myšlenkou je děkování. Simeon děkuje. Děkuje za tu milost, že tedy uviděl Mesiáše.

Bratři a sestry, myslím, že je velmi důležité, abychom nezapomněli, zvlášť i teď v době, kterou prožíváme, děkovat. Protože to děkování člověka mění. Mění to jeho vnitřní rozpoložení. A já jsem si k tomu našel jeden příběh, který myslím, že to docela dobře vysvětlí.

Hlavní hrdinkou je nějaká Helenka a její babička. Je to o tom, že Helenka s babičkou velmi ráda chodila nakupovat, protože babička jí vždycky něco koupila. Nějakou sladkost, knížku, omalovánky, vždycky něco. A tak se Helenka těšila, že půjde s babičkou před Vánocemi nakupovat. Ale už viděla několik dnů dopředu, že je to jinak než obvykle. Děti ze sousedství, se kterými si hrávala, naráz byly znuděné, nikoho nic nebavilo, zkrátka a dobře, nebylo to ono.

Když vyrazily s babičkou na ty nákupy, obě si všimly, že lidé jsou takoví podráždění, že si nedokáží vyhovět, že dělají, jako by tam byli sami a ti ostatní je obtěžují. Zkrátka a dobře, taková dusná atmosféra.

Babička vyřídila rychle pochůzky, chytla Helenku za ruku a šly domů. Držely se sice za ruku, ale mlčely. Obě cítily, že je něco špatně.

Babička se doma posadila do svého oblíbeného křesla. Chvíli se zdálo, že spí, chvíli se zdálo, že nad něčím usilovně přemýšlí. Pak se zvedla, šla do komory a za chvilečku se vrátila a měla v ruce balíček. Nebyl nijak velký. Byla to krabice zabalená do krásného zlatého papíru a převázaná červenou stuhou.

Helenka hned říká: „Babi, co tam je?“ A babička říká: „Nic zvláštního. Troška štěstí, troška přátelství.“

„Babi, ukaž mi to!“ A babička říká: „Ne, to je dárek. To věnujeme.“

Druhý den, když vyrazily zase do města, tak první, koho potkaly, byl policista, pan Pavouk. Byl sám, žil sám, nikdo ho neměl rád. Vypadal velmi přísně, nepřístupně. Všichni se ho vlastně báli.

Tak babička postrčila Helenku a říká: „Dej mu ten dárek.“ A Helenka říká: „My jsme Vám něco tady přinesly.“ Pan Pavouk z toho byl úplně vyjevený: „Mně?“ Babička říká: „Ano, Vám.“

A taky se ptal: „A co tam je v tom?“ A babička říká: „Nic zvláštního. Špetka přátelství, špetka štěstí.“

Pan Pavouk poděkoval a byl z toho úplně naměkko.

Helenka hned dostala nápad a říká babičce: „Babi, uděláme těch balíčků víc.“ A babička říká: „Ne, jeden stačí. Uvidíš.“

Pan Pavouk šel dál a hned se mu šlo lépe. Měl lepší náladu a říkal si: „Tak přece mě má někdo rád. Nejsem všem lhostejný.“

Za chvíli potkal metaře, pana Starého. Neměli se moc rádi. Pan Starý byl takový ustrašený, a když uviděl uniformu policisty, tak se tak trochu přikrčil za ten svůj vozík s těmi košťaty a s tím, co tam vozil. Ale pan Pavouk říká: „Nebojte se, já vám něco nesu,“ a dává mu balíček: „To máte ode mě. Budou Vánoce, tak takový dárek.“

Pan Starý se nad tím zamyslel. Samozřejmě říká: „Děkuju,“ chvíli si povídali, pak se rozešli a pan Starý přemýšlí, komu by to dal. Napadlo ho to otevřít, ale říká si: „Ne. Dám to. Dám to Dášence. To je jediná dívka, jediná holčička, která mě zdraví. Pro všechny ostatní, když zametám tady ty silnice a chodníky, tak jsem vzduch. Ale ona mě zdraví, tak jí to odnesu.“

Dášenka měla angínu, tak to pan Starý přinesl k nim domů. Dal to mamince. Maminka mu říká: „Tak když jste tady, tak pojďte na kávu.“ Takže šel, chvílu si povykládali. Dášenka měla obrovskou radost a hned se jí udělalo líp.

Taky ji napadlo, že by to mohla otevřít, ale měla taky takový problém. Měla nejlepší kamarádku Věrku, jenže před pár dny, těsně před tou nemocí, se strašně pohádaly a obě si řekly, že už spolu v životě nepromluví. A Dášenku napadlo, že ten balíček by to mohl pomoct spravit.

Tak tedy počkala, až se uzdravila, a vzala to do školy. Dala to Věrce a Věrka povídá: „Tak víš co? Příští přestávku to spolu rozbalíme.“ Jenže do hodiny přišla paní učitelka, byla strašně taková smutná. Děckám to nešlo, paní učitelka z toho byla nazlobená, a tak. Tak po té hodině si řekly: „Tak víš co? Dáme to paní učitelce na stůl. Třeba jí to pomůže.“

Paní učitelka se po přestávce vrátila a když uviděla ten balíček, tak se jí okamžitě zlepšila nálada a řekla si: „Tak asi nejsou tak špatní. Možná toho moc neumí, ale mají dobré srdce.“ A všem to vyučování uběhlo v daleko lepší náladě. A když se rozcházeli, tak si popřáli krásné Vánoce.

Paní učitelka to taky nerozbalila. Vzpomněla si, že v jejich domě žije jedna stará paní, která už má velké děti a žije sama. Ta stará paní se jmenovala Ambrožová. Paní Ambrožová to dala panu Louskáčkovi. To byl řezník, kterého všichni znali jenom s nožem nebo se sekyrkou v ruce, a tak si říkali, že to musí být nějaký přísný člověk a že snad ani nemá srdce. No, a pan Louskáček to dal paní Antošové. A paní Antošová bydlela o patro níž než Helenka a babička.

A když se takhle jednou babička vracela domů a hledala klíče v kabelce, tak paní Antošová říká: „Já mám tady pro vás takový maličký dáreček. Budou Vánoce.“ Babička si vzala dobře známou krabici a říká: „A nechcete si jít povykládat?“ A paní Antošová říká: „Ne, teď mám ještě moc příprav, ale já přijdu zítra.“ A tak se domluvili zítra, na druhý den.

Babička donesla krabici domů a Helenka říká:“ A tak už mi, babi, konečně řekneš, co v té krabici je?“ A babička říká: „Vždyť jsem ti to říkala, nic zvláštního. Trocha štěstí, trocha přátelství a troška lásky.“

Bratři a sestry, každá doba potřebuje lidi, kteří se budou snažit vykřesat v sobě a přenést do svého okolí trošku lásky, trošku štěstí a trošku přátelství. A to je, myslím, takové poselství toho svátku Svaté rodiny.

Kéž se nám to tedy na přímluvu jejích jednotlivých členů daří co nejlépe.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.